Sport je skvělou záchrannou pákou před hrozícími psychickými problémy, popisuje lékařka Skalská
Hostem Pátečního finiše Kateřiny Neumannové byla sportovní lékařka Marie Skalská. „Pohyb je na úrovni středního antidepresiva. Pro děti je to skvělé, aby v budoucnosti nebojovaly s psychickými problémy,“ říká odbornice. Ve studiu Radiožurnálu Sport potvrdila, že přestřelené nároky a hlídání všech parametrů může poškodit. Jak moc do rozhodování o výběru sportu, ale i stravovacích návycích zasahují sociální sítě?
Vy jste se věnovala gymnastice a tanci. Kudy z těchto sportů vede cesta k medicíně?
Já jsem taková vyšumělá baletka. Učila jsem třeba i tělocvik, dokonce i plavání, takže jsem taková rozšláplá po více sportech. Tanec a estetická věc je mi blízká, ale po medicíně jsem se dostala na kardiologii. Jsem také máma tří sportujících dětí, takže moje oblast sportovní medicíny jsou děti a dospívající.
Poslechněte si sportovní doktorku Marii Skalskou v Pátečním finiši Kateřiny Neumannové
V jakém věku se sportovkyně jako vy rozhodně, že chce dělat medicínu?
Od mala. Valírovala jsem mezi baletkou, jadernou fyzičkou a doktorkou. Bála jsme se ale, aby mé děti vůbec věděly, že existuje někdo, kdo peče housky, protože je u nás hodně medicínské prostředí. Já jsem ani moc neváhala mezi žádným jiným oborem.
Vaším tatínkem je profesor inženýr Václav Bunc, legenda sportovní vědy, bývalý děkat FTVS s rozsáhlou publikační činností. Jak moc vás ovlivnil?
Doma se to moc neřeší, táta je taky včelař. My jsme v tom přirozeně vyrůstali, takže sport je naprostá součást běžného dne. Život je sport a sport je život. Plavat jsem se naučila tak, že mě v bazénu na FTVS hodil do bazénu a musela jsem se doplácat ke břehu, pak mě postavil na lyže a musela jsem nějak sjet dolů. Maminka je lékařka, její brácha taky, takže u nás bydlí hodně pacientů a hodně sportovců.
Co to znamená?
Protože moje mamka dělá nukleární medicínu, takže někdy se stane, že vyšetřuje pacienta, který byl původně můj pacient a pak ho odoperuje můj manžel, takže vzájemně probíhají lékařské vizity doma u stolu. Není to ale tak, že bychom se bavili jen o medicíně. Teď v tom pokračuje i můj prostřední syn a je fajn, že každý ví, o co se jedná.
Jak moc těžké je hledat si vlastní cestu vedle takové osobnosti, jako je váš otec?
Tím, že jsem začala na kardiologii v IKEMu, tak to je vlastně úplně něco jiného. Je to špičkové pracoviště, se sportem to němělo moc společné. Pak mě ale stejně vítr zavál přednášet na FTVS, ale jsem vůči tátovi naprosto samostatná jednotka.
33:52
Nutriční specialistka Kuncířová: Ve výživě je důležité mít dobrý základ. Občas zhřešit nevadí
Číst článek
Kardiologie a výživa. Jak tam vedla cesta ke sportovní výživě?
Tím, že mám za sebou kariéru v tanci a gymnastice, kde jsme museli držet hmotnost a jsem spíš svalový typ, tak se výživa stala přirozeně součástí něčeho, co jsem potřebovala řešit. Sportovní medicína je hodně o kardiologii, aby bylo srdce a plíce v pořádku fyziologicky. Když k nám přijde sportovec a chceme ho dosat na špičkový výkon, tak první, co se musí řešit je výživa a odpočinek.
Jaký je podle vás rozdíl mezi pacientem z běžné populace a pacientem sportovcem?
Sportovec se chce co nejdřív vrátit ke sportu, takže běžný smrtelník všechno vystoná, odleží, zregeneruje. U sportovce chceme jednak uzdravit, ale vrátit ho i do zátěže. Někdy bojujeme s tím, že se ty děcka chtějí rychle vrátit na palubovku, na led a tam je riziko, že nedořeší kostní zranění, tak může přinášet nepříjemné následky. Nebo že se jde sportovat s lehkou teplotou, tak se z toho může vyvinout velmi nepříjemná a život ohrožující myokarditita. My chceme sportovce nejen uzdravit, ale zároveň ho i dostat zpátky do formy, takže musíme být velmi přísní a pak hodně řešit i regeneraci.
Kde jsou špičky ve světě? Jak moc se k nejnovějším informacím dá dostat?
Docela dá, dneska bylo třeba vítězné ráno, máme tam dvě medaile z mistrovství světa vodních slalomářů v Austrálii. Máme tam zrovna naše kolegy a já zrovna tvořím guideline na tzv. RED Syndrom, kdy sportovec nemá dostatek energie. Dáváme to dohromady s mým šéfem panem doktorem Dostálem, který je zrovna u zdroje. Sdílení informací funguje dobře díky osobním kontaktům.
Nezaspali jsme také v tom vzdělávání trenérů?
Je vidět, že se trenéří zajímají, chtějí vědět, co je za problém a nastaví trénink, jak by měl být. Je skvělé, že to jsou trenéři v oblasti juniorů. Pak jsou ale taky trenéři, kteří to prostě tak dělali, takže řeknou, vem si céčko a dokud se nepoblinkáš, tak to není výživný trénink. Já to tak dělal a tak to budeme dělat vždycky. Možnost získat informace je obrovská, takže trenéři se vzdělávají. Individuální možnost získat kvalitní informace je obrovská.
Na sociálních sítích vidíme střípky z tréninků těch největších hvězd. Jak s tím pracovat?
Mě to hrozně štve, je to vidět i v té výživě. Jedou tam jednorázové rady, aby všichni dělali tohle, nebo tamto, ale sportovec je komplexní. Jinak to bude řešit někdo, kdo je na vysoké škole, střední škole, má minimum spánku, takže bych varovala před jednostrannými a zaručenými recepty. To většinou nefunguje, každý jsme originál.
Páteční finiš
Svého hosta zpovídá bývalá běžkyně na lyžích, olympijská vítězka ze ZOH v Turíně 2006, šestinásobná olympijská medailistka a dvojnásobná mistryně světa Kateřina Neumannová. Poslouchejte každý pátek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.
Influenceři ukazují, jak jsou štíhlí a tak...
Ano, šíří se poruchy příjmu potravy a sportovci jsou mnohonásobně více ohrozěni poruchami příjmu potravy. Je to velmi zrádné, ukazování vzoru, že někdo jí takto, vezme si odměrku proteinu. Když to někdo dostane ve 14 letech, kde není vytvořen kritický přístup, tak to může napáchat hodně zla.
Problémy s příjmem potravy jsou nyní velkým tématem u dívek, ale i kluků. Zhoršilo se to vlivem doby?
Po covidu se opravdu zvýšil počet dospívajících, kteří trpí poruchou příjmu potravy. Velmi často je scénář takový, že dospívající puberťák začíná jíst zdravě, začíná si vařit, postupně vynechává něco, co je nezdravé, tomu říkáme otrorexie, to je posedlost zdravou stravou. Když k tomu pak přijdou sporty, které jsou estetické, tak je tam nepřiměřený tlak na hmotnost. U dívek dochází kolem 13. a 14. roku k přírůstku svalové a tukové hmoty, u kluků je to posunuté, tak u holek to okolí bere tak, že ta holka ztloustla, ale je to fyziologické, aby mohla začít menstruovat. Poruchy příjmu potravy mohou až ve třetině být smrtelné.
Čeho dalšího by si měli lidé u těchto mladých dospívajících všímat?
Charakteristické je, že chce mít jídlo velmi pod kontrolou, kontrolují etikety, každý den se váží. 10:1 jsou to i kluci. Říkají, že se najedí sami, že nebudou jíst s týmem, jsou uzavřenější, porušují sociální vazby. Může tam být únava, ale i hyperaktivita. Holky mají minimální energetický příjem, tak jsou schopné chodit ráno 10 kilometrů do školy, tělo jede na plné pecky a pak přijde nějaká drobná infekce a může mít fatální konec.
Jaký věk je nejvíce rizikový?
11, 12 let to začíná, pak je druhý vlna tak okolo 17 let, ale pozor, poruchu příjmu potravy si může vypěstovat dospělý okolo 35 let. Záleží na okolnostech a sociálních vazbách. Začátek bývá ale konec dětství, to je kritické období.
Na co si dávat pozor u kluků a na co u holek?
