Skryté úspěchy: Radek Jaroš a výstup na další osmitisícovku
Jsou mezi špičkovými sportovci takoví, jejichž výkony můžeme co chvíli obdivovat a sledovat pěkně z tribuny nebo od televizoru. To se ovšem netýká horolezců pokoušejících se překročit svůj stín kdesi daleko od nás a v nadmořských výškách, které jsou obyčejného smrtelníka tabu.
A tak je spravedlivé představit teď alespoň jednoho z takovýchto "nezničitelných" obdivovatelů velehor - Radka Jaroše.
Největší zážitkem uplynulého roku pro něj byl výstup na čtvrtou nejvyšší horu světa, na Lhotse. Je to dvanáctá osmitisícovka, kterou Radek Jaroš zdolal.
Zbývají tedy ještě dvě nezdolané. „Pokud bud mířit ke sportovním cílům, tak se mé soustředění jednoznačně upírá k tomu, jak vytrhnout velrybě stoličku a dostat se na Annapurnu,“ říká s odkazem na slavný film.
Jeho hlavní cíl není zdolat vrchol. „Za cíl beru vrátit se dolů. Návrat je důležitější než vrchol,“ vyznává se Jaroš.
Nejvíce protrápená expedice pro něj byla ta poslední. „Když jsem šel tu poslední vrcholnou fázi ze 7700 m, kde jsem měl poslední tábor, pohyboval jsem se tempem 16 kroků a 50 nádechů. Bylo to hlavně o psychice, protože jsem tam byl sám. Ale v místech, kde se pohybovaly stovky, možná tisíce lidí.“
Horolezci nepředvádějí své výkony před skandujícími fanoušky.
„Když jsem začínal s horolezectvím, tak jsem se schovával a lezl jsem mimo terény, kde chodili lidi, protože to mé horolezectví je o přírodě a o mém vlastním prožitku.“
„Samozřejmě každý sportovec dělá sport proto, aby ho ukázal. Lidi ho nabíjí, což vím z doby, kdy jsem hrával volejbal. Obecenstvo mě strašně hnalo dopředu,“ porovnává Radek Jaroš.
Horolezci si sami mohou vybírat své soupeře. Jarošovi zbývají dva osmitisícoví.
„Je to výzva. To mé finále v podání Annapurny a K2 bude hodně těžké. Těším se, ale vím, že to bude tvrdé.“