Výročí procesu s československými hokejisty: díl čtvrtý
Poslední a velmi hořká oslava. Tak by se dal asi nejlépe vystihnout obsah čtvrtého dílu vzpomínání na hokejovou historii. Samozřejmě ve spojení s rokem 1950, kdy komunistický režim odsoudil a do uranových dolů poslal tehdejší hokejové mistry světa. Na okamžiky staré přesně šedesát let znovu vzpomínají hokejový internacionál Augustin Bubník a spolu s ním sportovní publicista Jiří Macků.
Do pondělí 13. března se probudili s nadějí, že tentokráte se už, na poslední chvíli, přece jenom odletí. Že jim bude umožněno obhajovat světové prvenství. Na letiště však zatím neodjeli, na očekávaný souhlas čekali svorně v Tyršově domě.
Řešení prý měla v kompetenci mezinárodní komise Československé obce sokolské, hodiny jejího jednání však stále k ničemu nevedly.
,,Důvod byl pochopitelný: tato komise neměla kompetence cokoli rozhodnout, v ní zasedali malí páni, respektive malí soudruzi. Osud odletu se řešil jinde, v sekretariátu ÚV KSČ i za přítomnosti ministra Kopeckého, pověřeného vedením tělovýchovy,“ vysvětluje sportovní publicista Jiří Macků.
Stejně neodletíme
,,Dokonce v době, kdy již bylo známé, že reportéři Laufer a Procházka víza obdrželi. Všichni byli přesvědčeni, že nyní odletu nic nebrání. Zapomněli ovšem na strach prominentů komunistického režimu, že sice hokejisté mohou odletět, ale zpátky už se, tak jako krasobruslařka Vrzáňová, nemusejí vrátit. A něco takového nemínili riskovat."
Co dalšího způsobilo pozdvižení? Nad tím se zamyslel Gustav Bubník.
,,Mimořádné vzrušení způsobila zpráva, že reportér Laufer odmítl jít na konzulát pro vízum, protože ví, že se stejně nikam neletí. A nejhorší obavy se naplnily nedlouho poté: telefonát z nejvyšších stranických míst od Gustava Bareše, tajemníka ÚV KSČ pro ideologii, oznámil definitivní zákaz startu. Sezóna skončila, reprezentace byla rozpuštěna."
Na jak dlouho? Pokračuje Jiří Macků.
,,Že nejen pro tuto sezónu, ale pro ně vlastně jednou pro vždy, pochopili již za několik málo dnů. Znemožněný odlet k obhajobě titulu šampióna z důvodů vyloženě lživých byl poslední kapkou do poháru trpělivosti. První reakcí bylo spláchnout zklamání a rozhořčení v oblíbené hospůdce U Herclíků."
Hospoda smutek zahnala
,,No, splachovali jsme udatně, a taky se podle toho chovali, urážky strany a vlády jsme vykřikovali po celém okolí,“ říká Bubník.
,,Netrvalo dlouho, do lokálu vstoupili dva chlapíci v civilu, a když začali cloumat s Vaškem Roziňákem, vložil se Zlatko Červený do sporu přesným direktem. V tu ránu se v ruce jednoho estébáka objevila pistole, zatímco druhý vyběhl pro posilu. Zelený anton s desítkou příslušníků dorazil do Pštrossovy ulice během chvilky," dodal Augustin Bubník.
Ten večer, navzdory tradovanému, byli ovšem zatčeni pouze Roziňák, Červený a Bubník. Někteří stihli včas z hospůdky utéci přes sousední dvůr, Stanislav Konopásek se ještě předtím odebral domů, zatímco Vladimír Kobranov se právě Bubníkovým autem vracel z Černošic, a policejního zákroku se tak stal jenom nezúčastněným pozorovatelem.
Tři zatčení skončili v celách v Bartolomějské, ale ani ostatní už toho na armádních palandách či ve svých civilních postelích moc nenaspali. Pondělí 13. března 1950 udělalo definitivní tečku za krátkou kariérou nezapomenutelného týmu mistrů světa.
Zítřejší závěrečné pokračování našeho seriálu z historie československého hokeje vám ve stejnou dobu přiblíží, jaký teror při vyšetřování na hráče národního týmu čekal.