Holka prostě není zmenšený ani slabší kluk, má hormonální cyklus, který trvá 28 plus minus čtyři dny, takže i to ovlivňuje. Kdo má doma holku a kluka tak ví, že tam je určité zpozdění v mentálním i fyzickém vývoji. Kluci kolem 15. roku ještě nemají plně vyvinutou kvalitu kostní hmoty, takže oni sice vyrostou, ale když jim v tuto dobu dáme velký repetitivní počet opakování, tak je tam riziko únavové zlomeniny. U holek je zase velký rozdíl v psychické stránce, takže nadměrné srovnávání a nadměrné hodnocení to může v hlavě udělat pěkný binec a vést k poruchám na celý život.
Dá se někde naučit správně stravovat i v návaznosti na sport, který dělají?
Není jednotná koncepce v Česku, takže když se třeba díváte na video, tak se podívat, aby to dělal někdo, kdo s těmi lidmi opravdu pracuje. Jedna věc je říct, že takhle máš jíst, ale když dítě před ranním tréninkem zvrací, tak to musím uzpůsobit. Hledat nutriční specialisty a nebo lékaře.
Vliv rodičů a trenérů, aby sportovec nebo dítě nesklouzlo na šikmou plochu ve stravování?
Stravovací návyky se u nás formují do 5. roku věku, takže tam hraje vliv rodina. Pak přebírá vliv škola a do nějakého 15. roku věku, pokud dítě sportuje, tak ho ovlivňuje trenér. Pokud tomu trenér nerozumí, tak je to škoda, pokud bude tvrdit, že to jsou zejména doplňky a nařídí třeba osm různých doplňků, tak je to taky špatně. Pokud dítě sportuje hodně, je to o tom, co máma nebo táta připraví za svačinu na turnaj.
Paní doktorko, vy jste zmínila, že výkon ovlivňuje psychika. Máte rozklíčováno, proč psychické problémy trápí mladou generací víc, než dříve?
Na to by byla asi Nobelova cena, to trápí psychology i psychiatry. Je to dané hodně tím, že je tam nízká tolerance frustrace, děti mají všechno. Ve sportu je to bezpečné prostředí, kde si dítě může bezpečně dovolit selhat. Jestli je něco záchranná páka, tak je to pravidelné sportování a i pravidelný pohyb má vliv na psychiku a to i 10 minut chůze. Depresivní pacienti by měli mít pohyb jako součást léčby a pro dospívající populaci je to jeden ze základních pilířů prevence duševního zdraví.
Kde vznikají problémy psychické u sportovců?
Je to ten obrovský tlak na výkon, srovnávání. Máme sportovní psychiatry a paní doktorka, když vyšetřila prvních pár sportovců, tak přišla se slovy, že to vůbec není normální. Každý vrcholový sportovec by měl mít psychickou stránku v rámci prevence ošetřenou, protože zátěž je obrovská. Znáte určitě úžasné sportovce, které jsou na piedestalu a pak stačí třeba návrat po mateřské nebo jeden nevydařený závod a společnost je smete.
Je to už v současné generaci nutnost mít psychologa ve sportu?
Doba se posunula díky rychlému přenosu informací a rychlému porovnání. Někteří sportovci dostávají sponzory podle toho, kolik mají sledujících. Když nebudete extrovert, tak vám to ale může být nepříjemné a v současné době to mají sportovci těžší, protože někdy mohou být pod zrakem veřejnosti každý trénink. Možná v tom je ten rozdíl.
Není lepší, aby ten sportovec na těch sítích nebyl?
Pro psychickou stránku určitě. Dát si na víkend digitální detox, to je to nejlepší, co pro sebe můžete udělat.
Na kolik vám vaše osobní zkušenost práce s váhou vám pomohla v pracovní kariéře?
Hodně, protože přesně vím, co to znamená. Vím, jak je těžké to udržet, protože to není o disciplíně, ale o motivaci. Když řeším holky gymnastky, tak jim naprosto rozumím, jak s hmotností bojují a když ty požadavky jsou nepřiměřené a říkat jim, že ten tanec jde dělat, i když nebudou splňovat anorektické míry.
Jak vedete své tři děti?
Každé dělá něco jiného. Všechny prošly kulturním vzděláním, sportovně všechno od windsurfingu, lyží, hokeje, fotbalu, tance a každý si vybral cestu. Pubertu jsme zvládli, pohyb je jim vlastní, takže je to na nich.
V jakém věku je ta správná doba, aby si sami vybrali?
Tak 13, 14 jim dáme základ a pak tak od 14, 15 let ať se najdou.
