Radoň trénuje indonéské kanoisty. Na prvním tréninku jsem je lovil z vody, vzpomíná

Z olympijské deblkanoe Dvořák, Radoň se na poolympijskou sezonu začal připravovat pouze Filip Dvořák. Jaroslav Radoň ve 30 letech překvapivě ukončil kariéru a našel novou výzvu, stal se trenérem reprezentace Indonésie. Se svými svěřenci se chystá i na mistrovství světa do Račic.

Jakarta/Indonésie Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Deblkanoisté Jaroslav Radoň (vpředu) a Filip Dvořák na olympijských hrách v Riu de Janeiru

Deblkanoisté Jaroslav Radoň (vpředu) a Filip Dvořák na olympijských hrách v Riu de Janeiru | Foto: ASC Dukla

„Odjížděl jsem do neznáma a nevěděl jsem, do čeho jdu. Trošku jsem se bál, abych tu měl koho trénovat. Překvapilo mě, že co řeknu, tak svěřenci udělají. Musím je hodně chválit, makají na sto procent. Indonésie je v kanoistice rozvojová země, jejich výkonnost není bůhvíjaká, ale cením si, že makají, jsou hodně poslušní, pokorní a to je základ pro to něčeho dosáhnout," říká Jaroslav Radoň po prvních měsících v Indonésii.

Co vás nejvíc zaskočilo?
Žádný velký kulturní šok jsem tu neprodělal. Nacházím se 100 kilometrů od Jakarty, což při místních zácpách znamená čtyři hodiny jízdy. Zaskočila mě doprava, která je tady doopravdy hustá, dá se tu jet maximálně 50 kilometrů v hodině, když máš velké štěstí. Na vozovkách je to o život, všichni tu mají motorky a doprava nemá standardní evropská pravidla. Předjíždí se kdekoli a kdykoli. Jen se zatroubí a začneš předjíždět, ten naproti ti uhýbá. Když jsi nováček, tak je to hustý.

Jaroslav Radoň

* 3. září 1986 v Kutné Hoře. Bývalý český deblkanoista. Od roku 2009 jezdil v posádce s Filipem Dvořákem. Společně vyhráli mistrovství Evropy a získali dvě bronzové medaile na mistrovství světa. Nejlepším olympijským výsledkem je 5. místo z Londýna. V Riu skončili sedmí, po hrách Radoň ukončil závodní kariéru.

Bydlím na pěkném místě, ale okolo je dost velká chudoba a je vidět, že lidi okolo to nemají jednoduchý. Jejich pokora a neustálá pozitivní naladěnost jsou super, na to nejsem z domova zvyklý.

A jak se domluvíte?
Komunikace už probíhá lépe. Někteří svěřenci umí anglicky opravdu poskrovnu, dá se říct, že neumí. Naštěstí je tady Jadi, bývalý kanoista a druhý trenér, který mi ohromně pomáhá a všechno překládá. Na začátku se mnou musel být i na člunu a každý den na tréninku, ale už nemusí. Veškeré důležité výrazy, které jsou potřeba k provedení tréninku, už jsem se naučil. Mám je napsané v mobilu.

„Džankavanžalu" znamená dlouhý závěru, „Kakilavan" – nohy proti záběru, „Haluslunčuran" – klidná špička lodě. To nejdůležitější umím. Svěřenci rozumí třeba číslům, občas proběhne nějaká gestikulace. Někdy je to trošku sranda, ale tréninky už můžu vést sám.

Indonesian people love selfies!!

Příspěvek sdílený Jaroslav Radoň (@jardazekon),

Nekonkuruje si rychlostní kanoistika s dračími loděmi?
To byl velký problém. V Čechách je to velká zábava, ale tady se to bere dost vážně. Odměny za medaile v Asijských hrách jsou relativně vysoké. Máme tu jak kanoisty tak dragony. Jednoho trénuju, ale nepatří mezi šest nejlepších. Na začátku v tom byl guláš. Po třech týdnech jsem řekl, že je to špatně, že by se to mělo rozdělit. Dračí loď je konec pro kaonistu i naopak. Sešel jsem se s kluky i s vedením dračích lodí a řek jsem, že pokud chtějí být konkurenceschopní v kanoi, tak musí opustit dračí loď. Kluci chtěli, problém byl ve financích, lákal je výhled, že dostanou odměnu od svazu.

Vedení dračích lodí jsem přesvědčil, že se rozdělíme, ale budeme zároveň pracovat jako tým. Změnili jsme i systém financování, že prémie se dělí mezi všechny. Oni jsou hodně velký vlastenci, chtějí, aby červená a bílá byly nejvýš. Věřím, že kluci kanoisti na tom budou líp a líp a ukážeme se na závodech v dobrém světle.

Bouřka a ťukance na mopedu každý den

Jak vypadaly první tréninky?
Před měsícem jsem přiletěl v sobotu a v neděli jsem měl první trénink. Byl jsem tu poprvé na jezeře na přehradě a trénink probíhal standardně. Po posilovně jsme šli na vodu a začínalo foukat. Nevěděl jsem, že začíná období sucha a každý den mezi čtvrtou a pátou přichází bouřka.

Vyrazili jsme proti vlnám na otevřenou přehradu a během deseti minut přišla obrovská bouřka. Jeden borec šel ke dnu a než jsme mu pomohli a vzali jsme ho na člun, tak jsem se otočil a viděl jen 10 hlav. Docela jsem se bál, vlny byly ohromné. Druhého trenéra Jadiho to vůbec nerozhodilo.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jaroslav Radoň trénuje kanoisty v Indonésii, chystá se s nimi i na MS do Račic

Jak to dopadlo?
Vždycky jsme k jednomu dojeli, vzali ho do člunu a 200 metrů před břehem jsme ho vyhodili a on to doplaval. Pak se zapojila místní policie na vodě. A když jsem se nejvíc bál, tak okolo nás projel klasický místní člun a vezl asi šest dětí ve vestách. Pochopil jsem, že tohle tady nikoho nerozhodí. Kluci doplavali do loděnice, tři kluky dovezla policie k nim a museli do loděnice pěšky. Ale lidi si tu hodně pomáhají a viděl jsem je, jak je vezou jiní borci na motorkách i s loděmi dotáhli zpátky.

Jak se vlastně žije v Indonésii?
Mám tu moped, což je docela sranda, ale bez něj by to nešlo. Jezdím na nákupy nebo se najít do kantýny a je speciálně pro závodníky. Vaří se velice zdravé jídlo. Rýže, maso, zelenina, všechno hodně kořeněné. Bydlím přímo u přehrady v hotelovém komplexu, což je oproti mým svěřencům naprostý luxus. Mám standardní evropský pokoj, malý balkónek, ze kterého mám výhled na celou přehradu. Na ubytování si rozhodně nemůže stěžovat.

Co spojení s okolním světem? Třeba internet?
S internetem jsem trošku bojoval a bojuju. Ale přečetl jsem si, že v roce 2009 mělo v Indonésii jen 13 procent obyvatel přístup k internetu. Takže ho místní tak nehrotí. Naštěstí ho mám, takže můžu volat domů a dělat vše potřebné pro práci i pro zábavu. Jídlo mám taky zajištěné, takže nestrádám a můžu říct, že o mě je postaráno nadstandardně.

Takže největším překvapením byla doprava?
Jsem asi jediný, co tu používá na motorce helmu. Přijde mi nebezpečné, že srážky a ťukance jsou tu na denním pořádku. Někdo do tebe vrazí nebo upadne a nikdo to neřeší. Je hustý, že na malé motorce lze potkat celou rodinu. Moped řídí táta, za ním je máme, která má na prsou přidělané batole, mezi nimi je třeba jejich sedmiletá dcera, to mi přijde hodně nebezpečné. Jsem rád, že to u nás není k vidění. Je to extrémně nebezpečné. Navíc tady pořád jedeš buď do kopce, nebo z kopce.

A podmínky pro trénování?
Je tu teplé podnebí. Kolem Jakarty je celoročně 26 až 30 stupňů. Trénujeme na přehradě Jatiluhur, na vodě je to docela divoké, je tu hodně lodí a jsou tu docela vlny. Ale dá se tu i schovat. Přímo přehrada má 1300 metrů, tak tam chodíme běhat úseky, takže podmínky na běh jsou v pohodě. Všude okolo jsou kopce, takže když si chceme zaběhnout do kopce, není problém.

Time for fun in our training!! #indonesiacanoeteam

Příspěvek sdílený Jaroslav Radoň (@jardazekon),

Hodinu odsud drsnou cestou přes neupravené silnice se dá dostat na jezero, kde je voda úplně perfektní a měl by se tam vybudovat závodní kanál. Jezdíme tam dvakrát do týdne.
Vybavení je na dobré úrovni, máme moderní lodě i pádla, ale posilovna je drsná, rezavé činky a hodně staré vybavení. Apeluju na nějaké doplnění, TRX, bosu, nebo čočky na posilování břicha.

Jak jsou na tom vaši svěřenci?
Holky jsou na začátku. Nějaké závody už absolvovaly, navíc je to nová olympijská disciplína. Mám jich dohromady šest. Nejsou na tom nijak zvlášť dobře, ale špatně taky ne. Ženská kanoe je úplně nová, takže nedovedu říct, jak na tom jsou. Hodně pracujeme na technice pádlování a každým dnem jdou hodně nahoru, makají na sto procent, to je skvělé.

I mimo vodu?
Běžecky na tom nejsou nijak zvlášť, na tom je třeba hodně hodně pracovat. Je jasné, že jim to úplně nechutná. V posilovně udělala nejsilnější holka 38 shybů, což je nadstandard s úrovní českých holek. V maďarsku by to byl průměr. Je na čem pracovat, hlavně na technice cvičení. Cvičí se tu nejvíc benchpress a přítah, což je fajn, ale posilování už se hodně posunulo a musíme pracovat na hodně svalových partiích.

Máme rok a půl. Největším cílem jsou Asijské hry v Indonésii. Času je dostatek, ale nesmíme ho ztrácet.

Today Chin-ups testing. Maja-12, Titi-17, Dajumin-26, Riska-35, Nurmeni-38 #indonesiacanoeteam

Příspěvek sdílený Jaroslav Radoň (@jardazekon),

A co mužská část reprezentace?
Kluci už se zúčastnili MS, kde rozhodně nepatřili do světové špičky. Ale během mé měsíční práce už se zlepšili zhruba 20 vteřin na dva kilometry. Je to tím, že jsme výrazně začali pracovat na technice pádlování, která je v kanoi naprosto nejdůležitější.

Muslimové jsou pokorní a obětaví, kvůli ramadánu musí do Číny

Jakého vyznání jsou indonéští kanoisté?
Až na jednoho jsou všichni muslimové. Modlitba probíhá před a po tréninku, víra má pozitivní vliv, kluci jsou extrémně pokorní, milí a obětaví, to je pro trénink nesmírně důležité. S vírou tu není žádný problém, naopak, celé obyvatelstvo je v neuvěřitelné pohodě a celé naladění společnosti je skvělé, to si tu užívám.

Ani jiný režim v průběhu roku nevadí?
Za měsíc odlétáme na soustředění do Číny, protože začíná ramadán a závodníci od šesti od rána do šesti do večera nemůžou jíst ani pít. Maďarský kolega, který trénuje kajakáře, říkal, že mu to stalo v loňském roce a říkal, že pokud nevycestuje, tak okamžitě skončí, protože Indonésané nemusí držet ramadán v zahraničí. Odlétáme do Číny, do místa, kde jsem nikde nebyl, ale mělo by to být v pohodě. Ale je to nezbytně nutné, protože vloni závodníci zhubli 10 kilo a veškerá práce by přišla vniveč.

V Račicích pořád budou za exotickou zemi

Budete na MS v Račicích?
Na 95 procent ano. Původní záměr byl jet tam jen s holkama, protože kluci měli v plánu MS v dračích lodích, ale rozhodl jsem, že na to se nepojede, takže pojedeme do Račic. Hodně se tam těším a bude to odrazový můstek, absolutně nepočítám s tím, že bychom tam mohli uspět. Ale především pro holky to bude první MS, chci, aby viděly tuhle akci, aby viděli nejlíp pádlující lidi na světě.

Kluci ať se poperou s konkurencí, bude to první závod mimo domácí konkurenci. O dva měsíce později je Asijský pohár a Račice by mohly být skvělý rozjezd. Budeme ladit, chci, abychom tam byli v co nejlepší formě, ale myslím, že tam stále budeme stále za exotickou zemi, ale každá předjetá loď nebo náznak dobrého výkonu mě potěší.

České prostředí znáte, pomáháte v organizaci výpravy?
Začal jsem zajišťovat ubytování, což je pro mě taky něco nového. Nikdy jsem to nedělal a jinde bych to v trenérské pozici taky nedělal. Ale když je to v Račicích, zajišťuju i tohle. Věřím, že Račice budou na vynikající úrovni. Chci být připravený i na neočekávané věci, takže před sebou mám hodně práce. Zatím mě to nesmírně baví.

Na jak dlouho to v Indonésii vidíte?
Aby mi to dalo nějakou zpětnou vazbu, abych něco viděl a něco zažil jak v osobní oblasti tak tréninkově, chci zůstat do Asijských her, které jsou za rok a půl v Indonésii, pak se budu rozhodovat jak dál. To je nás největší cíl, chceme tam směřovat veškerou svou činnost. Nebude to jednoduché, máme před sebou velký kus práce, ale svěřenci makají na plno a já bych řekl, že taky dělám sto procent. Věřím, že nějaký pěkný výsledek bychom mohli přivézt a já se na tu akci těším.

Room view!! #jatiluhur #indonesia

Příspěvek sdílený Jaroslav Radoň (@jardazekon),

Jan Suchan, Vojtěch Man Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme