Ukazujeme, že zlo není dědičné, říká historik o svém filmu, v němž žádá dcera rudého kata o odpuštění
Křišťálový fantom, nový film historika Pavla Palečka, konstruuje velmi nepravděpodobné setkání: snaží se propojit potomky generála Heliodora Píky a prokurátora Karla Vaše, který jej poslal na šibenici. „Celý ten příběh je zpráva o nás samotných a na rozdíl od dějin 20. století je docela nereálně optimistická: že Vaš sice zemřel neodsouzený, ale jeho nejbližší jeho zločiny odsuzují,“ říká pro iROZHLAS.cz autor snímku a historik Pavel Paleček.
Kde vznikla myšlenka spojit ty dva osudy? Přece jen se nikdy neviděli, vzájemně si neublížili...
Na premiéře dokumentu o prokurátorovi Vašovi syn jeho nejznámější oběti - Milan Píka - stál na pódiu a kolegyně četla e-mail od dcery Karla Vaše: že se stydí, cítí vinu za svého otce a je na straně obětí komunismu. Když ve 22 hodin akce skončila, řekl mi Milan Píka, abych paní Vašové hned zavolal a předal ho k telefonu. Řekl jí, že jí děkuje a že ji rád osobně pozná. Tak začal příběh, který vypráví film Křišťálový fantom.
Galina Vašová mluví o svém vztahu k otci překvapivě otevřeně. Bylo to tak od počátku, anebo jste ji musel rozpovídat?
Galina je otevřený člověk a je to nejlepší, co její otec na světě zanechal, jak někde řekl Milan Píka. Mluvila vždy otevřeně, ale nikdy nechtěla na kameru. Za života svého otce to odmítala s nadějí, že její otec se sám dopracuje k nějaké omluvě. Byla jediná, kdo se o něj do dne jeho smrti pravidelně starala. Pokaždé, když za ním přišla, ptala se ho na zločiny, které spáchal – jeho to strašně rozčilovalo a nadával jí za to, jak klade své otázky. Do jisté míry mu ale dělalo dobře mluvit o svém životě a nutit svůj pohled na svět všem – a hlavně Galině.
Kdo je Pavel Paleček
Brněnský historik, studoval na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, Vídni a v Brně. Je autorem 7 knih a řady filmových dokumentů o době komunistického bezpráví. Vede v Brně pobočku Vojenského historického ústavu Praha. Založil v Brně muzeum v atomovém krytu 10-Z pod Špilberkem, které ocenil britský deník Guardian jako muzeum „světové úrovně“ podobně jako průvodce Lonely Planet.
Jak na to reagovala?
Pro ni by naopak bylo bývalo snazší, kdyby veřejně řekla, že se od zločinů otce distancuje. Měla by navždy klid – Karel Vaš by s ní už nikdy nepromluvil jako například se svým bratrancem Karolem Wassermannem. Místo toho se ho vyptávala jeho účast na postoloprtském masakru; výsledek ale byl, že po cestě od otce zkolabovala na ulici. Karel Vaš vycvičil a vybral muže, kteří v Postoloprtech postříleli přes 800 nevinných lidí, do největšího poválečného masakru byl tak zapleten. Když se ho jeho vlastní dcera na to začala vyptávat, tak byl velmi rozlobený.
V době, kdy jste točil první dokument o Vašovi - 'Vrahem z povolání' s podtitulem 'Utrpení soudce Karla Vaše' - chtěla zůstat v anonymitě. Stejně tak po smrti svého otce, kdy věnovala jeho naspořené peníze na výzkum komunistických a válečných zločinů. Musel jste ji hodně přemlouvat, aby se vyšla z anonymity?
Když zemřel, tak odmítla opakovaně mluvit na kameru, a to nejen mně. Má vážné zdravotní problémy. Zároveň byla ale osvobozená od trápení s otcem a plná všeho, co se pomalu jeho smrtí uzavřelo. Řekl jsem jí dost natvrdo, že pokud u natáčení zkolabuje nebo jí bude zle, tak je to v pořádku. A že s tím počítáme. Protože její utrpení bude mít nějaký smysl. Zatímco utrpení s jejím otcem nikdy smysl nemělo, bylo bezúčelné a zbytečné. A ona kývla. Byla na takové tvrdé zacházení celý život zvyklá.
Prokurátorovi a agentu NKVD Karlu Vašovi jste se věnoval už ve svém předchozím dokumentu. Ještě za jeho života jste jej konfrontoval se zločiny, jichž se dopustil. Co nového do jeho příběhu teda vnesla jeho dcera?
Je to příběh druhé generace – jako celá řada podobných setkání dětí přeživších Osvětim s dětmi nacistických pohlavárů, jejichž rodiče ty druhé rodiče poslaly na smrt. Je to důležitý pohled pro nás všechny.
Galina Vašová se za nás všechny vyrovnává s nespravedlností, za niž nemůžeme jako jednotlivci, ale jako společnost ano – a dosud jsme si to nepřiznali a nevyrovnali se s ní. Konkrétně její vyprávění ukazuje, že Karel Vaš byl monstrum i ke svým nejbližším. Mohl ale milovat své děti a cvičit s nimi na klavír jako Reinhard Heydrich, kterému to pranic neubírá podíl na holokaustu. Takže to, jaký byl soudce Vaš člověk, není vlastně důležité. Podstatné je, že Galina se narodila v roce 1950, tudíž byla plnoletá v roce 1968 a za svého otce nemůže. Je jednou z jeho obětí. Přesto se snaží vyrovnat s jeho zločiny a cítí vinu za otce. To je pro mě nejsilnější moment.
Byla to pro ni nějaké forma psychoterapie?
Myslím, že to byla určitá katarze pro Milana Píku. Noc před popravou směl strávit se svým otcem v cele smrti. Otec ho prosil, aby se nikdy za jeho smrt nemstil. A konal vždy jen dobro. Milan pak zasvětil celý svůj život rehabilitaci svého popraveného táty. V 60. letech inicioval neúspěšně obnovu procesu s otcem. Ještě v 80. letech dokázal skoro zázrakem prosadit, aby generál Heliodor Píka měl pamětní desku na rodném domě. Celá 90. léta hledal jeho hrob a usiloval o to, aby byl očištěn zcela a aby veřejnost poznala jeho příběh. A teď ve svých 96 letech se dožije toho, že přijde dcera člověka, který jemu samotnému navrhl trest smrti poté, co nechal jeho tátu oběsit, a omlouvá se mu.
A Galina Vašová?
Pro ni to bylo celé velmi vyčerpávající. Později mi řekla, že by podruhé už s natáčením nesouhlasila, ačkoliv by neměnila nic na tom, co řekla. A na tom, že chtěla Milana Píku poznat – ale bez kamer. Konfrontace Galiny s Milanem musela být pro ni těžká a nemyslím, že by byla pro ni osvobozující. Bude se svým trápením žít dál. Zatímco pro Milana Píku to je určité zadostiučinění.
Má vlastně cenu ohledávat vzpomínky dětí zločince a jeho oběti?
Celý ten příběh je zpráva o nás samotných a na rozdíl od dějin 20. století je docela nereálně optimistická: že zlo v jakékoliv podobě není dědičné. A že Karel Vaš sice zemřel neodsouzený českou justicí, ale jeho nejbližší jeho zločiny odsuzují. Jak ale vidíme, totalita v nás nebo jinde na světě je jen otázka statistiky. Popravy politických odpůrců s pádem komunismu neustaly stejně jako válečné zločiny kdekoli na světě.
Je to vlastně ještě dokument? Položil jste si sám otázku, zda je etické oba ty osudy – možná trochu uměle – směřovat k setkání, které minimálně Milanu Píkovi bylo proti srsti?
Nepsali jsme k filmu scénář. Vzali jsme kamery a točili vše, co šlo. Proto je film technicky mizerný, ale bylo by umělé Galinu posadit před klíčovací pozadí, udělat jí make up, nasvítit světly a požádat, aby zopakovala to, co řekla autorovi scénáře. Ona by totiž neřekla nic. Ani teď, když je film hotový a všichni s ní chtějí mluvit, tak nechce veřejně vystupovat. Nestojí o publicitu. Svědectví o svém otci vydala před kamerou, až když jsem na ni „klekl“. Kdo ji zná osobně, tak může sám posoudit, zda se její názory liší od těch v našem filmu.
Dobře, teď trochu věcněji: Milan Píka má už svůj věk, nebál jste se, že to setkání může skončit třeba zdravotním kolapsem?
Po jeho kolapsu před neuskutečněným setkáním v Brně jsme nechtěli riskovat, takže Lenka Zogatová, která tehdy vedla České centrum v Bratislavě, sehnala lékaře, který znal situaci a Milanův zdravotní stav a byl poblíž s telefonem v ruce, kdyby se cokoliv stalo. Bál jsem se, že by Milan mohl zkolabovat po skončení natáčení, tak jsme byli domluveni, že si večer zavoláme.
Takže to zvládl bez větších problémů?
Nepřejeli jsme ještě hranice u Břeclavi a už mi volal: že se mu strašně ulevilo. Cítil, že setkání nezvládne – to ho jako válečného veterána a vojáka, který se v 17 letech dobrovolně přihlásil do armády, rozkládalo zevnitř. Pocit, že nedokáže něco, co slíbil. Že nemá na to fyzicky. Že musí poslouchat lékaře, kteří mu to nedoporučili. No a povídá mi do telefonu, že se mu ulevilo, že je šťastný, že se setkání uskutečnilo a že si myslí, že by mu táta řekl, že to udělal správně. Protože mu slíbil konat dobro. To bylo velmi silné, protože naopak mnozí političtí vězni říkali, že pokud si podá ruku s dcerou vraha svého otce, tak se bude generál Heliodor Píka v hrobě obracet. Což lze chápat a to ještě víc Milana trýznilo až do této chvíle.
Prozradíte, co si nakonec řekli mimo objektivy kamer?
Ne. Odešel jsem k vedlejšímu stolu. Mluvili jen spolu a nikdo další u toho nebyl.
Virtuální prohlídka. Jak přežít atomový útok na Brno? Podívejte se do krytu pro komunistické pohlaváry
Číst článek
Je to váš poslední dokument o životě Karla Vaše, anebo připravujete nějakou další generační výpověď?
Karlu Vašovi jsem věnoval téměř 10 let, chtěl bych se věnovat jiným tématům, ale úplně to nejde. Mám roztočené tři dokumenty a nejvíc se těším na práci na filmu o zapomenutém brněnském popravišti na Cejlu. Podařilo se nám najít dvě děvčata, která ve věznici gestapa ve svých 17 a 19 letech pobývala. Teď jim je přes devadesát.
A objevili jsme v jedné z cel stopy krve obětí – v 50. letech na Cejlu v Brně věšeli komunisté své protivníky z celého Československa. Oběsili tam například Jana Křižana, jehož syn režíroval film Je třeba zabít Sekala. O věznění Cejlu píše například Jan Zahradníček – báseň Dům strach je o Cejlu. A na kontroly tam jezdil Karel Vaš.
Dokument odvysílá Česká televize 25. února jako připomenutí nástupu komunistů k moci. Film vznikal od počátku pod hlavičkou České televize?
Film jsem natočil za vlastní peníze, bez grantů a dotací.
Když jste film vytvořil ve vlastní režii, prozradíte, kolik vás stal času, peněz? A může se ta vynaložená energie někdy vrátit?
Je to můj koníček a tam se peníze počítají jinak. Jsem historik a dokumentaristice se věnuju ve zbytcích volného času. Bude mě těšit, pokud někdo i po deseti letech řekne, že mu film něco dal. I když pro filmové odborníky třeba neplní jejich standardy. To by byla největší odměna. Je to film o vině, paměti a odpouštění. Týká se proto nás všech.
Pojede váš film soutěžit na festivaly?
Už jsem své filmy přestal hlásit. Nepatřím k žádnému klanu – takže například Jihlavský festival všechny mé přihlášky vždy odmítne. Stejně tak film Křišťálový fantom odmítli minulý týden na festivalu o lidských právech Jeden svět. To mě přesvědčilo, že má smysl natáčet, ale nebýt součástí establishmentu. Chci točit, dokud budou žít oběti holokaustu a stalinských lágrů, protože jejich příběhy jsou neopakovatelné. Pak to pověsím na hřebík.
Kdo byl Karel Vaš?
Karel Vaš se narodil 20. března 1916 v Podkarpatské Rusi. V 17 letech vstoupil do KSČ. Po roce 1948 se stal prokurátorem a vyšetřujícím soudcem. Podle policejního Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu se Vaš jako prokurátor Vrchní vojenské prokuratury v Praze a pak jako vyšetřující soudce pražského státního soudu významně podílel na nezákonném odsouzení Píky k trestu smrti v roce 1949. Na smrt poslal víc než 20 nevinných lidí, dalším stovkám zničil život. Nepřímo zodpovídá za masakr v Postoloprtech. Proces s Píkou, představitelem zahraničního československého protinacistického odboje, byl podle policie vykonstruovaný. Vaš podle vyšetřovatele například zařadil do Píkova spisu falešný dokument o tom, že generál pracoval pro britskou zpravodajskou službu. Vaš vinu popíral, stíhání před lety v knize označil za perzekuci. Trest smrti navrhoval Vaš také v mnoha dalších kauzách. Političtí vězni mu přezdívali "soudce kat". Později se paradoxně sám stal obětí komunistické justice. Kvůli údajné velezradě strávil čtyři roky ve vězení. V roce 1956 jej rehabilitovali, poté pracoval jako úředník a novinář. Zdroj: ČTK
