Soukalová: Chci jít úplně na dřeň, abych se o sobě dozvěděla co nejvíc. Těžké výzvy mě ohromně baví
Hostem prvního prázdninového vydání pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou byla bývalá biatlonistka a trojnásobná olympijská medailistka Gabriela Soukalová. Jak moc velký strach překonávala, než se začala prosazovat jako moderátorka veřejných akcí nebo v televizi? Zaskočila ji dřina, kterou musela absolvovat při přípravě na StarDance? Bylo pro ni těžší se otevřít v knize, nebo filmu, který o ní vznikl?
Gábi, tebe není třeba dlouze představovat...
To vůbec není pravda. Nedávno jsem se setkala s mnoha situacemi, kdy mi třeba teenageři říkali, že si mě nepamatují, že byli asi hrozně malí, když jsem závodila.
Poslechněte si celý rozhovor s bývalou biatlonistkou Gabrielou Soukalovou v pořadu Na síti
I v tom sportovním prostředí? Vždyť tam jsi velikánka.
Ano. Spousta lidí sleduje jen určité druhy sportu nebo nemají takový rozhled. Je to docela jízda, když ti mladí kluci tohle řeknou. Připadala jsem si, že jsem snad za zenitem.
Ty jsi ale osobnost, která toho má se svým jménem spojeno hodně. Je málo takových sportovních osobností a mě by zajímalo, co plní tvé dny dnes?
Je pravda, že si někdy říkám, jestli to spektrum není moc široké. Problém je ale v tom, že jak člověk zjistí, že když odejde ze sportovního prostředí, tak je ten svět hrozně pestrý. V tom spektru, které jsem si našla aktivně pro práci, tak vidím velký smysl a baví mě to. Je mi zatěžko něco z toho nedělat. Jsem šťastná třeba z práce pro nadační fond, kde pomáháme lidem s poruchami příjmu potravy a hendikepem. To téma jako takové, to není úplně veselé, a když máš možnost rozhovoru třeba s dětmi, tak mě to nabíjí. Nedávno jsem pořádala besedu na témata, která mě zajímají a pozvala jsem si tam odborníky z oblasti psychologie Vladimíra Kludaje a Martina Fau, to jsou moji kamarádi, kteří se věnují aktivně našim klientům. Pak mám spoustu zájmů, jako je zpěv, a chodím na lekce, abych získala nějaké poznatky. Chtěla bych se tomu směru věnovat i do budoucna, ale dělám to pro to, že mě to baví a nemám přehnaná očekávání. Nemám vizi, že chci vyprodat O2 arenu. Beru to jako takový dílek, co mi přinese úsměv na tváři. V současné době dostavujeme domek a budu tam mít svůj velký ateliér a vzhledem k tomu, že jsem loni dokončila první sochu. Mám vždycky pocit, že se při doteku s tou hlínou nějak propojuji se zemí a uklidňuje mě to. Hodně času samozřejmě věnuji své dceři, která je hodně aktivní, takže se snažím vše stihnout rychle, abych na ni měla ten největší prostor, co je možný.
Během kariéry i po ní jsi předala spoustu informací, a to ať už filmu, tak knihy. Když jsem knihu dočetla, vůbec se nespojovala s tím, co se v ní psalo. Vše bylo vytržené z kontextu a lidé to pak komentovali a soudili, ačkoliv ji třeba vůbec nečetli. Jak to bereš, když někdo komentuje tvé dílo, ale nečetl ho?
Pro mě to byla super škola. Možná bych v té době teprve dospěla a převzala odpovědnost za svůj život a co v něm dělám. Také mi to ukázalo, jak funguje svět. Říkala jsem si, sakra, vždyť změnili vyznění příběhu a i ten příběh. Vyzněly jen ty pasáže, které byly při nedostatku kontextu strašně kontroverzní. Nesetkala jsem s jediným člověkem, který by mi řekl, že ta kniha nebo dokument jsou kontroverzní.
Byla jsem strašně blízko, mrzí Soukalovou nevydařený návrat k biatlonu. Teď by chtěla dělat sochy
Číst článek
Když jsem to četla, tak jsem měla pocit, že jsi hodně odvážná to takhle napsat. Kdyby ale ty titulky nebyly, možná by mi to tak nepřišlo. Jakou jsi měla zpětnou vazbu od lidí z biatlonového světa?
Nevím, jak většina z nich, ale třeba příběh, který je spojený s mojí rodinou byl ten, že moje mamka nebyla vůbec připravená na takovou situaci, že se do toho novináři pustí takovým způsobem. Hrozně se bála, co tam vlastně je, a přečetla si to třeba až po roce. Pak říkala, že tam vlastně nic není, za co bych se měla stydět. Mě to v tu chvíli strašně pohladilo, protože jsem si říkala, že to není jen můj pohled a ubezpečilo mě, že to není tak hrozné. S několika lidmi z biatlonu jsme se pak shodli, že na to měli stejný názor.
Dlouho jsem pak v rozhovorech s tebou hledala, jestli někdo tohle téma rozvede. Před rokem o tobě vyšel krásně zpracovaný film Petra Větrovského. Jak těžké bylo kývnout na to, že se znovu otevřeš veřejnosti?
Zpočátku to bylo těžké. Přestala jsem úplně věřit lidem, takže každý rozhovor, který jsme dělali, tak mi říkali, že mám snad nějakou záklopku a bojím se otevřít. Jakéhokoliv novináře, kterého jsem potkala, a to i ty, které jsem znala, tak jsem si vlastně uvědomovala, že v tom nejsem tak autentická, protože se bojím, aby někdo něco nezneužil proti mě a nezneužil to. Až po třech měsících s filmaři se pak použily nějaké pasáže z dokumentu, protože spousta materiálů nikdy nespatří světlo světa. Kniha mě naučila úplně skvělou věc, že komentáře od lidí na mě nemají vůbec žádný vliv. K čemu je to vlastně dobré? Někdo, kdo mě v životě neviděl, tak mi měl ovlivňovat můj život. Je zbytečné se těmi názory zabývat.
Bylo těžší se otevřít do knihy a nebo do filmu?
Do knihy to bylo jednoduché, protože jsem si říkala, že jsem upřímná celý život, tak za co bych se měla stydět. Nezvládla jsem si vůbec představit, co to může vyvolat, a šla jsem do toho čistě za sebe bez cenzury. Nemůžu přece do autobiografie vybírat jen věci, které jsou v můj prospěch, to by přece nebyla autobiografie. Je tam spousta věcí, na které nejsem pyšná, ale je to cenné, protože život nikoho z nás není bezstarostný. Dnes jsem ráda, že jsem tehdy byla natolik upřímná. Když jsem někdy potřebovala motivaci a vidět někoho, kdo si prošel podobným problémem, tak mi to hrozně pomohlo. Myslím, že příběhy pomáhají, mohou inspirovat, nakopnout.
Na síti
Svého hosta se ptá bývalá tenistka, stříbrná medailistka ve čtyřhře z LOH 2012 v Londýně a dvojnásobná grandslamová šampionka ve čtyřhře Andrea Sestini Hlaváčková. Poslouchejte každý čtvrtek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.
Gábi, jak moc vzpomínáš na období, kdy jsi byla na obrazovce v roli moderátorky?
Má to dvě strany, jako každá mince. Zajímají mě věci, které mi nahání strach a děsí mě. Mám předsevzetí, že se seznamuji se svým strachem, a protože jsem měla odjakživa strach z mluveného projevu, tak když jsem mohla, vyhýbala jsem se tomu. Teď přišla nabídka, abych šla moderovat ten pořad. Nejdříve jsme si říkala, co bych tam dělala? Já se nezajímám o showbyznys a dění okolo. Přečetla jsem si popisek a říkala si, že je to bulvární pořad, že tam v životě nepůjdu. Pak jsem komunikovala s lidmi z televize a oni říkali, že je to společenská rubrika o dění v showbyznysu, abych se toho nebála. Pustila jsem si pár dílů a vrtalo mi to chvíli hlavou. Řekla jsem si, že je to výzva a zkusím to. Bylo to super a přestala jsem se vlastně bát a teď vlastně vyhledávám věci, kde mohu třeba moderovat a dělat věci s veřejným projevem. Nebát se toho a jít i do toho, co nám třeba není příjemné. Vylézání z komfortní zóny nám podá hodně informací o nás samotných.
Teď tě máme šanci slýchat jednou za čas v komentátorské pozici u biatlonu. Jaké to je?
Je to pro mě příjemnější půda, protože mohu přidat své poznatky. Tam přínos vnímám lépe a je to příjemné prostředí. Minulý rok jsem tolik aktivní, co se týče komentování nebyla, měla jsem jiné projekty a nesledovala všechny přenosy. Tím, že jsem perfekcionista, tak by mi to nedalo, že nemám takový přehled a ochudím diváka. Doufám, že mám sebereflexi a trochu jsem se zabrzdila a doufám, že budu mít víc času navnímat závody a budu moct se zase zapojit postupem času.
Takže budeš komentovat v dalších sezonách?
Není to jen na mně, ale když mi to nabídnou, tak ano.
Gábi, jak vzpomínáš na svojí ohromnou a bohatou kariéru, která českému fanouškovi otevřela brány biatlonu?
