Najednou je Čech pan šermíř. Respekt od elitních soupeřů nás těší, shodují se kordisté Rubeš a Jurka
Hned dva bronzové šermíře z olympijských her v Paříži přivítala ve studiu Radiožurnálu Sport moderátorka pořadu Páteční finiš Kateřina Neumannová. Kordisté Martin Rubeš a Jakub Jurka přiznali, co pro ně znamenal zisk cenného kovu na vrcholné akci a jakou pociťují změnu při chování soupeřů na planši? Jakou důležitost přikládají zápasům ve Světových pohárech? Kdo v týmu nahradí Jiřího Berana?
Kluci, je necelý rok od olympiády. Jak se váš život změnil po stránce sportovní a i po té společenské?
J: Doufám, že se to změnilo jen tak, jak já chci. Olympiáda, to viděl každý sportovní fanoušek, může člověku zamávat hlavou. Doufám, že jsem pořád stejný jak pro kamarády, tak kolegy v reprezentaci a že mě tak vnímají i lidi v rodině. Osobně to změnilo vnímání toho sportu, že chceme výsledky a chce to i veřejnost. Po olympiádě v Tokiu to bylo relativně viditelnější, ale teď je zájem opravdu neskutečný. Sportovně se to projevuje tak, že má člověk sebevědomí, soupeři mají větší respekt, i se trochu bojí. Bylo to vidět na poslední šňůře Světových pohárů, že nás soupeři vnímají trochu jinak a je vidět respekt od největších federací, jako je třeba Itálie, Francie, tak je pro ně Čech najedou pan šermíř.
Poslechněte si celý rozhovor s kordisty Jakubem Jurkou a Martinem Rubešem v pořadu Páteční finiš
M: Jak říká Kuba, určitě ten respekt ve světě, protože je moc příjemné, když si stoupnete na planš a soupeř ví, kdo jste. Ví, co jste dosáhl a že máte medaili z olympiády. Mockrát se stalo, že se soupeř porazil ještě předtím, než s námi začal šermovat. To je příjemné a dost se nám to hodí. Jsem strašně rád, že se šerm dostal do popředí a je vidět enormní zájem u mladistvých v šermu. V září a v srpnu přišlo strašně moc dětí do klubů a to je skvělé, že můžeme předávat zkušenosti mladým šermířům a komunita bude růst.
Byli jste po olympijských hrách v jednom kole. Chtělo se vám pak zpátky do reality všedních dní?
J: Asi mluvím za oba, že u nás ten hlad po dalším úspěchu nekončí, protože jsme oba relativně mladí na ten šermířský věk. Nechci mluvit za Martina, ale máme jasný cíl, Los Angeles 2028 a uděláme pro to všechno, abychom se tam kvalifikovali buď individuálně, anebo v týmu. Chceme potvrdit výsledek. To, co přišlo po úspěchu, pro mě znamenalo součást toho úspěchu a co bude potom, bude jen na nás. Teď se něco podařilo a jdeme dál a není to tak, že bychom najednou byli celebrity a budeme se tak chovat. Ne, ta práce pokračuje a byl to jen další krok k úspěchu.
Martine, potřeboval jsi dovolenou po olympiádě?
Potřeboval, ale nebyla žádná. Měl jsem pak soustředění, které pořádám pro děti. Měl jsem po olympiádě takové horší období, lehké vyhoření a zpátky do práce a do tréninku to pro mě bylo těžké. Přijeli jsme v říjnu na Světový pohár do Švýcarska a já jsem tam stál a koukal a vůbec ve mně nebyl žádný oheň. Bylo to strašně divné. Bavil jsem se i s klukama z cizích zemí a říkali mi to samé. Pro nás jako pro šerm se dostat na olympiádu, kde nás startovalo 35, tak to je strašně malé procento lidí, co se tam dostane. Na Světových pohárech jsme se ještě před rokem byli o každé místo a teď jsem tam stál a bylo mi skoro jedno, jak to dopadne.
Martine, jaké cíle a vrcholy před vámi stály poté, co jste získali olympijské medaile?
Teď už máme snad za polovinou sezony, už nám chybí jen jedno Grand Prix v Kolumbii a jeden Světový pohár v Paříži. Po olympiádě bylo důležité se vrátit s tím, že to nebyla náhoda, že patříme mezi světovou špičku. Myslím, že se to daří, protože Kuba je celou sezonu absolutně skvělý, protože byl ze šesti Světových pohárů šestkrát v hlavní soutěži a teď byl i druhý. Já jsem se taky od nového roku připojil a ukazujeme světu, že se s námi musí počítat.
Jakube, jedeš na vítězné vlně?
Já doufám. Je to celé asi dílem olympiády, protože soupeři mě trochu nadhodnocují a jak mě vidí, tak si řeknou, že to dokážu v průběhu utkání otočit. To je ta psychologická výhoda, kterou máme ta trojice – já, Martin a nebo Michal Čupr. Člověk se po olympiádě, když už má kov na krku, tak si řekne, že asi v nás něco je a začne více věřit procesu tréninku. Dílčí úspěchy, jako dostat se přes první den, je už jako relativně velký úspěch. Je to obrovské síto, kterým když člověk projde, tak má před sebou další zápasy. Je to jen o tom, kdy ty stavy a psychika rozhodne často v náš prospěch. Martin má 15:14 v zápasech pořád po sobě, jeden za druhým, takže on ukazuje, že na to má. Já, když zrovna nemám 15:14, tak většinou v prodloužení prohraju. V Marakéši jsem skončil druhý, což je úplně top. Nemáme tolik medailí, abychom je mohli nabírat lopatou. Je to nejlepší úspěch v mé kariéře a je to součást toho olympijského úspěchu.
Martine, kde budete mít letos mistrovství světa?
Bude od 20. července v Gruzii, kde to moc dobře známe, protože tam jsme se loni kvalifikovali na olympijské hry a máme na to skvělé vzpomínky. Těšíme se na to, jak to tam rozjedeme a budeme obhajovat nejvyšší příčky.
Kolik závodníků bude na startu na mistrovství světa?
Každá země může vyslat čtyři šermíře, ve Světovém poháru je to dvanáct, takže okolo 250 až 300 lidí na startu určitě bude.
Jaký je podíl individuálních závodů a týmových během sezony?
Máme pět Světových pohárů, kde jsou jak jednotlivci, tak týmová soutěž. K tomu máme tři Grand Prix, které jsou za více bodů a tam je jen individuální soutěž. V Česku máme jen individuální závody, je jich šest do roka a ještě mistrovství republiky, kde je týmová soutěže v klubové záležitosti.
Martine, s kým počítáte na místo v týmu počítáte na místo Jiřího Berana, který ukončil kariéru?
Máme tam teď tři čtyři šikovné kluky, kteří se o to perou. Rok po olympiádě je vždy takové období hledání, že se zkouší noví lidé v týmech a tak to je i u nás. Přibude tam i Honza Kuf a z nich se vybere, kdo bude podávat nejstabilnější výsledky a ten pak v týmu zůstane. Pořád je tam to místo volné.
Jakube, už jsi mluvil o sebevědomí, které je pro váš sport důležité. Na kolik olympiáda a zisk medaile měla vliv na to, že jste získali sebevědomí a věříte si na každého?
Ono se to lehce podá, že máš olympijskou medaili, měl bys podávat výsledky. V osobním životě jsme ale skromní, takže až v tom, když si člověk nasadí tu masku, tak vidím ten posun, že ať už je tam Francouz, Ital, Maďar, tak nejsme ti horší a tam se to projevuje. Důležitější než sebevědomí je to, že vím, čeho jsem schopný a co dokážu udělat. Člověku se to poskládá v hlavě a věří tomu, co drží v ruce, tomu kordu a že trefí soupeře. Je to po olympiádě strašně vidět, ten strach a že sebevědomí jde úplně jinam.
Říkáš strach, ale není to spíš respekt?
Může se to tak podat. Čím zkušenější závodník, tak tam hraje roli spíš respekt a u těch horších závodníků, v základních kolech, tak tam vyšlou nějakého závodníka a tomu se úplně klepe ruka, když si podáváme ruce. Říkám, v klidu, nic hrozného se tady nestane, jen tě porazím.
Jaké máte sportovní šermířské slabiny, na kterých pracujete? Martine.
Myslím, že to asi tajemství není, protože se s klukama známe, trénujeme spolu. Ve světě se to nijak nedozví a když tak ty slabiny opravíme. V mém případě to byla síla, která se teď zlepšila. Kuba je strašně velký a silný člověk, a když jsem narazil na někoho tak podobného, tak to byla u mě slabina, ale teď je to u mě lepší.
Kluci, abyste byli konkurenceschopní ve světě, musíte hodně trénovat. Využíváte tréninky mezi sebou anebo můžete trénovat s kýmkoliv?
Je to zásadní mít střet s realitou a reprezentací. Musím říct, že český šerm je opravdu český. Hodně lidí ve světě využívá zahraniční soustředění, my jezdíme sice na zahraniční soustředění s českou reprezentací, ale abychom změnili prostředí, aby to nebyla ponorka v Praze. My jsme produktem českého šermu, to je jedna z unikátních věcí. Ty školy jsou francouzská, maďarská a italská a celý svět produkuje podobné styly, ale my jsme si tady vytvořili svůj vlastní v Čechách a na Moravě. Tréninky jsou hlavně sparing několikrát do týdne, a pak je to kondice, kondice, posilovna a prevence zranění.
Martine, mají soupeři ze zahraničí zájem s vámi trénovat, nebo si držíte komunitu pospolu a trénujete mezi sebou?
Myslím, že jsme otevření, a kdyby kdokoliv chtěl dorazit na soustředění, tak může, to problém není. Jde o to, že je nás tady pět, šest, sedm, co jsme konkurenceschopní ve světě, takže lidi z Francie a Itálie nemají potřebu sem jezdit, protože jich tam je mnohem víc a radši tam zůstanou. My tu trénujeme spolu, ale je strašně cizinců, co se přestěhovalo do Francie a Itálie. Máme nespočet Asiatů, Američanů, co žijí v Evropě a trénují s italskými trenéry. My trénujeme v Čechách, s českými trenéry, s našimi táty a pak vyjíždíme na ty akce ven.
Vaším sportovním náčiním je kord. Jsou v jeho kvalitě rozdíly? Mají všichni soupeři stejný?
Je to asi jako s běžkama. Každý si musí vybrat svoji tvrdost, nemáme sice skluz, ale musíme si tu zbraň vyladit. Musíme mít tu ručku na míru a vše je o výběru. Už jen značka znamená strašně moc. My máme Uhlmann, německou značku, tak je úplně jiný než britský Leon Paul nebo některé italské značky. Každá země si drží svoje, ale každý si musí vyselektovat to své. Teoreticky bychom si mohli vyměnit zbraně my dva, ale i tak by to byl velký rozdíl, protože to musí mít každý podle sebe tu tvrdost. Neskutečná alchymie to je.
Martine, ničí se kordy? A kolik jich potřebujete na sezonu?
Já mám asi jedenáct dvanáct kordů, které rotuji na tréninku a na závodech, takže jich mám dost. Ničí se ale určitě. Máme to nejlepší vybavení, které vydrží dlouho. Rozhodují ale detaily, že se čepel se blbě ohne a pak se ohýbá pořád na jednom místě a pak kord není stoprocentní. Pak ho vyřadím, takže si ho beru jen na trénink. Moc jich nelámu, ale ničím je jiným způsobem.
Jak se s nimi cestuje třeba letadlem?
Za tu dobu, co létám, tak bych řekl, že si mohou zvyknout, ale oni to vždy nazývají golf bagem, že v tom máme hole na golf. Tak to odkývu a jedeme dál. Máme takovou dlouho brašnu a je to v pohodě.
Kubo, když zrovna nešermujete, tak co ještě v tréninku děláte?
Kromě všeobecného tréninku v posilovně, ne těžké váhy, ale s vlastním tělem, tak taky běh, abychom nabrali kondici. Pro mě je běh s tím velkým tělem strašně náročné, ale je to strašně důležitý pohyb a nejpřirozenější. V šermu se to projevuje skvěle, že mám pak aktivnější nohy, že nejsem takový lenoch a najednou tam skáču, jako laňka, i když mám přes 100 kilo.
Vy jste se stali ambasadory Olympijského běhu, který se poběží 18. června v 18 hodin minimálně v 92 lokalitách v Česku. Kde každý z vás poběží?
K: Já bych strašně rád běžel v Olomouci, ale asi se nám to bude krýt s mistrovstvím Evropy. Byla by škoda to vynechat, ale sportovní kalendář je neúprosný.
Martine, co se ti na běhání líbí?
Že to může dělat kdokoliv. Nepotřebujete žádné extra vybavení, extra podmínky, i když za sluníčka se běhá lépe. Stačí vzít boty, trenky, triko a vyrazit ven. Nejtěžší je přemluvit se a jít, ale pak to za to stojí.
Potřebujete spíš nabíhat kilometry, nebo běhat tempa, kopce, sprinty?
Poslední dva roky jsem dostal od kondičáka dlouhé běhy v nízkých tepech, protože jsem potřeboval nabrat kondici. Dva roky to plním a určitě tam jsou i nějaké intervaly, sprinty. V šermu se musí umět úplně všechno, protože je to náročné na výbušnost, dynamiku, kondici, protože zápasy trvají strašně dlouho.
Kubo, ty budeš asi spíš sprinter, co?
Je to tak, taky jsem to chtěl zmínit. Byl jsem přirozeně sprinter, ale člověk potřebuje i tu vytrvalost, protože zápasy jsou i 20 minut, takže člověk musí být delší dobu aktivní. Musel jsem jít třeba 20 až 30 minut v kuse a pak si dát třeba ještě jeden. Není to ale naštěstí v těch vysokých tepech, protože to bych úplně odešel.
Kluci, proč myslíte, že by se lidé a celá společnost měli hýbat?
Sport je celý můj život a jeho součástí. Zažil jsem takové emoce a takových krásných okamžiků, že si nedovedu představit, že bych to zažil jinde. Vidina olympijského běhu se mi strašně libí, protože v jeden den se zapojí strašně lidí, uběhne to, dostanou ceny a budou mít skvělý pocit a namotivuje je to. Máme tady lehký problém s obezitou u mládeže a doufám, že i ten běh tomu může pomoci, abychom se tomu vyvarovali.
Kubo, co ty bys popřál běžcům do tohoto krásného závodu?
Ať je v Česku krásné počasí, protože to by každého mělo o to víc motivovat. Taky bych přál, ať si tam utuží vztahy, protože sportovci jsou v naprosté většině super lidi, ambiciózní, bystří a chytří. Tam se ty vztahy navážou nejvíce a jak taky celý život sportuji a nedokážu si představit jiné lidi než ty ze sportu kolem sebe.
Kluci, vy také studujete. Kuba na Fakultě tělesné kultury v Olomouci a Martin Vysokou školu ekonomie a managementu. Kam míříte do budoucna?
K: Ta vidina u mě je myslím jasná, že šerm zůstane součástí života mě i mé rodiny. Já bych chtěl vést klub nebo být zpočátku trenér v Olomouci a rozvíjet tam šerm trochu jinak. Nová cesta by tam mohla být, a proto jsem se dostal na tu fakultu tělesné kultury, abych měl trenérskou jedničku a mohl se profesionálně věnovat šermu. Je to takové poslání, protože to co, pradědeček, dělal můj děda a otec. Děda naplno, protože byl v Dukle a táta to dělá se zaměstnáním taky na profi úrovni, je teď u holek, takže se tolik nevidíme. Chtěl bych v tom pokračovat v Olomouci.
Martine, jak se slučuje příprava vrcholového sportovce se životem studenta?
V té olympijské sezoně to bylo opravdu náročné, že jsem musel přerušit na chvíli studium. Po olympiádě jsme na to mohli vlítnou a budeme pokračovat dál. Těžké to je, ale kde je vůle, tam je i cesta.
Chodí se lépe do školy s olympijskou medailí na krku, nebo na to vyučující neberou zřetel a třeba to ani neví?
K: Zrovna v Olomouci mě přivítala celá Olomouc na náměstí, když jsme přiletěli z olympiády. Je to ale jako pěst na oko, že si někteří řeknou, že je to medailista a bude vše umět. Někdo je ale takový, že si na vás smlsne. Jsou to protipóly a není žádná střední cesta. Fakulta tělesné kultury je ta nejmenší fakulta v Olomouci a tam se známe téměř všichni jménem. Někdy je to náročné, ale asi mám dobré renomé, tak se to dělá dobře.
Martine, jak těžké je rozpohybovat hlavu, když trápíš celé dny tělo?
Za mě je to super, protože bych nedokázal dělat jednu věc a zaměřovat se jen na ni několik let. Potřebuji si od sportu taky odpočinout. Někdo si čte knihy, studium je na to skvělé, že se učíte a máte pak odpočinutou hlavu a pořád se nefokusuje na ten sport. Je důležité to rozdělit a někdy zabrat tam a někdy támhle.
Co nového vám olympijská medaile přinesla do života? Co byste bez medaile nezažili?
K: Bez medaile bychom nezažili takovou mediální pozornost a úspěch mezi fanoušky. První měsíce, co jsem se vrátil do České republiky, jsem si připadal jako filmová celebrita, co vyhrála Oscara. Teď se to lehce uklidnilo, ale lidi s ním chtějí navazovat spolupráce. Všichni jsme z týmu naladěni tak, že chceme podporovat naši myšlenku, že to je cíl, kam jsme se chtěli dostat. Když jsme v Gruzii vybojovali kvalifikační klíč na olympiádu, což byla totální úleva, neskutečný tlak na hlavu a když se to povedlo, byla půlka úspěchu za námi. Najednou to člověk dokáže prodat, lidi nás znají, tak to se změnilo opravdu hodně a musíme být za to rádi.
Martine, užíváš si to?
Ano, užíváme. Máme pěkná autíčka, ve kterých můžeme jezdit, takže se ten mediální obraz změnil. Já jsme za to strašně vděčný, protože jsme o tom snili, že se stane nějaký úspěch. Olympiáda je nejvyšší bod ve sportu a teď se vezeme na té vlně. Budeme pokračovat dál a dál a snad to za tři a půl roku v Los Angeles potvrdíme.
