Medvědi – mimosportovní nebezpečí olympijských her v Kanadě
Na olympijské sportovce číhají všelijaké nástrahy – hrbolatá trať, příliš nebezpečná dráha, špatně upravený led. Ale hry v Kanadě mají v tomhle ohledu jedno specifikum. Ti závodníci, kteří absolvují své disciplíny v horském Whistleru, musejí být připraveni třeba i na setkání s medvědem.
Běžec na lyžích Martin Koukal hlásil už s ročním předstihem, že při loňské zkušební návštěvě Whistleru zdejšího medvěda ve volné přírodě potkal a fotil si ho. I kanadský sjezdař českého původu Jan Hudec má svoji whistlerskou medvědí historku.
„Před asi čtyřmi pěti lety jsem lyžoval a černý medvěd přeběhl přes sjezdovku. V mlze! Takže se to nedalo vidět. Tak alespoň jsem mu mohl ujet.“
Ale co když whistlerského medvěda černého potkáte v situaci, kdy má navrch on? Existují samozřejmě obecně známé zásady, jak se v takové situaci zachovat.
„Prý mám dělat mrtvou. Ale nevím, jestli bych dokázala dělat mrtvou,“ říká třeba sjezdařka Klára Křížová, jak dobře je na takové rande s chlupáčem teoreticky připravená.
Ostatně, místní tohle notoricky známé doporučení poněkud relativizují. Tak jako se na příbalovém letáku léků malým písmem dočtete o jejich nežádoucích účincích, Whistleřané dodávají, že předstírat mrtvolu se při určitém procentu setkání s medvědem stejně mine účinkem.
A co tedy doporučují jako zaručený recept? Zdejší naučná tabule o soužití s brtníkem je pro našince velmi zajímavá, radí následující:
Když potkáte medvěda v lese, klidně a s respektem na něj promluvte a pomalu odejděte. Pokud medvěd přijde za vámi do městského prostředí, zůstaňte stát a rozhodným hlasem mu řekněte „Ne!“, to pro něj bude znamení, aby odešel.
Hodně štěstí. Tohle by měly vyučovat kurzy asertivity.
