Santa umí plnit přání i jindy než o Vánocích, zjistila Záhrobská v Levi
Šárka Záhrobská na zázraky nevěří a razí teorii, že přání si musí člověk plnit hlavně sám. Ale ve finském Levi se ráda nechala zatáhnout do příběhu, který se k tamnímu kraji váže. Právě v nehostinné, ale krásné a po většinu roku zasněžené laponské zemi, podle pověsti sídlí Santa Claus. A letos přispěchal s jedním dárkem ještě dlouho před Vánoci. V mrazivém dni dohlédl na to, aby se česká lyžařka po vážné nemoci velmi úspěšně vrátila mezi zdravé závodnice.
V pohádkově zasněžené krajině skotačí psi husky, jako suvenýry jsou tu na prodej sobí kůže a parohy a jako stánek s občerstvením dobře poslouží laponský stan lávvu podobný indiánskému týpí.
Lyžařský závod, to je tady za polárním kruhem zároveň přehlídka kultury Sámů, jednoho z posledních přírodních národů Evropy. Americkými reklamami zprofanovaná postavička Santa Clause tady působí trochu jako pěst na oko, ale podle tradice bydlí tenhle kouzelný mužík právě tady.
Šárka Záhrobská si užila v zemi Santa Clause malý zázrak, splnilo se jí přání i mimo Vánoce
„Vy jste Santa Claus, opravdový Santa?“ ptám se.
„No jistě, bydlím tady nedaleko, u Rovaniemi, jestli jsi byl hodný a něco si přeješ, pošli do mé kanceláře dopis a třeba tě o Vánocích navštívím,“ laškuje se mnou do plyšového červeného hábitu navlečená postava, která do improvizovaného etnografického muzea pod sjezdovkou jaksi nezapadá.
„Santa přece pochází odsud z Finska, takže nám pomáhá,“ říká mi ředitel závodů Světového poháru v Levi Petri Tuomikoski, který je rád, že Santa letos nestávkuje a včas zařídil mráz a dostatek sněhu.
Loni museli pořadatelé tenhle podnik kvůli teplému počasí zrušit. Teď k tomu není důvod a Šárka Záhrobská je ráda. Třinácté místo pro ni znamená skvělý odrazový můstek po nemoci a po změně trenéra.
„V Levi je vždycky skvělá atmosféra, sjezdovka byla výborně připravená. Být tu na tři dny, to je krásné, moc se mi tu líbí, je to krásná země i krajina. Žít bych tu ale nechtěla, byl to trochu skok z krásného podzimu u nás sem, kde je minus deset a všechno bílé. Déle jak týden bych tu asi být nemusela,“ naráží česká lyžařka na to, že se ocitla v krajině, která se v téhle roční době začne ve tři hodiny odpoledne nořit do tmy a kde polární noc nechává lidem už začátkem listopadu jenom šest hodin světla denně.
„My jsme na to zvyklí, máme to tak celý život, takže je to pro nás normální. Já z toho tedy v depresi rozhodně nejsem. V létě si to přece vynahradím, to nám tu několik týdnů slunce vůbec nezapadá a svítí,“ usmívá se šéf pořadatelského týmu Petri Tuomikoski, prototyp drsného seveřana.