Vždycky ráda vzpomínám a pořád věřím, že síla byla v celém týmu. Byl to do jisté míry zázrak, protože se v jedné generaci sešlo několik talentů, co byli schopni se pohybovat mezi nejlepšími na světě. Nerodí se to na běžícím pásu a jsem ráda, že jsem byla součástí a pomohlo ten sport zviditelnit. Kdybych si mohla znovu vybírat, vybrala bych si stejný sport. Sledovala jsem utkání v tenise a říkala si, že to je v jistém směru podobné. Šla bych ale znovu ve šlépějích genetiky, kterou jsem trochu podědila po rodičích.
1:57
Soukalová vstoupila do biatlonové Síně slávy. ‚Obrovská pocta,‘ přiznává a úspěch přičítá Rybářovi
Číst článek
Jak reflektuješ to, jak byli tvoji rodiče přísní, co se týče ve vedení ve sportu a jaká teď budeš ty?
Je to jedna z věcí, nad kterou přemýšlím dost. Malé budou v září čtyři roky, takže je čas dát ji do nějakého kroužku. Snažím se být pozorovatelem a chci, aby si toho vyzkoušela co nejvíc. Chci, aby nešla cestu, jako já, ale aby měla právo volby. Dříve nebo později přijde čas, kdy řekne, že na trénink jít nechce nebo že závod nezaběhla, jak doufala. Pamatuji jsi, co jsem vnímala, když jsem tehdy byla v takové situaci. Moc bych si přála, aby si našla tu cestu a já jí mohla dopomoci k tomu, co jí baví.
Já vnímám, že naše generace žila úplně jiné dětství. Neměli jsme tolik variant, kam jít na hřiště a že dnes je to dětství více rozptýlené a bude složitější ty děti k něčemu přivést, co myslíš?
Věřím, že ta realita, která přijde, může být jiná, než je teď moje představa. Hrozně bych si přála, aby se mi podařilo vštípit jí to, že sport je parťák na celý život, že to dělá pro zdraví a je to důležitá součást každodenního života. Aby se cítila dobře, aby ze sebe uměla vyfiltrovat třeba emoce, které jí nejsou příjemné. Souhlasím ale, že dnes je tolik možností, co dělat a kam jít. Jít si sednout do parku je asi jednodušší věc, ale je mi jasné, že někdy ji budu muset nutit.
Jak moc ona vnímá, že ty jsi byla úspěšnou sportovkyní? Máte doma medaile vystavené?
Nevím, jestli to vůbec vnímá. Medaile tam vystavené ani nemáme. Možná nějaké ty sochy.
Bylo i Stardance tím, na co si kývla trochu z hecu?
Asi ano, protože jsem samozřejmě nikdy nezkoušela, jaké to je být dobrá v tanci. Že to bude taková dřina, to jsem nikdy nečekala. Bylo to chvílemi, že to ani neumím popsat, hrozně náročné. Byla jsem udřená a těšila se, až neuvidím parket. Byla to ale strašně cenná zkušenost.
Měla jsi z tance strach?
Ano, bylo to něco, co jsem nikdy před tím nedělala a jdeš s kůží na trh před diváky a je to nejistota.
Jak vzpomínáš na tohle životní období, kdy jsi trávila čas s tanečníkem Martinem Prágrem. Co bylo nejtěžší, bylo to to živé vystoupení?
Řekla bych, že živé vystoupení už pak bylo docela dobré, ale ty minuty před tím začátkem, když člověk nevěděl, jak to dopadne. Hodně mi to připomínalo to sportovní prostředí, ale tam jsem měla jistotu, že nějaké dovednosti mám a měla jsem vnitřní jistotu. Tady jsem se hrozně bála, že třeba zapomenu kroky. Neumím improvizovat. Pak ale ta euforie, když se to povedlo, tak to bylo dopaminu, to si člověk připadal, že ho to vystřelí na měsíc.
Gábi, je něco, co máš v hledáčku a chtěla bys třeba v blízké budoucnosti udělat?
Mám plán, ale ten je pro tuhle chvíli nerealizovatelný. Chtěla bych ujít Pacifickou stezku, to je stezka z Kanady do Mexika a trvá třeba půl roku. Záleží ale na tom, jak na tom člověk je a kolik kilometrů ujde za den. Vnímám to jako cestu sama k sobě. Pro mě je důležité vnímat se v nových situacích, udělat něco jinak, než jsem udělala den před tím. Stereotypu se nevyhneme, ale snažit se to změnit. Jde mi o to, že když jsi ve sportu a děláš spoustu let stejné věci, tak nemáš v sobě objevené i jiné stránky. Zajímá mě to, jít na dřeň a dozvědět se o sobě úplně všechno. Je to trochu šílené, ale baví mě dávat si velké cíle.
