Horolezci Hrubý s Holečkem chtějí zdolat jižní Rupálskou stěnu
Musí to být nádhera, ale stejně - tam nahoru by mě nikdy nikdo nedostal! To si říká obyčejný smrtelník, když vidí třeba v televizi horolezce šplhající po strmých úbočích himálajských osmitisícovek. K jedné z nich, která si říká Nanga Parbat, si to dnes časně ráno namířili Marek Holeček a Zdeněk Hrubý.
Jejich plán je víc než obtížný: zdolat alpským stylem jižní Rupálskou stěnu, která od úpatí k vrcholu obnáší více než čtyři výškové kilometry.
Takovýto odvážný plán vybízí nejen ke smeknutí klobouku, ale třeba také k otázkám: Jak vůbec funguje v případě horolezců pud sebezáchovy? Mívají někdy strach? A pokud ano, jak se jim to podaří - zapomenout na ony vypjaté situace, kdy jim šlo bez nadsázky o život?
Marek Holeček a Zdeněk Hrubý se spolu vydávají do velehor už poněkolikáté a určitě si už mnohokrát vybavili například dramatický zážitek spojený s výpravou na Gasherbrum I.
„To si člověk zapamatuje. Teď už je sice přetočený do růžových barev, protože vše dopadlo dobře, takže se tomu už jen smějeme. Nicméně když jsme dělali prvovýstup na Gasherbrum I, což je osmitisícový kopec kousek od Nanga Parbatu, začaly Zdeňkovi žaludeční problémy, o kterých jsme nevěděli, co můžou znamenat. Mohlo to být spojeno s výškou, s únavou, s čímkoli. Nakonec to byly tři prasklé žaludeční vředy, takže další tři dny jsme slézali do údolí. Měli jsme víc než štěstí, že všechno dopadlo dobře,“ vzpomíná Marek Holeček.
Takové třídenní drama spojené s bojem o přežití, to už by pro leckoho byla natolik vydatná lekce, aby přísahal sám sobě: Tak tady už mě nikdo neuvidí. Horolezci - a tedy také Marek Holeček – jsou ovšem jiná krevní skupina.
„Život je prostě takhle napsaný. Nás to lezení baví. Z laického pohledu to asi vypadá, že hodně riskujeme, ale zážitky, které si člověk z lezení přiváží, jsou opravdu silné. Těžko hledat v běžném životě něco, čím bych si mohl lezení nahradit. Nehledě na to, že jak laická, tak i odborná veřejnost ve finále ráda sleduje naše počínání a právě skrze nás si to prožije taky.“
Znají i strach
Zeptáte-li se Zdeňka Hrubého, může-li mít horolezec někdy strach, bez váhání odpoví, že ano.
„To je asi ta nejtěžší část vysokohorského lezení. Pokud nemáte odhodlání a fyzické i psychické síly pohybovat se na hranici svých možností, nikam nevylezete. A zase na druhé straně, pokud špatně vyhodnotíte nějakou kritickou situaci a tu hranici překročíte, platí se za takovou chybu dost často i životem.“
Teoreticky vzato, kdybyste měli možnost potkat vyčerpaného a zbědovaného horolezce bezprostředně po sestupu z nějaké té osmitisícovky a znalecky se ho zeptali, zda to nebylo zbytečné, takhle riskovat, možná by se zatvářil provinile a nezkusil ani protestovat.
„To se opakuje takřka na každé expedici, že je člověk unavený, poškozený a někdy i zklamaný. Pak si říká, že do toho mrazu a nebezpečí a ošklivého počasí už nepůjde. Akorát že to vydrží tak do prvního momentu, než si v civilizaci odpočinete, vzápětí na tohle zdánlivě nejpevnější rozhodnutí svého života zapomenete.“
