Po hlavě až na dno Slapské přehrady. Čeští freediveři trénují na evropský šampionát
Skoro 60 metrů na výšku, to jsou dva desetipatrové paneláky nad sebou. To je také hloubka v řece pod hrází Slapské přehrady, kde trénují nádechoví potápěči. Bez přístrojů padají na dno a kdyby neměli na laně jako značku tenisový míček, tak se zaboří hlavou přímo do bahnitého dna. Trénují před odjezdem na evropský šampionát do Turecka.
Sto metrů pod hrází uprostřed Vltavy se pohupuje červená bójka. Kolem ní se točí dvě tmavé tečky, které vždy na několik minut zmizí pod vodou. Ze břehu to není vidět, ale bójku drží na místě lano zakotvené závažím. Na konci lana je zauzlovaný tenisový míček.
„Kdyby tam ten tenisák nebyl, nepoznám hloubku a zajedu hlavou do bahna,“ říká Michal Švadlenka, který se několikrát hltavě nadechne a podél lana padá kalnou vodou ke dnu. Na hladině zůstává druhá postava v neoprenu, Jana Balounová. Sleduje hodinky a kontroluje lano.
„Podle napětí lana a zvuků karabiny odhadnu, jak je hluboko,“ říká. Pak se dvojice vystřídá. Tak vypadá trénink českých freediverů na evropský šampionát ve Středozemním moři.
„Není to moře, ale nic lepšího v Čechách není,“ směje se Michal. Rozbaluje karimatku, skládá tělo do tureckého sedu a začíná se rozcvičovat. Jana ještě dofukuje bójku a pak se přidává. Oba se soustředí sami na sebe a lapají po vzduchu jako kapři.
Říká se tomu pakování - roztahují si tak hrudník před ponorem. Vypadá to jako úporné polykání na sucho, nádechoví potápěči tak dokážou dostat do plic velké množství vzduchu, který po chvilce strečinku velmi hlučně vydechnou. Na betonovém plácku v přístavišti Slapské přehrady vypadají trochu bizarně, už si ale zvykli.
Přístaviště je trochu nadnesený výraz, do vody vedou jen schody se zábradlím. Jana Balounová se souká do neoprenu, natahuje ploutve a jde změřit teplotu vody. „Sedmnáct stupňů, to docela jde.“
Hluboko pod vodou je čtyři až osm stupňů, tak se chtějí freediveři zahřát aspoň na hladině. Osobní věci nechávají bez dozoru ležet na břehu, do plastového pytle, který slouží jako závaží, nabírají kamení a odplouvají k hrázi. Sedám do nafukovacího člunu a odrážím za nimi.
Jsou daleko rychlejší, a když připlouvám k bójce, oba leží na hladině hlavou dolů a relaxují. Další část tréninku, který tu provádějí každý týden. „Potřebujeme si zvyknout na tlak v hloubce, pořádně zmáčknout hrudník,“ vysvětluje dvaatřicetiletý štíhlý muž, který se živí jako IT expert. S nádechovým potápěním začal před pěti lety.
Potápění na Slapech má proti moři řadu nevýhod. Kromě malé hloubky je to zima, vtíravý hluk turbín a tma. Už pár metrů pod hladinou není nic vidět. „Moře je modré i v hloubce, kolem plují ryby, tady ani nevím, jestli mám otevřené oči,“ říká po vynoření Michal. V Česku se nádechovému potápění věnuje pár set lidí a špičku tvoří necelá desítka.
„I tady, kde není moře, máme špičkové freedivery.“ Pětatřicetiletá imunoložka Jana tím myslí třeba Alenu Konečnou, která drží světový rekord v ponoru bez ploutví do hloubky 60 metrů.
I na to se dá částečně připravit na Slapské přehradě. Po hodině potápění Jana s Michalem vysypávají kamení na dno a vrací se ke břehu. Další trénink je čeká až o příštím víkendu na tyrkysovém pobřeží nedaleko turecké Antalie v Kaşi, kde se evropský šampionát začátkem října koná.
