Hostem pondělní talkshow Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou byl muž, který je již tradičním účastníkem taneční soutěže StarDance. Měl už od samotných začátků Martin Prágr představu, že by se chtěl tancem živit profesionálně? Jak vzpomíná na taneční partnerky Gabrielou Soukalovou, Simonu Babčákovou, Ivu Kubelkovou nebo Martu Dancingerovou? Jak došlo k tomu, že Prágr se zúčastnil reality show Survivor? Na jakou další show se připravuje?

Praha 12:19 20. ledna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Martine, sedmiletý kluk v Hodoníně začne stance. Napadlo tě někdy, že ti může tanec v životě otevírat dveře?
To jsme až v takové historii, jo? Tak v hlavě mi to proběhlo, byl to takový ten sen, kdy mě to v hlavě táhlo a říkal jsem si, že bych se tím jednou chtěl živit. Hlavně jsem chtěl ten tanec vždycky všem ukazovat, předvádět to, co jsem natrénoval. Nejlépe úplně všem lidem. Teď se to díky Stardance vlastně splnilo a národ má asi tanec fakt rád a díky tomu pořadu ho může sledovat. Není to tedy u nás jen o hokeji, ale i třeba i o tom tanci.

Je to v sedmi letech brzy nebo pozdě začít s tancem?
Teď jsem nazil na nějaký videa z dětství a vůbec nechápu, že teď tady tančím ve Stardance. Býval jsem úplné kopýtko a nasmáli jsme se, co jsem tam předváděl. Začátky jsou v každém sportu zvláštní, buď jsi talent a nebo ne.

Ty jsi byl talentovaný?
Já ne, já byl ten dříč, mě bavila ta dřina. Pořád jsem něco zkoušel u zrcadla.

V kolika letech se tedy začíná?
Kdybych měl své dítě, tak bych ho v šesti, v sedmi letech na tanec nedal. Asi bych ho nechal rozkoukat, dal ho na gymnastickou průpravu a počkal, co si sám řekne. Kolem devíti let bych ho začal formovat, pokud by se tomu chtěl věnovat vrcholně. Mám dojem, že jsem celý život zavřený na sále a nic jiného nedělám a že jsem dětství strávil mezi zrcadly a v tanečních botech.

Nečelil jsi někdy nějaké formě výsměchu nebo šikany, že se jako malý kluk věnuješ tanci?
To je jasné, že jsem si tím prošel. Přišel jsem do školy a na chodbě se mi smáli, ale já jsem byl fakt jako ten kluk, co si umí udělat pořádek. Byl jsem třídní bavič, takže mě moje třída měla ráda. Dokázal jsem to odventilovat. Pak vím, že před pubertou jsem měl takové období, kdy se v klucích začíná probouzet to ego, ale tam mě hodně podržela máma. Ona byla moje opora a nebýt mámy, tak bych to asi nedotáhl. Žili jsme s ní s bráchou sami. Ona mi řekla, že jestli chci tančit na vyšší úrovni, tak nemůžeš tančit v Hodoníně, ale musíš do Ostravy. Když to vnímám a já byl rodič, měl pustit čtrnáctiletého kluka někam do Ostravy, tak bych z toho měl extrémní strach. Máma mě i v tomhle období udržela. No a teď i ti, co mě dřív šikanovali, tak mi teď píšou, jak je to hustý. Myslím, že si na diskotéce vzpomenou, že kdyby tančili dřív, tak by možná i nějaké holky třeba dřív sbalili.

Pokaždé jsem tančil na jiné protéze, říká Ježek o StarDance. ‚Trénovali jsme čtyři hodiny denně,‘ líčí

Číst článek

Setkáváš se někdy s názorem, že tanec není sport?
Občas to řeknou nějací chlapi, amatérští fotbalisti, hokejisti. Pak se mi ale stávalo, že když je jejich partnerky přemluvily do tanečních, tak říkali, že je to hustý, že byli splavení. Kdyby si dal člověk během té hodiny tance krokoměr, tak by zjistil, že udělá víc kroků, než kdyby se proháněl 20 minut po fotbalovém hřišti. Každý máj svůj názor, dokud si to nezkusí. Já měl stejný názor na surfování, že si tam někdo plachtí po desce na vodě. Pak jsem si na to stoupl a zjistil jsem, že je to nejtěžší sport, jaký jsem kdy vyzkoušel.

Martine, ve Stardance jsi tančil po boku Gabriely Soukalové, Simony Babčákové, pak jsi velký úspěch zaznamenal vedl Ivy Kubelkové. Naposledy jsi tančil po boku Marty Dancigerové. Jak moc se ty partnerky lišily?
Každý se liší. Musíš toho tanečníka nejdřív navnímat jako člověka, abyste spolu dokázali fungovat. Když srovnám první ročník s Gábinou, tak se to nedá srovnat třeba s Martou. Pro Gábinu bylo strašně těžké tanec vyjadřovat emocemi a když tančila rumbu a nebo sambu, tak tam byl podobný výraz. Zase byla taková, že když jí něco nešlo, tak na tom strávila další dvě hodiny.

Marta si řekla, že tohle mi nejde, ale nějak to tam uhraju. Kdyby Marta měla v téhle fázi víc takovou drezuru, tak by se možná stalo, že tam dojdeme jako dva profíci. Simona Babčáková, to byl jeden velký freestyle. Vždycky jsem si řekl, že jim to nechci kazit, protože ví, že je to jednou za život. Nechceš toho člověka dostávat do velké nekomfortní situace.

To je hezký přístup. Jak moc máte vy tanečníci do výběru VIP osobností mluvit?
Vůbec. První dva ročníky jsme se seznámili tak, že mi zaklepala na rameno a nevěděl jsem, kdo tam bude. Zezačátku jsem jim říkal, ať mi dají alespoň 40 jmen, abych věděl. Stane se, že třeba všechny seriály nesleduješ, tak ať nejsem nervózní. Poslední dva ročníky jsme dopředu těch deset jmen věděli, sešli jsme se na schůzce, ale nevěděl jsi kdo. Díval ses kolem sebe a říkal si, že má třeba tak 180 centimetrů, že by mohl být ke mě.

To bylo s námi. Já sem se tě bála a nechtěla jsem tě. Říkala jsem si, že když se nebavíme, že nás dohromady nedají a pak mi to bylo líto...
Ivu Kubelkovou jsem tak nějak trefil, protože jsem si říkal, že je vysoká a byli tam menší tanečníci, tak jsem to vydedukovat. U Marty Dancigerové jsem to ale zase třeba netrefil vůbec, tu jsem měl až tak na třetím místě.

Je Stardance show pro profitanečníka, která se neodmítá?
První ročník určitě ano. To si řekneš wow, vybrali mě mezi pět tanečníků z celé České republiky. Když si tím procesem ale projdeš a víš, co je to za dřinu, tak podruhé si řekneš, jestli to mám zapotřebí, chci to znovu? Není to takové povolání, že si řekneš, že to už máš vyzkoušené, tak podruhé to bude hračka. Dají ti jiného parťáka a ty nevíš, jestli mu to půjde, jestli si sednete, vymyslet to, hudba ti třeba nesedne, choreografie. Jediné, co můžeš říct, že znáš, tak je to ten sál, ale v týmu se ti vystřídá tolik lidí, že tam může být nový pomocník. Pokaždé to bylo extrémně jiné. Ten poslední ročník jsem cítil, že už nejsem tolik nervózní z těch okolních věcí, z novinářů. Na začátku ale bylo všechno nové.

Martine, která z těch účastí ve Stardance byla pro tebe nejtěžší?
Asi ta první, ale ta naše covidová taky byla hustá. Asi ta covidová, protože do toho procesu zasáhlo všechno to testování, ten odchod byl takový smutný, tak měl člověk pocit, že to jakoby nedokončil. Ta první byla nová, tak to bylo v něčem těžké, ale ta druhá účast byla těžká a smutná.

Pamatuji si, jak jsem se tě ptala na tancování s Gábinou Soukalovou a říkal jsi, že jsi nastoupil na první tanec a měl jsi okno?

Ano, měli jsme jedničku a šli jsme jako první. Naplnil se sál, šli jsme ze schodů, byli jsme tam poprvé a já té Gábi říkal, že si vůbec nic nepamatuji. Stoupli jsme si a jak začla hrát hudba, tak to naskočilo, ale to, co jsem prožil těch deset vteřin na schodech, tak takhle nahnáno jsem hodně dlouho neměl.

Co je pro tanečníky na Stardance nejtěžší? V čem všem spočívá vaše práce?
Nejde to vidět. Musíš vybrat hudbu, sladit to s VIP osobností a musíš mít repertoár, aby to sedlo i druhému. Musíš taky mít v hlavě tu show, zasahuješ do těch šatů, vymyslet choreografii a musíš být psychická opora. Žiješ takový partnerský život během těch tří až čtyř měsíců. Možná to znáš ze čtyřhry. Přijde ti, že jste během toho období fakt partneři. Nesmíš se dostat do stavu, že tě štve, že ten druhý se jde napít.

Stane se pokaždé, že dojde k nějaké hádce?
Já jsem hádku neměl. Pamatuji si, nejhorší vnitřní stav bylo, když to tomu druhému nejde a ptáš se, proč už to jde podesáté. Když ti pak zbývají dva dny, tak chceš, aby to ten člověk uměl hned, protože tě to stojí ten čas. To byl asi nejhorší moment, ale nebylo tam nic, že bych se hádala.

Jedna z porotkyň mluvila o tom, co přinesla Stardance pro tanec? Jak moc je pro profesionální tanečníky Stardance důležitá?
Myslím, že je to důležité pro naše soutěže, protože to může dostat diváka od televize jít se podívat na společenský tanec do Lucerny, v Brně do haly a už to nebude tak, že tančíme pro prázdné židle a pro naše rodiče. Jinak je to pořád ale komerce a zábavný pořad, možná to přinese, že bude třeba víc dětí tančit, že budou chodit do kroužku. Vnímám to ale jako zábavu a komerci. Dříve byla Zlatá brána a teď je Stardance.

Martine, jako fanynka všech reality show vím, že jsi byl i v Survivoru. Jak k tomu došlo?
Byla to zvláštní náhoda, i když na to moc nevěřím. Bylo to v ročníku, kdy jsem tančil s Ivou Kubelkovou a zrovna asi zaznamenali, že jsem tančil sambu v růžových kalhotech, tílečku, lakýrky a řekli si, že tenhle týpek to asi na tom ostrově nedá, tak ho oslovíme. Takové typy tam asi chceš mít, když si myslíš, že ten kluk je vlastně v určitých věcech jako holčička.

Myslíš?
Ano, chceš tam mít ty drsňáky, ale chceš tam mí i tyhle typy.

A tys byl braný jako taková osobnost?
No znali mě z parketu, řekli si, že lakovky, tanec působí krásně a nóbl. Nikdo ale nevidí tu drezuru na tréninku. Do toho jsem byl rok u sebe ve vinném sklípku na stavbě, tam jsme spali ve spacáku venku, makali jsme a mě tohle vůbec nedělalo problém spát někde na prknech a chodit na záchod někam za keř. Po tom tanečku samby za mnou došli a já si po dvou schůzkách říkal, že to není možné, protože jsem do té doby viděl asi dva díly. Říkal jsem si, že něco takového je, že to může projít nějakýma zdravotníma prohlídkama. Pak jsem si řekl, že to je nová výzva, celý život tančíš, probíral jsme to i s Ivou Kubelkovou a ta mi říkala, že se má zkusit všechno. Takhle to tedy vzniklo.

Měl jsi tu show dopředu trochu nakoukanou?
Ne, protože jsem skončil ve Stardance v polovině prosince a odlétal jsem okolo 20. ledna. Do toho byly Vánoce, chtěl jsem taky strávit nějaký čas s přítelkyní, jeli jsme na hory a tam jsme si to pustili tu předchozí řadu. Pustila mi první díl a já to pak vlastně nechtěl vidět. Viděl jsem jen nějaká dvě sportoviště, ale hrozně mě nebavilo, jak tam bežely ty rozhovory a ta sociální hra. Řekl jsem, že to nechci vidět, ať se nestavím do role, že bych se tak měl chovat.

Jak na tu zkušenost vzpomínáš? Lituješ třeba téhle zkušenosti, nebo naopak?
To ne, nelituji nikdy ničeho. Zkušenost to byla nezapomenutelná, mám spoustu zážitků. Člověk se dostane do fáze, kdy jeho ego je nejvíc dole, co může být. Člověk neudělá nic, když nedostane najíst, takže zjistí, že my tady v životě máme úplně všechno. Když jsem byl pak na Stardance, tak jsem si říkal, že si to jdu užít a ani mi nevadilo, že bylo v cateringu knedlo-zelo-vepřo, jako před výkonem. Spoustu věcí si člověk uvědomí, takže to byla super zkušenost. Proč bych ale měl znovu absolvovat to, že nedostanu tři měsíce najíst, bydlet na malém území, spát s 12 lidmi, které neznám.

Dočetla jsem se, že jsi skončil osmý. Odnesl sis po tolika týdnech hladovění a diskomfortu nějaké fyzické následky?
Odlétal jsem se zápalem plic, to bylo docela drsné. Na začátek jsem měl zánět ledvin a zánět dásní, asi z toho kokosu. Pamatuji si, že z jednoho souboje, kdy jsme viseli na tyčích nad bazénem, tak jsme tam byli strašně dlouho a tu tyčku jsi měl pod paží. Asi jsem si skřípl nějaký nerv a nemohl jsem po příjezdu ještě měsíc potom stisknout vidličku. No a pak ta podvýživa, kdy pak přijedeš domů a napereš do sebe cukry a zjistíš, že máš snad o 30 kilo víc.

Jak se tam tyhle nemoci řeší? Zánět ledvin, zápal plic...
Dostaneš od doktorky antibiotika, ale nemáš to jídlo, takže dáváš tomu vnitřku těla záhul. Měl jsem tam čtyřikrát antibiotika.

Měnil ses v průběhu hry? Od toho Martina, co tu hru začal na Martina, který ze hry odcházel?
Ano, tam si člověk uvědomil tolik věcí, že mě to nějakou formou změnilo. Myšlení směrem k rodině, celkový pohled na život a uvědomil jsem si, že žijeme opravdu v komfortu. A herně jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu, pak jsem ten proces pochopil a ten týden byl stejný až do sloučení a pak jsi to brala tak, že to za chvíli končí. Nějak jsem to nakoukával a v určité fázi jsem musel začít hrát, protože si vytvoříš sympatie k nějakému hráči a víš, že ten druhý ho chce vyhodit, tak musíš začít hrát. Jako kdybys byl někde v zákopu a někdo ti chtěl zastřelit parťáka, tak se musíš postavit a vymyslet ten proces, abyste tam spolu zůstali.

Když z té show vylezeš, tak se na tebe mohou nahrnout hejty ze sociálních sítích. Jak jsi tohle vnímal? Byl jsi z toho třeba špatný?
Ať jde o sport, reality show, Stardance, tak si vytvoříš favorita a ostatní jsou pro tebe ti, kteří nemáš rád, s tím jsem počítal. Některé věci mě mrzely, že lidi mají takový názor a ty jsi věděl, že to na tom ostrově bylo třeba jinak. Měl jsem tam proces, kdy jsem vytáhl něco o Nikole ven a měl jsem pocit, že má smyšlený příběh, ale to nevíš v rámci té hry. Plno lidí pak reagovalo, jak je to možné...teď běželi na Primě Zrádci a ta vítězka měla celý smyšlený příběh a lidé to milovali a někdo to hejtil. Ty ale na tom ostrově nevíš, jestli si to člověk vymýšlí. Hejty byly, ale pral jsem se s tím.

Martine, ty se nyní tvrdě připravuješ na slovenskou show Love to dance. Popiš mi, o co jde?
Říkám tomu muzikál, ale muzikál to není, protože tam nezpíváme. Hrajeme to na Slovensku a příští rok by se to mělo hrát i v Česku v Praze v Hybernii. Je nás tam deset profesionálních párů ze Slovenska a Česka. Vybrali podle toho, že má každý nějakou osobnost a zároveň taneční schopnost a je to přenesení společenského tance do divadla. Bude to mít příběh, bude to provázet herec. Jedna tanečnice bude představovat lásku, druhá zlo. Na začátku jsem naskočil z měsíc a půl zpozděním a měl jsem pocit, že nic neumím. Za čtyři dny do mě chtěli nahustit hodinu a půl dlouhou show, tak jsem si zpočátku nevěřil. Když jsem to ale teď viděl v divadle na prvních projížděčkách, tak jsem si říkal, že to bude fakt něco výjimečného.

Jak moc je to pro tebe fyzicky náročné? Na dřinu jsi zvyklý.
Jsem sice zvyklý, ale z té soutěžní rutiny jsem vyskočil osm let zpátky. Teď, když jsem přišel na trénink a dojeli tam trenéři z Hongkongu, tak jsem se na to díval a zjistil jsem, že jsem v té opačné pozici, v té roli trenéra. Stál jsme tam a 45 minut po mě chtěli určitou zvedačku. Ve Stardance bych to dal pětkrát a řekli bysme si, že si dáme volno a pak to zase zkusíme. Tady ne, tady jsem druhý den ležel na fyzio a už to bylo. Bez toho by ten projekt úspěšný nebyl.

Bude to bomba?
Myslím, že jo a věřím tomu. Málokdy řeknu, že to diváka vtáhne. Baví mě hlavně to, že za hodinu a půl tam nemusí být nic mluveného ale tlačí to do tebe z parketu takovou energii, že to bude fakt dobré.

Nemůžu se nezeptat na tvojí stavbu. Budoval jsi, kopal a předělával, tak co to bude?
Je to vinný sklípek po babičce s dědou, takže se vracím ke dolů na Jižní Moravu a jsem ve fázi, že řeším interiér. Hrubé práce jsou nějak z části za námi a řeším s designérkou vnitřky. Je to zajímavý proces a bavím se tím.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít