Hostem pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou byl horolezec a rychlostní skialpinista Martin Zhoř. Jak se dostal z rovinaté Vysočiny až do Alp? Jak vypadá jeho trénink? Co je to výšková nemoc a kdo je na ní náchylný? Jak dokázal zdolat osmitisícovku Manáslu ve třetím nejrychlejším čase na světě – a bez zastávky v táborech? A jakou výbavu na to potřeboval?

Praha 15:53 21. října 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Martine, ty pocházíš z Třebíče. Jak se kluk z nejrovinatější části republiky dostane ke skialpinismu?
To je pravda. Moje dětství bylo běhání po rovinách, po Vysočině. Často si na to myslím, jak jsem se dostal do Alp, kde žiju už dlouhou dobu. Vždy mě ale inspiroval pohyb a běhání.

Jak jsi začínal?
Nějaká hiking, turistika s rodičema a nebo běhání, ale pak atletika. Na střední škole jsem se dostal do týmu, všimli si, že mám talent na střední tratě.

Takže predispozice na vytrvalost tam byla od začátku?
Ano, vždycky jsem to v sobě cítil a talent asi měl. Byl jsem vždy ve výběru třídy, reprezentoval školu, byl v klubech a v juniorské reprezentaci. Pak jsem ale zjistil, že to asi dál nepůjde.

Četla jsem, že tě inspirovaly knihy. Jaké?
Měli jsme v knihově knihy od Reinholda Messnera, toho zná asi hodně lidí. A pak taky od Josefa Rakoncaje. To byly knihy, Tulákem ve větru Himaláje, tím jsem si hodně listoval. Nedokázal jsem si to představit, ale něco mě na tom obrovsky inspirovalo.

Kdy přišel první kontakt s horolezectvím?
Byli jsme v Tatrách asi až v 15 letech, nebylo to blízko, dálnice nebyla, takže jsme byli v rámci Slovenska v kopcích, ale ne vyloženě horolezectvím. V roce 1996 jsme byli poprvé v rakouských Alpách, takže ledovec, ale byli jsme totální zelenáči a zmokli jsme tam v bouřce. Neměli jsme na to vybavení, ale byl to krásný zážitek. V roce 1997 mi bylo 16 let, jeli jsme do Chamonix a vylezli s tátou a s partou z Třebíče na Mont Blanc. Teď v Chamonix žiju.

Vylezli jsme na Mont Blanc. Mám si představit, že tam přijde šestnáctiletý kluk a prostě to dá? Bez výbavy?
Ano i ne. Výbavu jsme měli, základní, ale mačky mi neseděly. Museli jsme to zvládnout. Mont Blanc není tak lehká hora, ale jde spíš o kondici a na ledovci zůstat na laně. V té době jsem moc nevěděl, ale běhal jsem závodně, tak kondice nebyla problém, ani ta výška. Tam už jde o aklimatizaci a může se tam výškou i onemocnět. Zvládl jsem to ale a otevřelo mi to oči. Splnil jsem si tehdy klukovský sen.

Skialpinismus se stal nejnovějším olympijským sportem. Představí se v roce 2026 v Miláně a Cortině

Číst článek

Ty ses tedy pak přestěhoval do Francie do Chamonix. Jak to bylo?
Trvalo to více let, než jsem se tam dostal. Přemýšlel jsem o tom, jestli tam chci žít. Šel jsem tam na sezonu, našel si práci a říkal si, že to zkusím a nejvíc jsem si užíval hory. Rychlostní alpinismus ale přišel až později. Po první sezoně jsem tam zůstal a do Čech se už nevrátil.

Za jakou prací jsi tam šel?
Dlouhodobý plán byl stát se horským průvodcem, což je práce v horách a je to taková vášeň, ale život chtěl jinak. Byla tam nějaké zranění, která mi nedovolila trénovat. Stát se průvodcem není lehké, chce to roky tréninku ve všech disciplínách alpinismu i lyžování. To se pak změnilo a začal jsem pracovat na lanovce, která vede do skoro čtyř tisíc metrů, na úpatí Mont Blancu. Z centra města se dostanete nahoru na špičku. Je to přímo vstup na ledovec, takže v zimě lyžování a v létě alpinisté. Tam se odehrávala historie alpinismu, vše tam máte kolem sebe. Pracoval jsem tam na vleku, jako vlekař, ale s výhledem. Během deseti, dvanácti let pracovat ve čtyřech tisících metrech mělo na tělo velký vliv. Kombinace běžeckého tréninku od dětství ve spojení s nadmořskou výškou. Všiml jsem si, že když jsem šel na Mont Blanc, tak jsem byl schopný atakovat rekordy, které se tam vedou.

Jak tedy probíhá trénink, když tam žiješ?
Mění se to. Potřebuji inspiraci a snažím se dělat vždy něco jiného. V zimě je to skialpinismus, nebo splitboarding, což je takový snowboard s pásama, že chodíte do kopců a pak si sjedete dolů. Jinak běhám trailové běhy, protože v Chamonix je neskutečné množství možností a nebo lezení. Zároveň koučuji, takže si vždy udělám podle toho cíle, co mám před sebou, tak cíl zadaptuji.

Zmínil jsi výškovou nemoc. Jak se to projevuje a kdo je na to náchylný? Může se to stát i tobě?
Může se to stát každému a je důležité si uvědomit, že čím výš jdeme, tak už i nad dva tisíce metrů už si všimneme, že se zadýcháváme, tep jde nahoru a výkon dolů. Tělo cítí nedostatek kyslíku. Je to ve funkci atmosferického tlaku, který je nižší a nižší, čím výše jdeme. Procentuelně máme stále kolem sebe kyslík stále 20,9 procent, jako u moře. Mění se jeho hustota a tělo si ze vzduchu nedokáže tolik vytáhnout. Dobré ale je, že si tělo může zvyknout, to je ta aklimatizace.

Četla jsem, že jsi v přípravě naběhal až šest až sedm tisíc výškových metrů denně?
Ano, ale používám lanovky. Sjedu dolů, abych využil čas, jdu pak znovu nahoru.

Takže jezdíš dolů lanovkou? Ten jediný, kdo jede dolů, když všichni jezdí nahoru?
Ano, dá se říct, že to mám naopak. Cestou nahoru mohu nejvíc získat, aby bylo tělo schopné během pár hodin pořád jít rychle nahoru. Já měl kopce vždycky rád, už od dětství. Viděl jsem kopec a měl jsem chuť ho vyšlápnout.

Martine, kdy přišel přesun z evropských Alp do Jižní Ameriky?
Bylo to před pěti lety. Byl to výrazný měsíc, kdy jsem se vydal do vyšších nadmořských výšek, než jsem zažíval v Alpách. V letech 2018 až 2019 jsem hodně běhal a snažil se spojit hory dohromady. Spojil jsem nejvyšší hory Švýarska, Francie a Itálie, tak to jsem byl zvyklý na velký tréninky a podařilo se to. Byl jsem ale pořád neuspokojený, blížil se konec sezony, tak jsem přemýšel. V Jižní Americe to mají naopak ty roční období, bylo tam teplo a sezona od prosince do února, tak jsem se tam vydal. Do té doby pro mě byla nejvyšší výška pět tisíc metrů v Nepálu v rámci trekingu, ale Aconcagua je téměř sedm tisíc metrů, tak to bylo něco nového, co jsem chtěl vyzkoušet.

Zkoupil sis permit být tam 20 dní. Jak to funguje a jak jsi je strávil?
Ve vysokých horách už se za to platí, je to byznys a stojí to v rámci stovek eur, až tisíců. Aconcagua stála v té době 700 dolarů a máte omezený čas, ale stačí dva týdny, kdy se to dá vylézt. Je to hodně o aklimatizaci, jestli to zvládne vaše tělo. Chtěl jsem to zkusit, co nejrychleji, to pro mě byla výzva.

Kolikrát jsi tam během těch 20 dní vyběhl?
Vyběhl jsem tam třikrát ze základního tábora. Ty hory se lezou po táborech, v půlce máte chaty, většina lidí to nejde z údolí. Máte stan a spacák a pak ty chaty. Na těchto horách ale moc nejsou, jsou tam výškové tábory. Já chtěl vyběhnout nahoru a dolů. Nejdřív jsem vyběhl pět a půl tisíce metrů, základní tábor je kolem čtyř a půl tisíc, ale v rámci jednoho týdne už jsem byl na vrcholu.

To musí být ale docela osamocené ty výstupy, ne? Děláš to sám, nebo se skupinou?
Byl jsem tam se skupinou se Švédska. Kamarádka organizovala expedici, tak jsem se k nim přijpojil, ale na té hoře už jsem šel sám. Většinou chodím sólo, protože vím, že půjdu svým tempem a pak je těžké najít někoho, kdo by se mnou šel stejně rychle.

Martine, jaký je tvůj nevětší sen a cíl, kam míříš?
Byl jsem na vrcholu na Manáslu a tělo i mysl jsou ještě unavené. Má to velký vliv, musí si to člověk uvědomit, kolik do toho investoval, takže si to chci i vnitřně užít. Rodina a kamarádi se mě ptali, co dál, ale já se zamyslel a neměl jsem odpověď. Vím, že osmitisícovky mě lákají, Everest je pro mě meta, jako pro vytrvalce. Je to ultimátní sen. Inspirace vždycky nějaká přijde.

Jak drahý je to koníček, sport?
Je to strašně drahé. V posledních letech se z toho stal obrovský byznys, ale záleží, co si zaplatíte. My měli třeba jen základní tábor, mít tam stan, jídlo, abych tam nemusel tahat kabely s jídlem a mohl se tam soustředit na výkon.

Jaké jídlo se jí v basecampu?
V Nepálu je to ten Dal bhat, rýže, čočka, vajíčko. Hlavní výzva na těch expedicích je hygiena, takže často máte průjem, nevolnost a tělo prochází v nadmořské výšce neskutečným stresem a je snadné něco chytnout. Hodně lezců ztrácí váhu, takže je dobré jíst kvalitně. Dělali nám nějaké maso, ale je potřeba se zeptat, odkud je a jak to skladují. Ledničky tam nejsou, elektrika je tam na generátor. Jíme tedy většinou vejce a nebo ten Dal bhat.

Po dosažení rekordu na Aconcague jsi získal i nějaké sponzory?
Mám sponzory, kteří mi dávají výbavu, což je obrovský výhoda. V Liberci je Na lehko, což je pro sporty, kde chceme být co nejvíc na lehko. Je to hlavně Rab, anglická značka. Pak Koros hodinky, co mají gpsku. Mám ještě boty Scarpa. Co se týče financí, tak si to ale platím většinou sám. Manáslu vyšlo kolem i s letenkami zhruba čtvrt milionu korun, Everest začíná na milionu. Komerční klienti, co tam jdou s kyslíkem, tak to je třeba dva až tři miliony. Jsou tam ale i dražší servisy. Já jsem to měl bez kyslíku, to je ale asi na jiné povídání.

Čemu dalšímu se tedy věnuješ, abys na tohle všechno měl peníze?
Na lanovce už nepracuji, bylo třeba se pohnout a teď dělám koučink. Trénuji vytrvalce, běžce, trailové běžce, ultramaratonce a v poslední době i horolezce. Lidé, co jdou na vysoké hory, tak neví, jak se připravit a jak vyjít s aklimatizací. Na stará kolena studuji výškovou fyziologii, což mě strašně zajímá a spojuji to dohromady. Předávám zkušenosti ze svého lezení.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít