„Chtěla jsem hrát házenou jako moje sestřenice, ale to by mě museli rodiče vozit do Prahy. Na to neměli kapacitu, takže jsem chodila vedle do vesnice do Mnichovic hrát hokej. Začínala jsem v první třídě a chtěla jsem chytat, trenér mi ale řekl, že rychle běhám, takže musím do pole. Nakonec jsem hodně ráda za to, že nechytám a hraju hokej,“ vypráví Veronika Descy.

Právě její největší přednost, tedy rychlost, ale i šikovnost s hokejkou a herní inteligence ji postupně dovedly do nejvyšší soutěže, ale i do reprezentace. „Znamenalo to pro mě hodně. když jste ze sportovní rodiny, tak co je víc, než hrát za reprezentaci? Už od mládí jsem měla hnací motor a nikdy jsem si neřekla, že bych mohla skončit s hokejem. Když člověk má jednou možnost reprezentovat, tak si to prostě vezme za svý,“ říká Descy. 

Vážná nehoda

Jenže před dvěma lety to vypadalo, že s kariérou bude muset skončit. S tatínkem havarovala na motorce, otec byl na místě mrtvý a Veronika po čtyřicetimetrovém letu vzduchem utrpěla velmi těžká zranění.

„Ze začátku to bylo jen o tom, abych přežila. Měla jsem tepenné krvácení do ledviny, propíchlou plíci a doktor mi i řekl, že kdybych nebyla tak vysportovaná, že bych to pravděpodobně nepřežila. Sice se mi rozlámaly kosti, ale svaly se mi udržely pohromadě,“ popisuje Descy.

Prvních 14 dní v nemocnici si ale Veronika Descy příliš nepamatuje. Po dvou měsících, ještě na vozíku, opustila nemocnici. Pozemní hokej dál sledovala, ale myšlenky na návrat zatím neměla. „Bylo to pro mě spíš o tom se znovu naučit chodit. Dlouho jsem musela ležet na lůžku, protože jsem měla pánev rozlámanou a operované koleno. Hokej jsem pořád hltala, ale potřebovala jsem se vrátit hlavně do normálního života,“ vypráví Descy.

Boj o olympiádu

Fyzicky se ale začala rychle zotavovat, dokonce se vrátila k hokeji a přes zimu se dostala do ještě lepší kondice, než ve které byla před nehodou. K plnohodnotnému návratu do života jí pomohla i vyrovnaná psychika, díky které se dokázala vyrovnat i se ztrátou tatínka a to tak trochu po svém. „Půl roku po nehodě jsem si nechala pokrátit jméno. I kdybych se někdy vdala, tak bych si to chtěla nějak nechat.“

A tak se z Veroniky Descyové stala Veronika Descy a pod tímhle příjmením se vrátila i do reprezentačního dresu. Boj o život vyhrála, teď ji čeká další boj a to o olympijské hry.

„Každé dítě, které kope do balonu nebo sportuje, tak chce na olympiádu. Teď je to blízko, téměř na dosah ruky. Určitě turnaj, který nás čeká, bude hodně těžký. Mám radost, že můžeme chodit na tréninky a říkat si, že hrajeme o olympiádu. To je velká věc a hned se lépe dře, když je za tím taková odměna,“ těší se Veronika Descy na lednový kvalifikační turnaj o postup na olympijské hry.

Češky budou outsideři, ale to byla Veronika v jejím boji o život také a přesto dokázala uspět.

Petr Kadeřábek, rej Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít