Velmi dobrou kamarádku a českou tenisovou legendu Barboru Strýcovou si do studia Radiožurnálu Sport pozvala Andrea Sestini Hlaváčková. Tentokrát v pořadu Na síti byla ale řeč o běhání, protože Strýcová začátkem května absolvovala Pražský maraton. Jak dlouho se věnovala přípravě na závod? Kdo jí radil s občerstvováním na 42,195 kilometru dlouhé trati? Co prožívala po proběhnutí cílové pásky?

Praha 16:50 27. května 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Baru, doběhla jsi svůj první maraton. Kdy přišel první impulz do toho jít?
Přišel celkem brzy, protože už jsem během tenisové kariéry jsem přemýšlela o tom, že bych si to někdy chtěla zaběhnout. Bylo to ale nereálné běžet to v sezoně, kdy jsem hrála. Chtěla jsem si to tedy zaběhnout, až skončím, a tak nastala myšlenka, že se poběží v Praze, a loni jsem si řekla, proč ne. V listopadu jsem na to začala trénovat.

Pamatuji si, že ho běžela i Caroline Wozniacká, ale to bylo možná taky až po kariéře...
Myslím, že během kariéry. Ona běžela newyorský maraton, byly jsme myslím po Wimbledonu a pořád chodila na běhátko a trénovala. Říkala, že se chystá na maraton, a říkala, že jí to šíleně vyčerpává vůči tenisu, ale dala to.

Co tě na maratonu lákalo? Že je to to nejvíc?
Nemyslím, že je to to nejvíc, protože jsou těžší sporty, jako je třeba ironman, a lidi dělají těžší věci. Chtěla jsem si zkusit, jestli to dám mentálně a vydržím běžet 42 kilometrů nějakým tempem. Netušila jsem, že to zvládnu.

Netušila?
To bych kecala, tušila jsem to, ale chtěla jsem to doběhnout za nějaký čas.

Když odhlédneme od hlavní motivace, tak jak moc máš rád běh samotný?
Když jsem hrála, tak pro mě byly dlouhé běhy utrpení, běžela jsem nejvíc tak pět kilometrů. Čím jsem byla starší, kilometry byly větší, ten čas se prodlužoval a pomáhalo mi to se i uklidnit, být sama se sebou. Když jsem se vracela po Vincentovi, tak jsem běhala každý den minimálně šest kilometrů a pomáhalo mi to psychicky.

Říká se, že ženský po dětech běhají, jako že utíkají...
Chtěla jsem se hýbat a hýbat se rychle po tom prvním dítěti. Běh je to, že nazuješ boty a už to děláš. Nemusíš nikam jet, za žádným trenérem, je to hned a můžeš kdekoliv. Chytlo mě to a začala jsem běhat 15 až 20 kilometrů. Trvalo mi, než jsem se po prvním porodu dala dohromady, ale po tom druhém s Josefínou to bylo rychlé, mohla jsem běhat hned a začala mnohem dříve než s Vincentem.

3:10

Byla to jízda. Jsem vděčná za to, jak se mi turnaje na konci kariéry povedly, hodnotí Strýcová

Číst článek

Řešila jsi třeba preventivně posilování pánevního dna?
Vůbec. Nezvládlo to tělo na sto procent hned, ale není to tak, že bych se musela hlídat. Po Josefíně jsem mnohem více cvičila pánevní než po Vincentovi a bylo to hodně znát.

Od kdy ses na Pražský maraton připravovala?
Začala jsem minulý rok v listopadu. Mám takovou aplikaci, ta se jmenuje STRYD, a podle toho jedu své tréninky. Nejdřív jsem se připravovala na půlmaraton, ten jsem běžela v lednu v Americe a pak jsem si tam zadala data a připravovala se na květnový maraton. To bylo skvělé, protože jsem běhala podle wattů a hrozně mě to bavilo. Byly to čtyři tréninky do týdne, ale tři z toho byly opravdu ostrý do hodiny, hodně o intervalech. Dlouhé běhy byly na sobotu, protože jsem měla hlídání, takže jsem věděla, že ten běh, co trval třeba tři hodiny, musím dát na sobotu. Jela jsem podle té aplikace, myslela, že to nedám, ale šlo to podle plánu, než jsem se tři týdny před maratonem zranila.

Zpátky k té aplikaci. Říkala jsi, že se dáváš do formy po porodu, měla jsi kondičního trenéra, co tě připravoval na konci kariéry a že máš ráda práci vedenou trenérem. Věřila jsi ale, že aplikace je správná cesta k maratonu?
Věřila, protože můj přítel ji měl vyzkoušenou a trénoval podle ní na ironmana. Vyzkoušela jsem si ji měsíc a hrozně mi vyhovovalo, jak to bylo naplánované na čtyři dny v týdnu a bylo to do hodiny. Tam si nastavíš, kolik a jak dlouho můžeš trénovat. Věřila jsme tomu a nepochybovala o tom, že by trenér byl lepší.

A přišel nějaký moment, kdy jsi přípravu konzultovala s trenérem?
To ne. Je to ale aplikace, takže ona si myslí, že ty jsi robot, co udělá všechno, takže jsem si musela trochu ubírat, když jsem byla zraněná. Když se to blížilo k maratonu, tak jsem se ptala, co mám očekávat na jakém kilometru, jak s gely a tak. Mám výhodu v Petrovi, protože on má už za sebou tyto dlouhé sportovní aktivity.

Jak jsi to konzultovala s kondičním trenérem?
My jsme přestali spolupracovat, když jsem odletěla do Ameriky loni v prosinci a vraceli se na konci února. Věděla jsem, že s ním ty dva měsíce nebudu, a když jsem se vrátila, tak jsem chtěla, aby to tak zůstalo. Silové tréninky, já už spoustu věcí vím sama, takže ty dva tři dny v týdnu bez běhu jsem dělala to. Silový trénink je taky strašně důležitý a zpětně vím, že toho bylo málo, že jsem měla víc.

Co se ti tedy osvědčilo, a co bys naopak zlepšila do příště?
Určitě bych trénovala méně kilometrů ty dlouhé běhy, neběhala bych třicetikilometrové, ale tak maximálně 25 kilometrů dlouhé běhy. Mnohem víc bych šlapala do toho, abych měla silnější nohy, protože ke konci mě hrozně táhla zadní stehna. Byla slabá a myslím, že by toho silového tréninku mělo být víc.

Nechyběl ti nikdy ten trenér, třeba u těch úseků?
U toho běhu už jsi pak tak unavená, že tě to štve, ale i baví a nechtěla jsem tam nikoho mít. Byly dny a tréninky, kdy to bylo fakt náročný, tak jsem si říkala, jestli to mám zapotřebí. Nikdy mi tam ale žádná osoba nechyběla.

Ani před závodem a po něm?
Před závodem tam byl samozřejmě se mnou Petr s Víňou, což bylo neskutečné a strašně fajn. To bylo důležité, že tam před závodem Petr se mnou byl, protože jsem byla nervózní z toho, co čekat. Viděla jsem těch 10 tisíc běžců, jak jsou nervózní a nadržení. To bylo zajímavé vidět jiné sportovce než tenisty, jak to berou. Během toho závodu jsem potkala dva skvělé kluky, kteří mi strašně pomáhali. Já jednomu ze začátku a on po tom mně, to bylo to hrozně hezké.

Co tě zdravotně nejvíce brzdilo?
Koleno, taková pichlavá bolest. Myslím, že jsem to přehnala v trénincích u těch dlouhých běhů. Cítila jsem to a pořád jela a jela, ale pořád jsem mohla, tak půjdu znova. Pak jsem ale znovu nemohla, tak jsem si dala týden pauzu, zase to zkusila a pak jsem vyběhla na dva kilometry. Nešlo to. Do toho maratonu jsem neběžela tři týdny a byla jsem z toho dost nervózní. Za tu dobu se to výrazně zlepšilo a věděla jsem, že tu bolest musím držet v takové míře, že mě to dovede do cíle, protože když přijde ta pichlavá bolest, tak nemůžu ani jít. Narvala jsem do sebe, co šlo, různé prášky na bolest a celkem i dost silné. Bylo to dobré, každou hoďku a půl, když přišla bolest, tak šup tam s ním. Pak ta noc po maratonu byla zajímavá, ale dali jsme to...

1:59

‚Bolest je něco, co k maratonu patří.‘ Český šampion Havlena se v cíli pozvracel, pak skončil na kapačkách

Číst článek

Co se dělo?
No problila jsem celou noc. Kombinace těch gelů, různých věcí, které u maratonu musíš brát, protože jinak bys to nedala, tak to bylo náročné. Kofeinové věci, pak jídlo, pití, elektrolyty a vše dohromady asi nebyly pro břicho nejlepší.

A ten balíček věcí, co si musíš vzít sebou? Nebo ti Petr ty věci podával?
Ne, to mají jen profíci, mají takový stolek, ten je označený.

A jak jsi to měla ty?
Já to měla v takových speciálních kapsách u trenek.

Takže sis to nesla?
No máš to v trenkách. Někdo má vestičku, ale já ji nechtěla, protože mi od profíků bylo řečeno, že je to zbytečné, a měli pravdu. Bylo celkem vedro, tak by tě to utěsnilo a štvalo tě to. Běžela jsem v tílku, trenkách, kam si osm gelů dáš.

A co dalšího jsi měla?
Prášky na bolest a gely. Každých pět kilometrů máš stanici, kde je voda a ionťáky.

S tím časováním ti někdo radil, nebo sis to dala podle pocitu?
Radili mi, ale když jsem věděla, že na mě jde ta bolest výrazně, tak jsem to tam šoupla a neřešila, jestli je to po hodině nebo dvou.

Ty jsi běžela maraton dříve, než byl tvé dceři rok. Takže jsi šest měsíců po porodu začala tvrdě dřít?
Začala jsem se hýbat mnohem dříve po Josefíně. Myslím, že mi pomohlo, když jsem začala po Víňovi hrát. Tělo si to asi pamatovalo a po Josefíně jsem začala trénovat. Řekla jsem si, že děti jsou prioritou, ale ve sportovním pojetí to byl trénink a regenerace šla stranou. Nebyl čas a nebyla žádá. Týden před maratonem jsem šla k jednomu chiropraktikovi na masáž po třech letech. To jsem si říkala, že je blbý a možná taky proto jsem byla tak zatuhlá, začalo víc bolet to koleno. Moje tělo je oddělané, je unavené a běh není to nejlepší, ale já na tu regeneraci čas už nemám a radši půjdu běhat než na masáž.

A řekl ti někdo, že je to bláznivé?
Jo, spousta lidí. Ale znám mnohem bláznivější, co dělají. Mě to láká a cítím, že žiju to svoje, co potřebuji a chci a dává mi to smysl.

A našli jste se v tom i s Petrem?
Ano, on trénuje na ironmana a to je úplně jiný level. Proto mám v hlavě myšlenku, že bych si zkusila ten ultramaraton.

Jak se ti před maratonem spalo?
Celkem dobře, probudila jsem se okolo 5. hodiny, což je s dětmi normální. Snídaně byla jiná než obvykle.

V čem?
Musíš do sebe dostat karbohydráty, takže byl toastový chleba s džemem a máslem.

A to je jiné než jindy?
Jo, já tohle normálně nesnídám. Ani mi nedělá dobře brzy ráno snídat. Tohle jsem snědla a Petr říkal víc, musíš víc, ještě dva a já že ne... samozřejmě jsem měla za hodinu megahlad. Jeli jsme metrem.

Děti byly doma?
Ano, s babičkou doma, což bylo super, protože tahat se tam s dětmi nebylo ani v plánu. Měla jsem 40 minut do startu, tak bylo příjemné se jít rozcvičit do Pařížské. Oni tam lítali, připadala jsem si trapně, ale dobrý, tam Dior a já tam dělám úkroky. Pak jdeš do svého koridoru v 9 hodin ráno startuješ.

Jak moc jsi koukala, co kdo dělá? Jak to pro tebe bylo nové?
Zajímalo mě to, bylo to zajímavé, ale že někdo běhá a dělá intervaly, to zase není nic, co bych neviděla. Zajímavé bylo, jakým tempem a jak dlouho se před maratonem rozcvičují.

Nepadala z toho na tebe nervozita?
To ne, to vůbec. Byla jsem hrozně emotivní na startu, kdy profíci startují jako první a pak čekáš na svůj koridor.

A ten se určí čím, ten koridor?
Když se přihlašuješ, tak si určíš čas, na který myslíš, že poběžíš. Začala hrát Vltava, startuje 10 tisíc lidí a padlo to na mě a ukápla mi i slza. Bylo to dojemné, všichni začali tleskat a bylo to krásné. Lidi na trati byli všude, v Podolí, bylo jich všude strašně moc. Hrozně Španělů, Italů, ty nápisy. Bylo to příjemné, úplně jiné.

Jak moc tě lidé poznávali?
Docela dost a hrozně mi to pomáhalo, zvlášť ke konci. Na 35. kilometru jsem měla velkou krizi a najednou slyšíš, hele, tady je Bára! Báro, makej! Byli tam nějaký kluci a hrozně tě to nabudí a pomáhá ti to.

Jak bys popsala průběh závodu?
Do 17. kilometru se mi běželo v pohodě. Ze začátku se za mnou chytil jeden kluk, netušila jsem, že běží se mnou, ale pak jsem nějak poznala, že se mnou asi běžel. Do 22. kilometru, to jsme byli v Podolí, tak jsme vybíhali takový pidikopeček, tak říkám, že to je těžký, že to asi musí převzít a on to převzal. Já běžela pak za ním, takže mi to trochu pomohlo a od něj to bylo hezké. Na 25. kilometru byla první velká krize, ale on říkal, neboj, teď bude malý kopeček dolů, ten ti pomůže, a měl pravdu. Tam jsem to přežila, dala jsem si gelík, kofeinový gelík a to fakt pomůže třeba na dalších sedm kilometrů. Hrozně dobrý je, že každých pět kilometrů máš občerstvovačku, takže si řekneš, že o. k., ještě dva kilometry a můžu se napít a to ti v hlavě pomůže. Krize začala mezi 33. a 37. kilometrem, tam je to na lámání chleba, kdy si řekneš, že na to kašleš, anebo přestaneš a odcházíš. Ty myšlenky mě napadly, tam to bylo opravdu vostrý.

Sahala sis na dno?
Ano, chceš brečet, saháš na dno. Štve tě každý kamínek, každý minikopeček. Jak se běží po těch kočičích hlavách, tak je to nepříjemné. Než vbíháš do Pařížské, tak běžíš pod mostem a tam je taky minikopeček, ale tobě to přijde jako krpál. Tam vidíš kolem sebe lidi, co jdou, sedí, zvrací, a říkáš si, že to musíš dát. Chce se ti řvát, ale dáš to. Dala jsem to.

Jaký byly dojmy v cíli?
Žádný. To pro mě bylo nejvíc šokující, že nula. Já jsem si myslela, že po maratonu budu šťastná, jako když vyhraješ nějaký zápas. Nula. Doběhla jsem, chytla trochu křeč, sedla jsem si a čekám a pořád nic. Přijde mi, že jsem byla jako v depce, proč jsem to dělala. Štěstí? Nula!

A byla tam rodina?
Ano, byl tam Víňa, byl tam Petr. Byla jsem ráda, že je tam mám, ale nula. Pak jsem šla hned k vám do toho Air Streamu...

Baru, co byl ten cíl časový a co sis splnila?
Jelikož jsem to dělala podle té aplikace a ta spočítá, za kolik můžeš zaběhnout desítku, půlmaraton a maraton. Já jsem podle toho běžela půlmaraton a vše docela vycházelo. 3:14 mi predikovala aplikace na maraton a já zaběhla 3:18, což pro mě bylo vlastně neskutečné.

Ty jsi před tím říkala, že máš cíl do 3:30?
Chtěla jsem to zaběhnout do 3:30 a ta aplikace mi říkala 3:14 a to jsem si říkala, že to je hrozný fičák, že to nejde udržet. Petr mě ale dokáže vždycky nastartovat v tom, že řekl, že když zaběhnu 3:27, tak budu mít šanci kvalifikovat se na Bostonský maraton. Ta myšlenka mě povzbudila, že bych to mohla dát. Pak ale Petr dodal, že když zaběhnu 3:20, tak to mám jistý. Takže jsem dala 3:18.

Takže bude Bostonský maraton?
Musím se v září zapsat a myslím, že asi ano. Příští rok.

Do té doby žádný další neplánuješ?
Ještě jsem si nedávala žádné cíle, ale mám v hlavě to, že bych si jednou v budoucnu chtěla zaběhnout ultramaraton.

Popiš nám, o co jde?
To jsou různé distance, jdeš od 50 kilometrů, můžeš běžet 120 kilometrů. Teď se třeba běželo v Americe 250 milí, to muselo být nádherný.

Nádherný je pro mě tedy něco úplně jiného...
No ale tam běžíš úplně jiné tempo, s hůlkama, velké převýšení tam je. Není to kochání, ale chtěla bych to zažít, že u toho nespíš. Asi měl lákají tyhle extrémní sporty.

Ty se ale věnuješ i dalším aktivitám a třeba komentuješ tenis. Jak moc tě baví tohle?
Baví mě to, baví mě to ve dvojici. Nejsem v tom tak skvělá, abych tam mohla být sama. Asi to není ale práce, kterou bych si dokázala představit dělat denně. Já tenis sleduji, jak ženské, tak kluky, ale není to tak, že bych to vyhledávala pořád.

Takže kromě dvou dětí, běhání a komentování tenisu, co dál baví Báru Strýcovou?
Baví mě dělat ten můj kemp jednou ročně. Ono s těmi malými dětmi je to hrozně časově náročné a ty věci, co mě baví, tak chtějí čas. Až budou trochu větší, tak si ten ultramaraton zaběhnu. Mě ten sport dává hroznou energii, i když mě unavuje, tak mě to pomáhá. Potřebuji si denně alespoň hodinu zasportovat, a když to nemám, tak jsem taková protivná máma a to nechci být.

Své děti povedeš ke sportu, Víňa začíná s tenisem a jezdíš s ním na Spartu. V tenisové bublině se pořád pohybuješ. Už přišla nějaká nabídka na trénování?
Ne, ještě ne. Nevím, jestli ani někdy přijde.

Mně přijde, že v Česku je specifické, že takové nabídky nedostáváme. Ve Francii, tam jsou všichni bývalý hráči na svazu. Teď, že je Tomáš Berdych daviscupový kapitán, to je bomba. Tihle lidé mají sportu co vracet. Ty taky tenisu neskutečně rozumíš, vnímáš strategie a tím jsi byla tou tenistkou. Překvapuje mě, že tě nikdo neosloví třeba na mentoring...
Máš pravdu, ve Francii všichni, co skončili, tak dělají něco v tenise. Je to zvláštní, že v Česku to tak není.

Bavilo by tě to?
Jo, bavilo by mě to. Nevím, jestli bych si dokázala představit objíždět ITF turnaje, asi bych chtěla spíš nějakou holku, které je 16 let a začíná. Bavilo by mě to.

Chybí ti tenis?
Ne. Mému tělu vůbec nechybí. Já sama si nejdu zahrát, že bych si šla s někým zahrát. Vím, jaké je to trápení, když nehraješ dlouho. Jsem ale pozvaná na legendy Wimbledonu, takže budu muset začít hrát. Moc se na to těším, bude to moje poprvé, kdy nemusíš nic řešit a jdeš si zahrát s lidmi, které znáš. Musím vzít teď raketu do ruky.

Takže se vydáš to Wimbledonu, tam, jde jsi získala dva tituly v deblu. Bereš sebou děti?
Nevezmu. Budu tady mít svoji sestru, která přijede z Ameriky a s mámou se postarají. Poprvé budu mít dny bez dětí po čtyřech letech.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít