Jak zvládala manželka Romana Kreuzigera studium sportovního práva a režim profesionálního cyklisty? Proč pro Michaelu Kreuzigerovou bylo náročnější období, když její manžel přešel po konci kariéry k roli funkcionáře? Ve studiu Radiožurnálu Sport v pořadu Páteční finiš Kateřiny Neumannové se rozpovídala i o projektu Dám respekt.

Praha 16:20 21. března 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Míšo, jak se dá začít chodit se sportovcem, jako byl Roman v době vrcholící kariéry, kdy je pořád na cestách?
Byla to vlastně velká náhoda. Potkala jsem ho v baru, což je pro sportovce neobvyklé místo, ale měl po sezoně a s kamarády cyklisty z Plzně měl posezonní posezení. Přivedla mě tam manželka Františka Raboně.

Pak se asi v začátcích rande plánovala podle odjezdu Romana na soustředění, závody, anebo to bylo obráceně?
V podstatě celý můj život se plánuje podle Romana a i ta rande se plánovala podle něj.

Takže zajít si na drink s profesionálním cyklistou jde jen po sezoně?
Přesně tak. Vzhledem k tomu, že to setkání bylo po sezoně, tak ta příležitost byla, ale pak už to byly jen posezení u večeří bez alkoholu.

Jak dlouho to období po sezoně trvá?
Jsou to jen tři týdny a pak už pomalu začíná zase sezona. Takže tři týdny bez kola.

Jak jsi sledovala svět cyklistiky, než jsi Romana poznala?
Tour de France jsem sledovala vždycky a bavilo mě to, ale nerozuměla jsem tomu. Myslela jsem si, že únik vždy vyhraje a je to jízda bez taktiky.

Co tě překvapilo v životě profesionálního sportovce? Čemu bylo nejtěžší se přizpůsobit?
Asi to pro mě nebylo tak překvapivé. Představovala jsem si, že to sportovci berou vážně, že den má systém, že je sportovec k sobě přísný. Vlastně jsem si to představila dobře.

32:36

Kreuziger před startem Tour: Cyklistika začíná být trochu jako formule 1, závod musíte brát den po dni

Číst článek

Ty taky docela sportuješ. Jde mezi vámi se spolu projet na kole?
My jsme spolu sportovali vždy a sportujeme dodnes. Ty začátky byly přísné, občas padly i slzičky, protože Roman je přísný nejen k sobě, ale i k ostatním. Takže hlášky typu: to budeme padat z kola? Nebo teď parkujeme, nebo co děláme? Tak ty probíhaly...

A dával ti rady, opravoval chyby anebo tě třeba nutil do tempa?
Rady mi dával, ale pak zjistil, že je to marné, že to, co je pro něj jednoduché, tak pro mě jednoznačné není. Zjistil taky velice rychle, jaké já mám tempo, takže jsem s ním jezdila, jen když měl den volna. Když trénoval, tak jsem s ním vydržela asi pět metrů a byl pryč. Na ty jeho řeči jsem si pak taky zvykla.

Míšo, když jsi začala s Romanem žít, tak sis musela najít jeho místo v týmu. Dokážeš profesně říct, jaké byly tvé úkoly ve vytváření zázemí?
Byl to psycholog. Roman mi po závodě vždy volal a říkal mi, jak se cítil, a svěřoval se mi. Občas jsem ho musela podržet a občas ho uvést do reality, jak to vypadalo z pohledu mého. Když jsem byla doma, tak jsem byla kuchař, protože jsem dostávala každý den předepsáno od nutričního specialisty, co a kdy by měl jíst.

To mě zajímá. On ve své době řešil váhu, protože cyklistika je neúprosná. Zkus to trochu rozebrat, jak probíhalo vaření z cílem optimalizace jeho váhy?
Bylo to jednoduché. Dostala jsem ráno jídelníček s přesnou gramáží, a když jsem jela na soustředění, tak jsem vozila váhu a musela vše vážit, aby to bylo kaloricky přesné. Podle toho, jaký měl trénink, buď silový, nebo vytrvalostní, tak podle toho měl nastavený jídelníček na celý den.

Nestane se pak doma večer to, že ho večer honí mlsná a dostane chuť na zákusek?
On je k sobě hrozně přísný, takže tohle u něj probíhalo málokdy. Když má po vrcholech sezony, což u něj byla Tour de France, tak se trochu povolovalo, protože to tělo to celý rok nevydrží. Na podzim měl pak úplné volno, tak si mohl dát co chtěl, ale zjistil, že to není ideální. Cyklisti pak mohou nabrat třeba pět kilo, které pak shazují. Někdy je to žádoucí, tělo si odpočine, ale někdy to není úplně vhodné, takže zjistil, že je lepší nepřibrat. I mimo sezonu se snažil nejíst nesmyslné věci, a když v tom žijete třeba 15 let, tak to máte tak zautomatizované, že vám to ani nepřijde a žádné mlsací večery neprobíhají.

A jedeš pořád to stejné, co ses naučila vařit během jeho kariéry?
Jedu, protože za ty roky, co jsme v tom byli, tak jsme se tak naučili a doma nejíme knedlíky, omáčky, bůčky. Nejedu tak striktně, ale suroviny zůstaly. Naše děti jsou tak naučené jíst odmalička.

Jaký vliv, že jste najednou měli děti a Roman musel odjíždět od rodiny, to mělo na jeho psychiku?
Myslím, že to snášel asi trochu hůře, ale my s ním na ty dlouhá soustředění jezdili. Tam jsem se vždy snažila, aby o ty děti nemusel mít starost a nevěděl o nich. Ty děti se narodily do režimu a ten režim pokračoval dál.

Jaké to pro vás bylo, když holky byly nemocné, Roman musel odjet. Měl o ně strach a mělo to na něj vliv?
Strach ne. Věděl, že se o ně dokážu postarat a že to zvládám. Když byl pryč, tak jsem mu některé věci neřekla, dokud byly vyřešené a dokud nebyly děti zdravé.

Takže jsi radši filtrovala informace, abys podporovala jeho psychiku?
Přesně tak.

Chtěl třeba po závodě s holkama mluvit?
Určitě. Nejdříve chtěl mluvit se mnou a pak s holkama v klidu večer na pokoji. V době, kdy závodil, tak měl víc času na naše dlouhé telefony, protože ležel na pokoji, musel regenerovat s nohama nahoře a nudil se. Hodně jsme telefonovali, mluvil s holkama a holky, jak v tom režimu byly odmala, tak jim to nepřišlo ani divné.

Zažívali jste spolu vítězství i prohry. Jakou to má vliv na psychiku, když se nedařilo a přišla složitá období?
Snažila jsme se ho vždy podržet a nenechat ho v tom se babrat...

A tebe podržel kdo?
Vlastně ani nevím. Mě podrželo to, když jsme spolu o tom mluvili, a věřila jsem tomu, co říkám. Hodně jsem pak některé věci filtrovala kamarádkám. Nějak se to zvládlo.

Museli jste překonat i složité období, kdy měl Roman nesrovnalosti v biologickém pasu a nemohl závodit. Jak jsi prožívala tohle období?
Pro mě to bylo hodně složité období. Vše přišlo potom, co se po měsíci narodila naše dcera. Jako právník se vyznám v právnických procesech a v tomhle případě to vůbec nefungovalo. Na začátku bylo těžké pochopit systém dopingových procesů a tam jsem byla úplně na dně. Nedokázala jsem ty věci pochopit. Tam mě držel Roman, protože věděl, že se nic nestalo a nemá se za co stydět a věřil, že vše dobře dopadne. Pak se situace obrátila, protože to trvalo docela dlouho a veškeré důkazy, co jsme předložili, tak byly zamítnuté. V tu chvíli se zlomil Roman, ale já si pak řekla, že už to dobojujeme, když už jsme začali. Vystřídali jsme se v tom.

Ty jsi s jeho cyklistikou měla možnost nahlédnout do oblasti, o které divák u televize nic neví. Jaké pro tebe bylo vidět možnost zákulisí velkých závodů?
Mě sport hrozně baví, takže jsem byla nadšená a snažila jsem se co nejvíc nasát atmosféru a pochopit, co nejvíc to zákulisí. To mě hrozně bavilo.

Kam jsi jezdila nejraději?
Strade Bianche, v Sienně. Ten dojezd na kulaté náměstí, to je kouzelné a celý závod je skvělý. Tour de France je skvělá, ačkoliv s Francouzi je to někdy složitější. Byla jsem na horských etapách, v Paříži. Atmosféra je tam nepřekonatelná a pokaždé si uvědomím, co je to za událost a jak je veliká.

Když se přiblížil konec Romanovy kariéry, bylo rozhodnutí, kdy skončit, jen jeho, nebo vaše společné?
Já vůbec nečekala, že ten konec přijde v uvozovkách tak brzy. V době po covidu to přišlo naráz, přišel s tím sám Roman, což pro mě bylo lepší, protože to měl v hlavě srovnané a věděl, co chce dělat dál.

Po konci jeho kariéry nastal trochu větší prostor pro tebe. Bylo to tak, že když skončil, tak řekl, že máš víc prostoru pracovat a dělat věci, které tě baví, nebo to i nadále zůstalo vše podle Romana?
To jsi mě trochu rozesmála. Na začátku našeho vztahu jsem se rozhodla, že ukončím svoji kariéru, protože bychom spolu nikdy nebyli a že až skončí ta Romanova, vrátím se ke své. To ale nenastalo, protože Roman přešel plynule ze závodní kariéry na kariéru sportovního ředitele a to bych řekla, že je časově mnohem náročnější, a to do počtu dní, kdy je mimo domov. Když závodil, tak jsme na soustředění mohli jezdit s ním a to teď nemůžeme. Navíc jak jsou holky starší, tak mají svoje povinnosti a tyhle věci se dodržují. Já se snažím o nějakou seberealizaci, ale není to tak, že bych měla volnou ruku.

Ty ses stala hlavní organizátorkou mistrovství republiky v cyklistice, které bylo před pár lety v Plzni a bylo považováno za jedno z těch nejúspěšnějších. Měla jsi potřebu dělat někdy něco bez Romana, nebo to bylo společné rozhodnutí?
To mistrovství bylo moje rozhodnutí a Roman mi chvíli říkal, že jsem blázen. Rok a půl předtím, když jsem na tom pracovala, tak byla těhotná s druhým dítětem a před mistrovstvím jsem pak porodila. Bylo to docela náročné, tak mě zpočátku odrazoval, ale pak mě podpořil.

Jak moc ti jméno Kreuzigerová pomáhá, nebo škodí?
Někdy pomáhá, někdy škodí. Jsou tam předsudky a někdy to vlastně není moc vhodné.

Ty jsi dala dohromady projekt Dám respekt. Kolik času tě tyto pracovní aktivity stojí?
Snažím se zorganizovat a naplánovat tak, aby to sedělo s našimi programy. Jsme s Romanem oba hodně organizovaní lidé, takže to se nám daří dohromady skloubit. Projekt nezabere každý den plnou pracovní dobu, když je zima, tak je projekt utlumený, ale zase ožívá na jaře. Dá se to ale skloubit.

Našla jsi nějaké vzory v zahraničí a okoukala jsi venku?
Co se týče organizace závodů, tak jsem okoukala organizaci a vím, jak by měly fungovat. Rozhodně jsem se ale nikdy s nikým neradila.

Míšo, během Romanovy kariéry ses setkala s velkými osobnostmi ze světa cyklistiky. Peter Sagan, Alberto Contador... Zkus popsat, jací to jsou lidé?
Jsou to úplně obyčejní lidé a mám spoustu příběhů. Zpočátku jsem je znala jen z televize. Jednou jsme byli na soustředění na Kanárských ostrovech a já měla hrozně ráda Fabiana Cancellaru. Byly to mé začátky na kole a vyjeli jsme ráno s Romanem, že spolu kousek pojedeme. Roman pak říká, hele, nabereme Canciho a on pojede kousek s námi. To se mi udělalo zle od žaludku, nemohla jsem ani otočit nohama. Cancellara za námi přijel, pozdravil a já je chtěla nechat odjet, styděla jsem se, že jedu pomalu, nevypadám cyklisticky, ale oni pořád čekali, abych jela s nimi. Druhá příhoda byla na ardénských klasikách. Jsou tři ardénské závody během deseti dnů a oni mají mezi tím dny volna a jedou na kafe. V Belgii je hodně cyklostezek, tak jsem si řekla, že počkám, až tým odjede, a já si pak vyjedu. Nechala jsem je odjet, jenže oni se potkali s jiným týmem, zakecali se a byli tam najednou všichni a ať jedu s nimi. Jeli ve dvojicích, točili se, jedou rameno na rameno, strkají do sebe a na to nejsem zvyklá. V tom balíku byl třeba Alberto Contador a já byla ve dvojici s Romanem, ale oni se začali točit a začali jsme se posouvat dopředu. Tak jsme vždy nechali díru, aby nás nechali poslední. Oni jeli celou dobu svoji easy ride a já měla stresovou jízdu, abych před těmi závody nikoho nezranila.

Jaké jsou vztahy mezi jezdci jednotlivých týmů?
Jako v běžném životě, s někým jsi kamarádka a někoho nemusíš. Není to ale tak, že když máš kamaráda v jiném týmu, tak že spolu nemůžete trénovat anebo že se spolu nebavíte, protože jste rivalové.

Jak se povedlo dostat Petera Sagana na mistrovství republiky v době jeho největší slávy?
Peter byl s Romanem v Tinkoff týmu a oni jsou kamarádi, tak jsme ho prostě přemluvili.

Projekt Dám respekt, co dál plánujete?
Letos a příští rok se chceme hodně zaměřit na mladé a agresitivitu a nepozornost. V dnešní době nedávají mladí z ruky pryč telefon a nevnímají moc okolní svět. Soustředíme se i na pravidla silničního provozu, protože mi přijde, že je mladí moc neznají a moc neví, jak se chovat.

Máte s Romanem dvě dcery, které sportují. Není to tak, že servisuješ dvě dcery?
Ano, to se tak v podstatě stalo, ale to je asi úděl každé mámy sportujících dětí a v určitém věku jim ten servis neposkytne nikdo jiný než ten rodič.

Jak to má bývalý profesionální sportovec se sportovní přípravou svých dětí? Bere to odpovědně, nebo to nechává víc na pohodu?
Bere to odpovědně, ale má rozum. Nesouhlasí moc s tlakem na výkon v ranném věku, nesouhlasí moc s tím, co vidí na našich tréninkách. Obě hrají tenis, ta starší skáče na koních a mladší dělá sportovní gymnastiku a vidí všude kolem, jak tlačí na výkon trenéři i rodiče. S tím moc nesouhlasí a spíš to brzdí. Chce ale, aby měly rutinu, sytém, ale pochválit moc neumí.

Vysvětluje jim nějaké své zkušenosti ze sportu?
To probíhá už rovnou v autě, když se jede ze závodů. Pan Marian Jelínek o tom mluvil, že je to takový carcoaching a že to není moc vhodné. Tak to ale přesně probíhá, protože je těžké udržet v sobě emoce, když sedíš celý den na turnaji a pak ty emoce musíš ukočírovat.

Kdyby ses mohla o hodně let vrátit zpět, nebylo by jednodušší seznámit se třeba s houslistou nebo někým, kdo neodjíždí na tak dlouhé šňůry mimo domov?
Určitě ne, jsem takto maximálně spokojená a takový život mi vyhovuje. Jsme sehraní a jsme hrozně podobní, takže mi to úplně vyhovuje.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít