Nejradši házím a peru se v postoji. Práce na zemi není moje doména, přiznává judistka Zachová
Nedlouho po úspěšném vystoupení na mistrovství Evropy v judu dorazila do studia Radiožurnálu Sport česká reprezentantka Renata Zachová. Jak moc podle ní ovlivňuje Lukáš Krpálek všeobecné vnímání juda u sportovní veřejnosti? Co specifický sport učí závodníky i pro osobní život? „Mám víc domovů. V Olomouci, na jihu Čech, v Tokiu,“ přiznává.
Renato, dvakrát mistryně Evropy v posledních dvou sezonách. Který titul byl větším překvapením?
Je to těžké, ale asi oba. V tom prvním jsem dva roky neměla medaili, byla jsem maximálně pátá a pak se všechno sešlo, povedlo se mi to ve finále otočil a Holanďanku jsem hodila na ippon, což je rozhodující bod a konec zápasu. Letos jsem se dostala do finále a moje soupeřka použila zakázanou techniku a tím jsem vyhrála.
Poslechněte si celý rozhovor s judistkou Renatou Zachovou v pořadu Páteční finiš
Naladila jsi v obou případech formu, nebo je to i souhra štěstí.
Prostě se to sešlo v oba dva dny, jak si to sednout má. Byla jsem připravená, povedlo se mi všechny soupeře většinou hodit a chtěla jsem ukázat judo, na které se dobře dívá. K tomu je ale potřeba i trocha toho štěstíčka.
Dá se poznat, že jsi ve formě, nebo i o tom, jak se sejdou soupeřky?
Minulé mistrovství Evropy bylo jiné. Člověk se někdy na rozcvičce cítí unavený, ale rozhodující je první zápas. Pak už to ze mě spadne, když je první výhra, tak nejede domů s prohrou. U obou mistrovství Evropy to ze mě spadlo a pralo se mi pak lépe.
Jak se na tebe dívají soupeřky, když nastupuješ jako úřadující mistryně Evropy?
Řekla bych, že zrovna v kategorii do 63 kilogramů je to tak vyrovnané, že když jsem se prala ve čtvrtfinále s úřadující mistryní světa, tak se na to tak nedíváte. Každý zápas je nový a nikdy nevíte, jak se člověk vyspí. Pralo se mi s ní ze všech těch zápasů v ten den nejlépe. My jsme tak vyrovnané, že každý může vyhrát.
Jak se tvé soupeřky změnily za ten rok?
Není to tak, že bych se každé závody potkala s těmi stejnými. Když se s někým peru na tréninku, tak je to pak na závodech úplně jiné. Ve finále s Franouzkou jsme se praly před dvěma lety a teď to bylo úplně jiné.
Renatu, tvoje cesta ke sportu začala v Jižních Čechách. Jak jsi začala dělat judo?
Chodili jsme do první třídy ve Svatém Jáně nad Malší a bylo nás ve třídě jen pět a z toho my dva z bráchou. Kamarád začal dělat judo v Českých Budějovicích, tak jsme šli ve druhé třídě na trénink a zaujalo nás to.
Zachová na světovém šampionátu v judu o medaili nezabojuje. Úřadující mistryně Evropy končí v 1. kole
Číst článek
Co v sedmi letech zvítězilo, že padla volba na judo?
Táta hrál fotbal, ale u mě to pak byla láska na první pohled ten první trénink juda. Líbil se mi tam ten kolektiv, sešly se dobré děti a mě to tak zaujalo, že jsem u toho chtěla zůstat.
Táta hrál fotbal, tak nebylo to tak, že tě vedl spíš k těm jakoby klučičím sportům? Nechtěl spíš doma toho kluka?
Já mám bráchu dvojče, takže kluka měl, ale bylo to spíš tak, že jsem měla hodně energie a mohla jsem se na tréninku vybít z ostatními dětmi a doma to pak bylo klidnější.
Bráchu dvojče? Prali jste se doma?
My jsme se spolu na tréninku trénovali, docela dlouho pak ještě v Kaplici. Hodně jsme se doma prali tím judem, takže to nebyly klasické sourozenecké souboje, ale judistické.
Bylo to judo jako na tréninku, nebo jste jen využívali techniky, když jste se prali o něco?
Když to bylo o něco, tak šla pravidla stranou. Prali jsme se na rodičovské posteli, protože byla velká, ale když jeden z nás prohrával, tak bych řekla, že to zašlo dál.
Kdo vyhrával?
Mám to 2:1 na výhry, on ale tu první nepočítá. On to nemá rád, když to říkám. Tu první ale nepočítá, říká, že to máme 1:1, ale já ji vyhrála, když jsme byli úplně malinkatí. Mimo soutěž na posteli to bylo občas on a občas já.
Jak je na tom s judem tvůj brácha?
On se před pár lety rozhodl nepokračovat, protože měl častá zranění, obě operovaná ramena, tak se rozhodl skončit a teď už jen trénuje děti.
Je tvým fanouškem?
Myslím, že je velkým fanouškem a vždy mi napíše. Řekla bych, že sleduje každý můj závod.
Páteční finiš
Svého hosta zpovídá bývalá běžkyně na lyžích, olympijská vítězka ze ZOH v Turíně 2006, šestinásobná olympijská medailistka a dvojnásobná mistryně světa Kateřina Neumannová. Poslouchejte každý pátek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.
Renato, jsi mistryně Evropy, ale relativně nedlouho pak přišla prohra v prvním kole na mistrovství světa. Jak se dá porovnat konkurence na světovém a evropském šampionátu?
Vzhledem k jiným kontinentům je Evropa v naší kategorii nejobsazenější. Na mistrovství světa se pak přidají jen ty silnější státy, jako je Kanada a Japonsko. Evropa je ale nejsilnější. Prohrála jsem ale s Korejkou a není to tak, že když jsem papírově silnější, tak bych měla jistotu, že vyhraju.
Když jsi se stala mistryní Evropy, tak neměla sis dát pauzu, nebo tě prostě jen soupeřka na mistrovství světa překvapila?
Máme to tak za sebou, protože chtěli dát mistrovství světa loni před olympiádou, jinak to bylo dál od sebe. Když je to takto za sebou, tak tam nelze dát stoprocentní příprava, jaká by byla potřeba a to s trenérem víme, ale tak to prostě je. V ten den to prostě nesedlo. Byla jsem připravená dobře, ale měla jsem tam čtyři pozice, neproměnila je a rozhodčí pak vyhodnotil, že nás bude trestat obě. Ona pak udělala tři ataky, ukázala, že je aktivnější, já dostala trest a turnaj pro mě skončil.
Jaký vliv na tuto prohru měl asijský styl?
Každý sportovec má vlastní styl, Evropa se pere silněji a Asie je víc do pohybu. Já už se s ní prala před třema rokama, tehdy jsem jí dokázala hodit. Bohužel, tady ta pozice nepřišla.
Když se podíváš na svoji aktuální výkonnost, tak kde vidíš prostor pro zlepšení?
Když jedu do Japonska, tak se zaměřuji na nožní techniky a práci za zemi. Na zemi to není úplně můj obor, nejradši hážu a peru se v postoji. Zároveň ale na tréninku cvičím techniky na obě strany, i když levá je slabší. Na mistrovství světa byla pozice, abych soupeřku uškrtila, ale byla bohužel nalevo a levá ruka není moje dominantní. Nedokázala jsem ji uškrtit.
Chtěla jsi soupeřku hodit a nebo uškrtit. Co to přesně znamená?
Nekopeme, nedáváme údery. Hodit soupeře znamená, tak ho chytneme za kimono a přehodíme ho přes bok. Od dětí se už učíte padat, takže to nebolí. Můžeme pak vyhrát na zemi škrcením, pákou a nebo držením. Když soupeř cítí, že je to nepříjemné, tak zaplácá na žíněnku a rozhodčí vyhlásí ippon a vyhrála jsem.
Lukáš Krpálek je ikona světového juda. Jak velký vliv má na tebe a na české judo?
Na české judo má opravdu hodně velký vliv. Udělal zlato v Riu a i v Tokiu, tak šlo pak judo více do popředí a máme díky němu větší možnosti. Není to sport, jako fotbal, nebo hokej, ale díky němu šlo judo v Česku více do popředí.
Je i pro vás holky Japonsko na takovém piedestalu?
Záleží na stylu juda, jak se kdo pere. Pro můj styl je Japonsko momentálně nejlepší možností.
Je tam hodně soupeřek na trénink, nebo je najdeš i u nás v Česku?
V Česku nemáme ještě tolik holek, kolik bychom potřebovali, takže trénuji i s klukama. S těma mladšíma a váhově ke mě, protože ti stejně staří kluci jsou silově jinde. V Japonsku je holek opravdu hodně, ať už na univerzitách, nebo i jinde. Mám to tam moc ráda.
Judo reprezentuje určité hodnoty, kterými se vy sportovci řídíte i v běžném životě. Vnímáš to tak i v ženském světě?
U holek je to trochu jiné. Když jsme soupeřky na žíněnce, tak nejsme úplně kamarádky v životě. U kluků to tak taky je, ale ne tolik. U holek se rivalita více přenáší do běžného života.
Jaké věci dostávají děti od trenérů, aby se jimi řídily?
Od mala se učí, že když se jde na žíněnku, tak se ukloní. Když se děti perou, tak se doperou a nezáleží na tom, jestli vyhrál nebo prohrál, ale utřu slzy a jdu podat ruku soupeři a ukloním se a odcházím. Úcta k soupeři tam musí být.
2:04
Zlaté časy českého juda? Krpálek se raduje z úspěchu mladších kolegů
Číst článek
Jak zvládáte ty dětské návaly vzteku?
Byla jsem se podívat na pár závodů malých dětí. U některých se to stát může, ale trenér to většinou zkoriguje. Když prohrajou, tak pláčou, ale ukloní se, podají ruku a odchází.
Jak zvládáš emoce z prohry ty sama?
Někdy je to horší, někdy to člověk přijme lépe, že ví, že byl soupeř lepší. Ale tak to je a když je na sebe člověk naštvaný, nebo na rozhodčí, tak se prostě musíme uklonit a smířit se s tím.
Trochu mi to připomíná ragby. Není to podobné, ta úcta k soupeři?
Já ragby moc nesleduji, takže nevím, jak se chovají. Ale je to tvrdý sport a když vidím ty zranění občas, tak si říkám, že jsem to ještě nezažila.
Jaký byl důvod opustit Jižní Čechy?
Když mi bylo 14 let, tak trenér Jirka Štěpán nabídl mým rodičům, že bych mohla mít dvoufázový trénink denně v Olomouci. Rodiče byli proti, že je to daleko, ale mě to judo tak moc bavilo a věděla jsem, že se tomu chci věnovat i v budoucnu, že jsem je přemluvila. Pak volali trenérovi a šli jsme s bráchou do Olomouce.
Proč zrovna Olomouc?
Kluci mají tréninkové centrum v Praze a holek, protože jich není moc, a z Kaplice se odcházelo do Plzně. Tím, že tam byl Jirka Štěpán a já se za Olomouc občas prala v týmech, tak to bylo hlavně kvůli trenérovi.
Jak se ten vztah trenér - závodnice vyvíjí? Šla jsi do Olomouce jako studentka a dnes jsi pětadvacetiletá dospělá holka.
Než jsem přišla já, tak měl pár holek, které trénoval, takže byl zvyklý. Já jsem před tím nikdy neměla ženu jako trenérku. Začátky jsou vždy těžké, ale za těch deset let se to vyvinulo na úplně jinou úroveň. On je jako moje druhá rodina.
Byla jsi svým somatotypem předurčena pro váhovou kategorii do 63 kilogramů?
Každý rok jsem měnila kategorie. V dorostenkách jsem hodně shazovala do 57 kilogramů, ale věděla jsem, že tam nezůstanu, protože jsem se vyvíjela. Když jsem měla kategorii do 63 kilogramů, tak jsem měla občas i 68 kilogramů a měla jsem problémy to zhubnout. Teď mám 64, 65 kilo a zaměřila se na životosprávu. Přemýšlela jsem i o kategorii výš, ale nakonec jsem tam spokojená.
Jaké to je pro holku řešit váhovou kategorii?
Řekla bych, že jsem to neměla jen já, ale že holky a váha, to je takový tenký led. Byly momenty, když jsem měla 68 kilo, vážili jsme se dohromady, byli tam i kluci, tak se mi smáli. Ta stavba těla vypadala jinak, než když mám 63 kilo. Měla jsem s tím problémy, je to boj a každý se s tím musí nějak srovnat. S trenérem jsme si to vyříkali a teď jsem s tím už v pohodě.
31:58
Mladým zápasníkům chci pořád ukázat, že nepatřím do starého železa, hlásí judista Krpálek
Číst článek
Ty jsi ještě studentka, tak v jaké fázi je tvé studium?
Když se to povede, budu dokončovat bakalářské studium a pak bych ráda pokračovala na magisterské.
Jak se potkává kariéra vrcholové sportovkyně se soukromým životem? Co na to tvůj přítel?
Je to hodně těžké. Trenér říkal, že si jeho manželka vedla deníček, jak často jsme pryč a bylo to 300 dní z 365, takže já jsem doma na jihu Čech tak 12, 15 dní a zbytek měsíce trávím v Olomouci. V Čechách je strašně těžké udělat kvalitní přípravu. Příteli jsem říkala, že to tak bude a věděl to, takže je to těžké, ale judo je můj život a já ho na to připravilo.
Kde se tedy cítíš doma?
Tím, že jsem pořád pryč, tak nemám jeden domov. Řekla bych, že je to doma u rodičů, pak v Olomouci, ale také v Tokiu.
Ty jsi také psí panička, tak jak ti schází, když odjedeš na delší dobu?
Chybí mi moc, je to náš malý bobík. Když jsem pryč, tak je s přítelem a když je pryč i on, tak jeho maminka má velkou zahradu a nebojím se říct, že je tam nejspokojenější. Ona má dvě kočky a bígla, takže tam jsou taková velká rodina.
Co tě čeká v delším horizontu? Máš za sebou jednu olympiádu a blíží se další v Los Angeles?
Příští rok začíná kvalifikace na olympijské hry, tak bych chtěla, aby to sedlo úplně nejlépe a kdybych se tam kvalifikovala, tak aby to sedlo právě tam.
Je olympiáda tvůj sen, co se týče výsledku, nebo máš jiný sportovní sen?
Ne, mám sen olympijské zlato.
