Opožděný návrat generála Knorra
Z Vídně posílal do Československa kurýry. ‚I po letech mu z toho bylo nanic.‘

Příští čtvrtek se na hřbitově v Ivančicích odehraje zvláštní pieta. Deset let po smrti tam uloží ostatky generálmajora Miloše Knorra, vojáka a odbojáře. Válečného hrdinu přivezl do vlasti z USA, kde zemřel, historik Pavel Paleček. Urnu s popelem přitom dopravil do Česka v batůžku s notebookem. Na palubě pravidelné letecké linky.

Praha 14. září 2018

„Samotné uložení do rodné země bude však se všemi poctami. Nad čestnou stráží, která jej na hřbitov přinese, bude například kroužit vojenský vrtulník Mi-24,“ říká Paleček. V rozhovoru pro server iROZHLAS.cz popsal dramatické osudy Knorra, který z Čech musel utéct hned dvakrát, i okolnosti, za nichž jeho přesun do vlasti domlouval.

Miloš Knorr je znám především jako první Čechoslovák, který se vylodil v Normandii. Ví se, jak se tam ocitl?
Přesně to asi nikdo nepopsal. Aby se formálně mohl stát členem jednotky, v níž Čechoslováci nebyli, jmenovali ho pobočníkem krále Jiřího VI. Jako zpravodajský důstojník pak prošel Miloš Knorr boji v Nizozemsku a dostal se až do Porýní. Jako český zpravodajec v britské uniformě na konci války doprovázel vlaky s oběťmi koncentráků na cestě zpět do Československa například z Bergen-Belsenu. Dostal hodně českých i zahraničních ocenění za službu během války, ale tím nejdůležitějším byl Řád britského impéria.

Vyprávěl vám, co předcházelo vylodění?
Než došlo k vylodění, přežil útok na britskou loď, na níž se přepravoval. Holil se před zrcadlem, které se z ničeho nic rozpadlo na milion kousků. Pak si uvědomil, že slyšel ránu a vše se otřáslo. Loď byla potopena a ze tří stovek vojáků přežila polovina včetně něj.

Generála Knorra jste zpovídal jako historik?
Vůbec ne. Přiletěl jsem do New Yorku pracovat pro dobročinnou organizaci Americký fond, jejímž pokladníkem byl Miloš Knorr. Nikdo moc neměl čas mě přivítat. Generál Knorr si ale potrpěl na oficiality, takže mě tento elegantní stařík hned odvlekl na vodku do nóbl restaurace naproti nádraží Grand Central a dával mi rady do života. Bylo to 20. září 2005.

Využil jste toho k tomu, aby vám vyprávěl?
Historkami z války se nezabýval. Stal se ředitelem jedné z největších amerických zajišťoven. Jistou dobu se o něm mluvilo jako o jednom z nejbohatších Čechů v New Yorku, žil na jedné z nejdražších adres. Vojenská kariéra byla jen menší část jeho života, na kterou vzpomínal vlastně nerad. Když vzpomínal na události po únoru 1948, bylo vidět, že ho to stresuje. Říkal, že chtěl dlouho tuto dobu vymazat ze své paměti. Jeho nejlepšího kamaráda, se kterým bydlel a se kterým měl dle zpráv Státní bezpečnosti údajně stejnou milenku, oběsili. Utéct 1. května 1948 do Rakouska měli spolu, ale major René Černý se o pár hodin opozdil...

Podařilo se vám, když jste další dva roky pracoval pro Americký fond, získat od generála Knorra více vzpomínek?
Dnes mě mrzí, že jsem ho nepřiměl vyprávět na kameru, ačkoliv jsem aspoň pomohl, aby s ním mohli točit druzí. Natáčet dokumentární filmy jsem začal až po návratu z Ameriky. A prvních několik filmů se štábem, který přiletěl natáčet za přispění Amerického fondu právě Knorrovo vyprávění. Pro Státní bezpečnost byl Knorr důležitý člověk, paradoxně jsem přišel na to, že jedno hlášení si o něm nechal udělat i Karel Vaš, o němž jsem později natočil celovečerní dokument.

To jste ale tehdy nemohl vědět.
Vlastně jsem ani úplně nevěděl, s kým mám tu čest. Stejně jako jsem nevěděl, že měl Miloš Knorr v den mého příletu do Ameriky 87. narozeniny. Svazek Státní bezpečnosti vedený na Knorra jsem si přečetl až letos. Nenapadlo mě, že člověka, který o mě pečoval v prvních dnech pobytu na Manhattanu, nakonec zrovna já doprovodím na poslední cestě z tohoto města.

Urnu s popelem generála Miloše Knorra jste ze Spojených států přivezl vy sám?
Původně jsme domlouvali, že by jeho ostatky přivezl vládní speciál, který každé září veze českou delegaci na Valné shromáždění OSN. Pak by jeho popel převzala čestná jednotka ve Kbelích. Jenže nedožité 100. narozeniny má pan generál 20. září, takže by to bylo pozdě. Domluvili jsme se s rodinou, že to uděláme v tichosti takto.

Bylo k tomu zapotřebí povolení?
Ne, k mezinárodní přepravě popela zemřelé osoby není třeba žádné povolení. Jen je třeba dodržet pravidla. Mezi ně patří, že urnu musí být možno otevřít a zkontrolovat také vizuálně, že v ní je popel. V minulosti se takto lidé pokoušeli pašovat kokain, takže v urně je vložen průhledný zapečetěný sáček.

Cesta tedy proběhla bez komplikací?
Ano, veškerou dokumentaci jsem měl pečlivě připravenou a aerolinky jsem z opatrnosti požádal o výslovný souhlas, který jsem obratem dostal mailem. Letištní personál nevěděl, čí popel mám v batůžku s notebookem. Přesto se při zvláštní kontrole, která na letišti JFK proběhla, letištní personál choval k ostatkům s viditelně demonstrovanou úctou.

Bylo to pro blízké generála Knorra adekvátní rozloučení?
Možná čekali, že se Česká republika zachová jinak, ale ocenili, že celá věc proběhne s garancí někoho, koho osobně dlouho znají. Ještě z letadla jsem blízkým pana generála odeslal e-mail, že sice bez vojenských poct, ale důstojně a s přípitkem stejné vodky, na kterou mě před lety pozval v den mého příletu do Ameriky, jsme opustili americký kontinent.

Bylo to vyřčené přání Miloše Knorra, aby nebyl pohřben ve Spojených státech, ale ve vlasti?
Část popela před odletem rodina oddělila a do České republiky tak putuje větší část popela, menší zůstává v USA. Posledním přáním pana generála bylo, aby neměl pohřeb.

Takže pohřeb se po smrti generála Knorra v roce 2008 nekonal a uskuteční se až v den jeho nedožitých 100. narozenin letos?
Na pokyn pana generála se na rozloučení před kremací u rakve popíjelo šampaňské. Nechtěl, aby lidé byli smutní. Rodina pak popel neuložila na hřbitově, ale čekala na vhodnou příležitost splnit druhé přání českého rodáka: aby byl jeho popel uložen do hrobu spolu s jeho rodiči, od nichž byl dvakrát nechtěně odloučen a kteří přinesli velkou oběť spolu s ním.

Co jim provedli?
Oba kvůli tomu, že Miloš Knorr odešel za války do Anglie, trpěli. Maminka zemřela na následky věznění v koncentráku hned po válce a tatínka pak dlouho týrali komunisté. Miloše Knorra totiž považovali za vedoucího české sekce americké vojenské rozvědky ve Vídni, který posílal své agenty do Československa. Snažili se dostat Miloše Knorra zpět na území Československa, kde by skončil tragicky jako major Černý - a šli na to přes jeho tátu.

Co mu nabízeli?
Milošova otce až do smrti navštěvovali v Ivančicích. Anebo když jel do Brna na fotbal, sledovali ho. Neustále ho utvrzovali v tom, že by se měl se synem vidět a že to mohou zařídit, ale oplátkou jim musí slíbit, že ho přesvědčí, aby přijel do Československa. A skutečně, nakonec umožnili jeho otci vycestovat do Vídně, kde se mohl se svým jediným synem vidět. Státní bezpečnost věděla, jak moc je Milošův otec na syna fixovaný. Nikoho jiného neměl. Od mala nechal Miloše učit mnoho jazyků a projel s ním Evropu. Tím předurčil jeho pozdější úspěch jako zpravodajce a manažera.

Dala pak Státní bezpečnost oběma Knorrovým pokoj?
Nedala. Až někdy v roce 1974, dlouho po smrti otce, založila svazek Miloše Knorra do archivu.

Čím je nejvíc činnost Miloše Knorra iritovala?
Ve svazku vedeném Státní bezpečností jsem našel zprávu, že Miloše Knorra spojují s vyloupením stranického sekretariátu rakouské komunistické strany. Věděli, že řídí vysílání desítek agentů do Československa, a domnívali se, že i on sám opakovaně překročil státní hranice a vrátil se pod cizí identitou do Československa, aby získal zpravodajské informace pro českou sekci americké vojenské rozvědky. Takže byl pro komunisty super zrádce par excellence.

Jak na to vzpomínal on sám?
Nechtěl o tom mluvit. Řekl mi, že to bylo tragické období, a že proto v roce 1955 této práce nechal a odešel do byznysu. Zmínil, že neměli vůbec nikoho do Československa posílat, protože zprávy, které kurýři zpět do Vídně nosili, neměly hodnotu, kterou za to platili. Pokud kohokoliv chytili, byl oběšen. Přesný počet neřekl, ale porozuměl jsem, že šlo o velké procento lidí, které ztratil. Bylo mu z toho nanic, i když na to po letech jen začal myslet. Řekl mi, že to vymazal z paměti. Například agenta Ladislava Malého nechápal, považoval ho za dobrodruha.

Malého? To byl ten, který postřílel v babické škole místní komunisty, jak to známe z Třiceti případů majora Zemana z dílu Vrah se skrývá v poli? Toho řídil Knorr?
Po nějakou dobu. Podle Knorra to byl dobrodruh a jediné, čeho litoval, že ho neprohlédl dřív. Plnil úkoly, které mu Knorr dal, ale vždy s ním byl nějaký problém. Nakonec přestal komunikovat, takže se Knorr domníval, že ho buď chytili, nebo začal spolupracovat se Státní bezpečností. Když zjistil, co se stalo, byl v šoku. Ještě více, když viděl následky: popravy na Vysočině a vlnu kruté perzekuce proti sedlákům. Knorr neměl důvod kohokoliv zabíjet, určitě ne bezejmenné vesničany v Babicích, i když to byli komunisté. Člověk, který Knorra převedl do Rakouska, byl přece sám velitel Státní bezpečnosti ve Znojmě a komunista. Knorr neměl černobílé vidění světa, nebyl, jak bychom dnes řekli, radikální antikomunista.

Miloš Knorr se po únoru 1948 stal členem skupiny generála Františka Moravce, která pracovala jako součást americké vojenské kontrašpionáže. Plánoval jako takový nějaký útok v Československu?
O ničem takovém nevím, pochybuji o tom. Jeho skupina ale přispěla k tomu, že ve své pozici rychle skončil generální tajemník komunistické strany Rudolf Slánský, který je odpovědný za spuštění masové perzekuce po únoru 1948. Jednou z nejdůležitějších prací zpravodajce není někoho vraždit, ale pracovat s informacemi. Proto vznikla akce, kterou popsal podrobně historik Igor Lukeš. Skupina okapi, v níž Knorr působil, zaslala šifrovaný dopis Rudolfu Slánskému, v němž mu nabízela bezpečný odchod za hranice a varovala ho před nebezpečím, neboť vysoce postavení komunisté židovského původu byli ve stejné době v Polsku, Maďarsku i Sovětském svazu popravováni na Stalinův příkaz. Dopis zadržela Státní bezpečnost dříve, než se ke Slánskému vůbec dostal. Už v té době ho sledovali, ačkoliv byl po Gottwaldovi nejvýše postavený komunista. O dopisu „velkému metaři“ byl prý informován i Stalin, který nařídil okamžité zatčení Slánského, s čímž váhal i sám Gottwald. Nakonec byl Slánský oběšen, před čímž ho Knorrova skupina chtěla varovat. Představa, že by vysoce postavený komunista - který znal všechny sovětské protějšky včetně Stalina osobně - mohl utéct do USA v roce 1952, byla ale pro Knorra a spol. mnohem zajímavější.

Sepsal už vlastně někdo biografii Miloše Knorra?
Václav Havel jmenoval Knorra generálem v roce 1995. Bude asi tak jeden z mála, kdo mají takovou hodnost, ale neexistuje o nich seriózní biografie ani diplomová práce, což je velká škoda. Stálo by za to ji napsat, dokud žije vdova po generálu Knorrovi, která má nějaké informace, ačkoliv jen zlomky, protože pan generál odmítal o těchto věcech mluvit i doma. Jeho žena to chápala, protože sama pracovala pro CIA. Takže se ho nevyptávala.

Jak bude probíhat uložení ostatků pana generála ve vlasti?
Rozloučení v Ivančicích 20. září bude mít pietní charakter a bude doprovázeno vojenskými poctami. Úplně běžný pohřeb to ale nebude. Odehraje se v Muzeu Alfonse Muchy, což je významný ivančický rodák. Toho Miloš Knorr jako malý chlapec potkal a dostal od něj jako dárek skicu právě dokončované části Slovanské epopeje. Připomeneme si osud člověka, který dvakrát dal svůj život i život svých blízkých k dispozici kvůli naší zemi. 100 let Česka i nedožitých 100 let Miloše Knorra si připomeneme během rozloučení s ním tak, jak to pan generál chtěl: dobře vychlazeným šampaňským.

Radek Kedroň