Karolíno, tvoje sportovní CV je poměrně dost pestré. Čím to je?
Plán to určitě nebyl. Spíš jsem to plánovala do hokejového prostředí, které jsem měla rozmyšlené se studiem v Americe a chtěla u hokeje zůstat celou kariéru. Pak se staly různé okolnosti a poskládalo se to, jak se to poskládalo.

A proč tedy ve svých mladých letech nehraješ hokej? Jak žiješ a proč jsi s ním skončila?
Kdyby asi nebylo zdraví, které začalo trochu pokulhávat, tak myslím, že bych hokej ještě chvíli hrála. Byla to moje první láska, hrála jsem ho ještě před rychlobruslením, ale bohužel to bylo pro tělo příliš těžké ten přechod na hokej. Je to pořád bruslení, ale víc intenzivnější, je tam hodně startů, já jsem takový silový typ. Odehrála jsem dvě sezony a tu poslední ve Finsku je byla hodně vytěžovaná, hodně ice timu, začalo se to nabalovat a na konci sezony jsem na tom nebyla úplně dobře ze zádama. Musela jsem se rozhodnout, jestli to budu ještě ždímat a nebo jestli se postarám o zdraví a naskočím do něčeho jiného.

A jaký je tvůj současný život?
Pak jsem pomalu přešla na trénování hokejistů, věnuji se hodně bruslení. Jsem taky asisten trenéra reprezentace U 16 žen, taky ještě studuji a to docela stačí.

Co studuješ? Ty už jsi kdysi něco studovala...
Dokončila jsem bakaláře v oboru sportovní a kondiční specialista a teď jsem se vrhla na studium tradiční čínské medicíny, která mi hodně pomohla na konci hokejové kariéry a celkově i s takovou filozofií života. Vrhla jsem se do toho po hlavě a jsem tam už druhý rok.

Byl někdy tvůj sen stát se trenérem?
To vůbec ne. Už vůbec jsem nepomýšlela na trenérství u ženského hokeje. Jednou mi volal Zdeněk Hrdel, manažer hokejistů, a řekl, že mají jednoho kluka, který výborně vidí hru, výborně s kotoučem, ale on je ve věku, kdy se rozhoduje, jestli to dá. On špatně bruslí, nechtěla bys nám pomoci? Tak to přišlo, já nikdy s hokejistama trénovat nechtěla. Oni mi ale říkali, že je to v Americe běžné, že tam hokejisté trénují s krasobruslaři a nebo rychlobruslaři. Já řekla, že jo a že to zkusíme. Úplně z nuly jsem vymýšlela, jak ho budu zlepšovat.

A pomohla jsi mu?
Byl u mě krátce a pak šel do Ameriky, takže to byla taková první vlaštovka. Zkoušela jsem si na něm ty začátky, kolik toho má hokej a rychlobruslení společného.

A kolik toho mají společného?
Člověk by si řekl, že je to led a led, ale musela jsem se toho hodně naučit. Něco jsem si vzala z rychlobruslení, hodně vynalezla sama, co jsem dělala celý život. Čtu pohyb očima a pak mi to jde dobře napodobit, to mi pomáhá i v trénování.

V čem byly tvé limity, že jsi začala hrát hokej v relativně pokročilém věku?
Myslím, že nakonec to byl víc individuálního a kolektivního sportu. Pohybově bych to dala, ale zvyknout si na to, že je to kolektivní sport, kolektivní energie. V individuálním sportu vyhráváte a prohráváte sami a tady je najednou tým, člověk má roli, té se musí přizpůsobit a někdy to pro mě bylo těžké. Vzala jsem to takovým rychlokurzem a to bylo za mě těžší, než pohybově.

A co třeba to, že brusle jsou jiné?
Rychlobruslařské nože jsou uzpůsobené k tomu, aby jely rychle dopředu, zatočily a pak zase dopředu. Nejsou na žádné zvraty. Hokejové brusle jsou vyšší, neklapou, velmi variabilní v pohybu a pořád do vás někdo strká. V rychlobruslení, když do vás někdo strká, tak je průšvih. Tam, když do vás někdo vletí, tak se padá někdo z vláčku, ale v hokeji na to můj mozek taky reagoval, že hrozí nebezpečí. Pak už jsem ty šťouchanice měla ráda.

Jak moc jsi musela změnit třeba kondiční trénink?
Hodně jsem benefitovala z toho, že jsem měla tělo na úrovni profesionálního sportovce a taky silné. Musela jsem začít používat horní polovinu těla, protože jsem měla jsme obří nohy a nefunkčí vršek. Spíš moje příprava spočívala v tom, aby moje tělo udělalo dobře přeskok na ten hokej, pečovat o něj. Základ jsem už měla.

Připravujeme přepis celého rozhovoru.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít