Minulý týden na turnaji WTA v pražské Stromovce oficiálně ukončila kariéru tenistka Andrea Sestini Hlaváčková. V pořadu Páteční finiš Kateřiny Neumannové odpovídala dnes už bývalá vynikající deblistka, maminka, tanečnice i moderátorka.

Praha 14:02 5. srpna 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Čím jsi byla nejvíc v těch posledních dnech?
Nejvíc asi opěvovanou tenistkou, která míří do důchodu a jakýkoliv čas mezitím jsem byla maminkou.

Kdy vznikl nápad pojmout turnaj ve Stromovce jako oficiální rozlučku? Měl na to vliv i covid, že se poslední dva roky nehrálo?
Ano, covid na to měl vliv obrovský. Od chvíle, co jsem před necelými čtyřmi lety otěhotněla, jsem věděla, že se k tenisu vracet nechci. Myslela jsem si, že se třeba za rok rozloučím s diváky v Praze, protože jsem tu doma a je mi to nejblíže, ale přišel covid. Říkala jsem si, že před prázdnými tribunami nebo na sociálních sítích se loučit nechci. Pořád mi navíc běžel zmrazený tenisový žebříček, to mají tenistky dva roky od porodu, a já byla pořád devátá na světě a říkala jsem si, že si nechám zadní vrátka. Roky ale plynuly a letos jsem věděla, že už mi vyprší a je čas to uzavřít. Ani ne tak pro sebe, ale pro veřejnost. Neustále jsem dostávala dotazy, jestli se budu vracet. Nejvíc mě asi ovlivnila Lucie Výborná na Radiožurnálu, která se mě v rozhovoru před Star Dance ptala a já si říkala, jestli to má vůbec váhu se loučit, když už jsem mimo. Ona mi ale řekla, že moje kariéra by si to zasloužila a že si z pohledu novinářky myslí, že určitě ano. Já jsem si to vzala k srdci, protože si jí vážím a respektuji ji.

Rozlučka po konci kariéry se snadno plánuje, ale jaká byla realita?
Manžel přišel domů, pracuje pro WTA a spoluorganizuje turnaj v Praze, a říkal mi, že všechno je v pořádku, turnaj běží a dělali jsme si legraci, že dostanu volnou kartu do debla. Já mu řekla, že to nepotřebuji, že jsem pořád devátá hráčka světa a můžu si turnaj zahrát. On říkal že ne, ale že si tam můžu zamávat fanouškům a udělat ceremoniál. Trochu mě vyhecoval, tak jsem napsala esemesku Lucce Hradecký, protože jsem věděla, že s nikým jiným bych tam nešla. Ta mi to do 24 hodin odsouhlasila, ale musely jsme si to pár týdnů nechat pro sebe, protože já jí řekla, že jsem aktivně nedržela raketu hodně dlouho a potřebovala jsem zjistit, jestli rameno drží, jestli je tělo schopné rychlejšího pohybu a tak.

Co na tom bylo nejtěžší?
Zvládnout servis, technicky a silově. Pak to šlo, protože jsem využila i zkušenosti, které mám, s rozvahou, abych se nezranila. Trénovala jsem hodinu, hodinu a půl, jednou denně. Nic zbytečného okolo, protože pořád běhám okolo dcery a neustále se hýbu. Nejtěžší ale bylo být na kurtu rychlá, ale to už je v mém věku prostě složité.

Jaký byl úplný začátek zápasu? To asi nebylo nic jednoduchého?
Kvůli fanouškům jsme chtěly hrát už první den turnaje, ale znamenalo to, že se nám o dva dny zkrátila příprava. Neměly jsme tolik možností odehrát tréninkové zápasy s hráčkami z turnaje při turnaji, což je běžná praxe a my jsme to hodně potřebovaly. Stihly jsme jen jeden trénink a zjistily jsme, že tam z mé strany chybí ta zápasová praxe. Ta vyhranost ze zápasů mi chyběla, ale naštěstí se nám podařilo, po tom tragickém začátku, se do toho nějak dostat. Nějakým zázrakem jsem začala returnovat na kurtu, přebíhat na síti a mám pocit, že jsem to dokázala tím, že jsem se nad celou situací trochu povznesla. Když jsem asi po stopadesáté kroutila hlavou, tak jsem si řekla a dost, že jsou tady plné tribuny a lidi se mě nebudou pamatovat, že jsi tady kroutila hlavou a že budeš hrát v životní formě. Řekla jsem si, že to dohraju se ctí a za dvacet minut může být konec a už se tomu můžeme jen smát.

2:28

‚Předvedly jsme krásný tenis.‘ Rozlučku Sestini Hlaváčkové nezkazila ani prohra. Hradecká byla ráda

Číst článek

Nezapochybovala jsi ani na chvíli, že to byl dobrý nápad na kurt jít?
To ne, s tím jsem do toho šla už když jsem viděla los, že hrajeme s mladými Češkami, s holkami, u kterých bych si dřív myslela, že jsme jasné favoritky. Dnes už jsem si řekla, že ne, že nehraju jako ony, musela jsem se s tím smířit, že se to může stát. Na kurtu jsem už o tom nepřemýšlela a koukala na finálovou pásku, abych tam došla se ctí. Nakonec se zápas otočil, sice jsme prohrály první set, ale říkala jsem si, že takhle je to v pohodě, že takhle můžu odejít.

Co ti v tu chvíli říkala Lucie Hradecká?
Neustále mi říkala: pojď, to nevadí, je to jen jeden brejk. Já jsem si říkala, vždyť má pravdu, je to jen jeden brejkbol, to je vlastně hrozně těsné, abychom srovnaly. Nakonec se to otočilo a vyhrály jsme.

Kdy je podle tvého názoru správný okamžik skončit kariéru?
To je otázka. Na to bych se asi zeptala spíš sportovního psychologa. Já měla vždy sen skončit a rok si pak dělat, co chci a třeba cestovat, nebo dělat jiný projekt. Měla jsem v hlavě spoustu myšlenek a pak přišla další sezona a mě se to nechtělo ukončovat, protože přišla třeba nová parťačka, která mi přišla zajímavá. Takhle se to linulo a přišel rok, kdy mě to začalo strašně bavit po boku Báry Strýcové, rok 2018. Užívaly jsme si každý turnaj, bylo tam dětské přátelství a já si říkala, že můžeme dosáhnout skvělých výsledků a věřím, že kdybychom spolu hrály další rok, tak bychom jich dosáhly. Můj sen byl vyhrát Wimbledon a stát se světovou jedničkou a Bára toho všeho další rok dosáhla beze mě. Tušila jsem formu v našem týmu, ale řekla jsem zároveň Báře, že se budeme snažit o miminko a že je to v dnešní době zázrak, když se to povede rychle a uvidíme v průběhu sezony. Já jsem dva týdny v přípravě na tu další sezonu zjistila, že jsem těhotná, tak jsem volala Báře, že si musí najít jinou parťačku a pro mě to bylo vlastně vysvobození v tom rozhodování, jestli skončit, nebo ne. Z aktivní kariéry je docela těžké odejít, přestože jsem měla v hlavě, co chci dělat dál, ale to je zajetá rutina. Víš, co děláš ten den, co tě čeká, co přijde a jak si to zorganizovat. Z toho je těžké jít do neznáma.

Kdy uzrálo rozhodnutí, že se budeš věnovat právě deblu? Od kdy jsi byla čistokrevnou deblistkou?
Přesně po olympiádě v Riu 2016, ale do té doby už jsem skoro rok v rámci přípravy deblistkou skoro byla, jen jsem si to v hlavě nerozhodla a ještě jsem pár singlů odehrála. Jakmile jsme se kvalifikovaly na olympiádu v Riu, tam hrály a pak jsem se zranila tím trefením do oka a musela jsem v rámci rekonvalescence zrušit kvalifikaci v singlu na US Open, tak aniž bych to nechtěla hodit na to zranění, řekla jsem si, že odehraju posledních pár let. Hrát nejlepší turnaje a mít velké výsledky, to jsem věděla, že mám šanci v deblu a ne v singlu, tak jsem se rozumně rozhodla.

1:47

Hlaváčková po zásahu míčkem viděla dvakrát, šokovaná Hingisová se omlouvala

Číst článek

Co ti chybělo v singlu, abys prorazila do užší světové špičky?
Největší rozdíl je asi v kondici. Nikdy jsem nebyla tak dobře připravená, abych zvládala pokrýt celý kurt. V roce 2012 jsem odehrála nejlepší US Open, 4. kolo, byla jsem v šedesátce na světě v singlu, odehrála jsem skvělou kariéru, ale vždycky do toho dalšího roku chybělo strašně moc z té herní kvality. Pak už i věk přidával tomu, že už nešlo přidat v trénincích. Kondičně jsem to nedala a pak taky v hlavě. Ráda jsem byla na kurtu ve dvou a sdílela stresy. Několikrát jsem nezvládla obhájit výsledek, celou sezonu jsem se nad tím stresovala. V singlu to pro mě nebylo tak automatické.

Nejlepších výsledků jsi dosáhla s Lucií Hradeckou, pak jste se na nějakou dobu rozpadly. Bylo to v tu dobu nutné?
Těžko říct. Jsem celkem sebekritická a ráda bych řekla to klišé, že jsme se musely rozejít, abych si uvědomila, že spolu hrajeme skvěle, ale že to dokážu i sama. Na druhou stranu možná to nebylo nejlepší období a v roce 2013 na konci to nebylo úplně správné rozhodnutí. Bůh ví. Měly jsme tenkrát složitou sezonu, fanoušci to nečekali, ani Lucka to taky nečekala. My jsme se nepotkávaly co se týče turnajového programu. Lucka nechtěla hrát trávu, já chtěla hrát trávu, Lucka chtěla víc singly, já debly... Musely jsme to pořád kombinovat a já se k tomu rozhodnutí rozhodla těsně před US Open. Tam jsme pak vyhrály debla, porazily sestry Williamsovy, měly jsme nejlepší turnaj kariéry a já ještě vyhrála smíšenou čtyřhru. Zároveň jsem ale v sobě měla tu tíhu rozhodnutí, že musím Lucce oznámit, že s ní příští sezonu už hrát nechci.

Nebaví mě jít si jen tak zapinkat, musela bych hrát. Tenis mi nechybí, říká Cibulková. Nadchl ji tanec

Číst článek

Zpětně bych rozhodně změnila způsob, jakým jsem jí to řekla. Víc bych se s ní o tom pobavila, víc bych vyložila karty na stůl, co mi vadí a co ne, než abych řekla, teď spolu hrát nebudeme, to nebylo správný. Pak jsme odehrály několik sezon bez sebe, vrátily se k sobě a stejně to po olympiádě v Riu skončilo. Já jsem odehrála další dvě úspěšné sezony s někým jiným, ale už to nikdy nebyla taková ta jistota páru jako s ní, že jsem věděla, že mě neopustí, že mě nevyhodí, když se mi nepovede zápas. S cizinkami jsem to v hlavě měla, že musím hrát dobře, abychom spolu zůstaly a byl z toho víc takový byznys. Byly to zvláštní zkušenosti a nedokážu říct, jestli to bylo dobře, nebo špatně. Sezony bez ní byly taky úspěšný, dostala jsem se do finále Australian Open, vyhrála Turnaj Mistryň, turnaj v Pekingu a to s různými parťačkami. O úspěchy nejde, ale spíš o to, co to vlastně pro moji kariéru znamenalo.

Současnému deblu vládne Barbora Krejčíková a Kateřina Siniaková. Jakou šanci vidíš udržet tak silný pár, když se Báře tak daří v singlu?
Kdykoliv holky vidím, tak se jim snažím doručit zprávu, aby vydržely. Holky jsou od juniorských let strašně dobrý v deblu. Pamatuji si, jak se v roce 2013 na nás chodily dívat, v New Yorku vyhrály juniorské US Open a byly to takové vděčné holky, co se přišly do boxu podívat na velký tenis. Jakmile začaly hrát ženský tenis, tak nás pomalu začaly porážet. Jsou strašně šikovné, mají neskutečně skvěle doplňující se hru, tak jako jsme to měly s Luckou Hradeckou. Někdy to není lehké skloubit, někdy se jedné nedaří a druhé ano. Ony jsou soupeřky i v singlu, takže ve čtyřhře je pak složité si stoupnout na kurt ve chvíli, kdy spolu v singli soutěžíte. To není vůbec lehký vztah, který ony mají, i když to navenek vypadá sluníčkově a vyhrávají jeden grandslam za druhým. Každá má ale svůj program, svůj rozvrh, své trenéry, způsob vedení...

Jak je to ale se zdravím? Může tělo hráčky vydržet takové množství zápasů, protože ve světové špičce většina singlistek debly nehraje?
Ale je to tak, že ony si dostatečně obě uvědomují, že hrát jen singl je risk. Když se nedaří, tak je člověk delší dobu bez zápasu, když vypadne v 1. kole a má čtrnáct dní bez zápasu do dalšího turnaje. Jakákoliv zápasová zkušenost se hodí do singlu i do deblu. Loni si správně nastavily, že už spolu nebudou hrát všechny turnaje, třeba před Wimbledonem. Pak spolu ale do Wimbledonu nastoupí a vyhrajou to a v tom je jejich síla. Nejspíš si asi sedly a řekly si, že odehrají spolu jen grandslamy, pět největších turnajů spolu a v rámci prvního kola se sehrajeme, najdeme tu chemii, ale je důležité, aby spolu hrály velké turnaje. Tohle duo je má vždycky šanci vyhrát.

Čemu se chceš věnovat v budoucnu?
Do budoucna bychom chtěli rozšířit rodinu, kdyby se nám povedlo mít ještě jedno dítě. Moc velké tempo nechystám, protože nerada někomu něco slíbím a pak z toho couvám. Jsem hrozně vděčná a spokojená na Radiožurnálu Sport, protože mě to nutí si každý týden sednout, někoho si najít, připravit se na rozhovor a praktikovat moderátorskou činnost, což je pro mě něco nového. Ráda bych se dostala k moderování jakýchkoliv akcí, ale nikam se nehlásím a nikomu nepřipomínám. Říkám si, že něco se musí objevit, třeba se to rozjede a přesunu se z role hosta do role moderátora. Život je doufám ještě dlouhej a čas na tvrdou práci bude. Profilovat bych se ale určitě chtěla v roli za mikrofonem.

Jsi hodně aktivní na sociálních sítích a ukazuješ dost i ze soukromého života. Jak sis nastavila tu hranici toho, co je ještě pro veřejnost?
Je to těžké. Sociální sítě jsou velký trend a momentálně pro mě i určitý zdroj obživy. Reklamní spolupráce, které tam můžu prezentovat, jsou s tím spojené, ale nechci mé sledující zahlcovat jen reklamou, ale vracet jim i to, co by je mohlo zajímat, třeba situace z mého života. Co si hlídám, tak je určitá míra soukromí. Určitě tam nedávám, že teď odjíždíme na čtrnáct dní na dovolenou a doma u nás nikdo nebude, nebo že pravidelně chodíme s dcerou na kroužek. Snažím se trochu blafovat, protože nechci, aby si lidi dali dohromady nějakou mapičku toho, co dělám. Nedávám tam, kam chodí dcera do školy nebo kde pokaždé trávíme odpoledne. Teď se budeme stěhovat do nového domu a máme s manželem pravidla, že se budeme snažit nedat úplně najevo, kde to bude. Nemám stihomam, to ne, ale sama to vidím na sociálních sítích. Nejde ani tak o mě, ale o mojí dceru. Je sice součástí mého běžného života, ale snažím se udržovat její život, který lidi neumí uchopit.

Dokážeš si představit, že bys byla první trenérkou své dcery?
To ne, to u nás doma určitě nepůjde. Moje dítě je víc tvrdohlavé než já a se mnou to měli rodiče i trenéři hodně složité. Rozhodla jsem se ale, že až jí budou příští léto čtyři roky, přihlásit ji do tenisové školičky na kurz, kde budou házet balonky, obíhat kužely, počítat tenisáky. Bude pod vedením někoho, kdo tomu rozumí, to si určitě pohlídám, aby to bylo správně technicky pojmuté. Aby jí to hlavně bavilo a měla tam skupinu dětí. Z toho jsem vzešla já, že jsme si hrály na kurtu, mimo kurt, celé odpoledne v tenisovém klubu a vznikla z toho Andrea Sestini Hlaváčková, Bára Strýcová a další hráčky z Plzně, které se dostaly do stovky na světě.

Jsme v polovině léta, čeká vás nějaká dovolená?
Máme v plánu si udělat dovolenou v září. Na začátku července jsme byli v Rakousku, to byla vysněná dovolená. Přes léto jsem ale ráda tady, protože když je tu hezké počasí, tak mi v Praze nic nechybí. Na dovolenou jezdím ráda v lednu, v únoru, když je tady hnusně. Zmizet na měsíc na Kanárské ostrovy a být v teplejším prostředí. Schovávám si to na podzim a zimu. V září máme s kamarády nějaký výlet, na to se těším, ale nejdřív nás čeká stěhování, ale hned jak se nastěhujeme, tak balíme kufry a zmizíme.

Kdyby tě nelimitovala malá dcera, máš vysněnou destinaci, kam se podívat?
Safari v Africe. Hrozně bych chtěla, ale takový kompletní balíček. Letět tam malým letadlem, luxusně si užít ty zvířata, výlety a džípy v divočině, co vidím na fotkách. Slibujeme si to s manželem, ale doteď to možné nebylo, teď už jo, ale trochu čekám, až bude dcera starší, protože chci, aby si tak velký výlet pamatovala a něco si z toho odnesla. Bůhví, jestli se to pak podaří třeba jí v dospělosti zažít. Když už to bude na plné pecky, ta ať je jí alespoň šest let.

Jsi zároveň televizní expertkou na tenis. Na kterou z mladých holek, které zahrály ve Stromovce, se těšíš v budoucnu?
Těžko říct, já jsem špatný skaut budoucích nadějí. Mě se na turnaji na Spartě líbilo, že jich tam bylo hodně. Několik, které se kvalifikovaly, několik, co uhrály kolo. Dokonce Linda Nosková došla do semifinále, Maruška Bouzková to vyhrála. Je skvělé, že je tam velké množství holek, co se tam budou tlačit. To je recept úspěchu tenisu v Česku, že je hodně holek, ale těch hodně dobrých holek hodně. Ony pak přijdou k branám velkého tenisu a jedna druhou pošťuchují dopředu a najednou je jich pak deset ve stovce světového žebříčku. Teď aktuálně osm, ale další tři jsou za branami a je možné, že nás bude deset procent ve stovce a to je neskutečné.

Co ty a tenisová raketa? Plánuješ třeba nějakou exhibici?
Slíbila jsem v plzeňském klubu, odkud pocházím, že za ně odehraju ligu, ale zrušila jsem to, protože když jsem teď trénovala na turnaj, je to moc brzo. Příští rok se ale budu chtít stoprocentně přihlásit do nějakého klubu v Česku a odehraju místní soutěž. Jestli to bude první, druhá, pralesní liga, to je jedno. Chtěla bych být součástí klubu a vzít to trochu odlehčeně, že třeba dva až tři týdny před začátkem ligy začnu hrát.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít