Japonsko je frustrováno z užití jaderných zbraní. Situace je vážnější než kdy dřív, míní expert Kolmaš
Ve středu je to přesně 80 let od svržení atomové bomby na Hirošimu. 9. srpna 1945 pak další dopadla na Nagasaki. Podle tehdejšího velení americké armády to mělo ukončit válku na Dálném východě a ušetřit statisíce životů. „Vždycky se více zajímali o to, jaké dopady to mělo na japonskou společnost, než proč bomby byly svrženy,“ popisuje pro Radiožurnál Michal Kolmaš, vedoucí katedry asijských studií Metropolitní univerzity v Praze.
V jakém duchu se nesou dnešní pietní akce a související komentáře, které provázejí výročí ve veřejném prostoru v Japonsku?
Opravdu ve vážném. Není to jenom tím, že je to osmdesátileté výročí od roku 1945, ale je to i tím, jak nebezpečný se zdá svět v současnosti. Zejména s ohledem na válku na Ukrajině, kde Rusko několikrát zmínilo možnost užití jaderných zbraní. Toto je něco, co Japonsko nese velice těžce. Do jisté míry je z toho i frustrováno. Je to velice vážná situace, možná vážnější než kdy dřív.
„Vždycky se více zajímali o to, jaké dopady to mělo na japonskou společnost, než proč bomby byly svrženy,“ popisuje pro Radiožurnál Michal Kolmaš, vedoucí katedry asijských studií Metropolitní univerzity v Praze.
Teď narážíte na prohlášení organizace Nihon Hidankjó?
Ano. Nihon Hidankjó, ale i různé další. Proslovů na pietních akcích je celá řada. Mluví jak hibakuša, to znamená pozůstalí po těch jaderných zbraních, ale mluvil například i starosta Hirošimy, který řekl podobné věci jako Nihon Hidankjó. Takže ono je to cítit v celé japonské společnosti.
A co postoj vládních představitelů v Japonsku? Ten je podobný?
Ten je podobný. Většinou vystupují vysocí vládní představitelé na těchto pietních akcích a mluví o utrpení, které si Japonsko prožilo. Někdy mluví o druhé světové válce, ale spíše se mluví o odkazu jaderných zbraní pro japonskou politiku. V tomto je to opravdu relativně konzistentní.
Hibakuša – lidé, co přežili výbuchy
Už jste se zmínil o hibakuša, tedy v překladu o lidech postižených tragickým výbuchem atomové pumy v Hirošimě a Nagasaki. Jaké dnes mají tito pamětníci a pamětnice nebo přeživší postavení v japonské společnosti?
Na jednu stranu jsou živá paměť toho, co se stalo v roce 1945 a poté. Jejich výpovědi jsou zaznamenávány víc digitálně než dřív, ale i proto, že jejich průměrný věk už je 86 let a postupně umírají.
6:42
Expert: Rusko se teď ve válce cítí více v kramflecích, zmenšilo se tím riziko eskalace jaderného konfliktu
Číst článek
Ale na druhou stranu byli tito lidé do jisté míry ostrakizováni japonskou společností, protože byli symbolem války, určité nečistoty, která pocházela z radiace. Byly i příběhy toho, že se k nim společnost nechovala úplně přívětivě.
Toto bylo zaznamenáno v mnoha knihách a filmech, nabízí se například Černý déšť režiséra Šóhei Imamury. Je to něco, co je bráno ve společnosti na obě strany.
Předpokládám, že ale 80 let poté už ostrakizace, kterou jste zmínil, odezněla. Přece jenom dnes většinový postoj japonské společnosti k přeživším je jiný. Nebo ne?
Určitě. Tohle byly otázky zejména v poválečné době, řekněme v 50. a 60. letech, ale byly i příklady o trochu později. Proto i filmy nebo knihy, o kterých jsem mluvil, sepsali průběžně až doteď. Dnes už je ta situace jiná, než byla po válce.
Předpokládám, že pro mnohé z nich může být podobné jubilejní pietní setkání v Hirošimě tím posledním, což asi taky japonská společnost citlivě vnímá.
Ona to je věc celé japonské společnosti, stárnoucí společnosti. Je to vidět u obětí jaderných zbraní, je to jako cítit předtuchu smrti napříč japonskou společností, což to jenom umocňuje.
Do jaké míry se těmto tragickým momentům v japonských dějinách věnuje současná japonská historiografie?
Japonská historiografie se tomu věnuje velice silně. Ať už odkazu války, nebo zbraní pro tvorbu japonské národní identity. Je tam vidět do jisté míry posun v období od roku 1945. Hodně se nejdřív řešil politický, sociální a ekonomický dopad zbraní na japonskou společnost.
25:53
Sověti nás osvobodili, ale taky už budovali impérium. Nejsme schopni to rozlišit, tvrdí historik Stehlík
Číst článek
Dneska už je historiografie o poznání kritičtější a například se zabývá i příčinami, což dříve nebylo nejvýznamnějším tématem diskusí. Více se akcentuje i širší obraz toho, co vedlo k užití zbraní, takže už se více mluví o japonské vině.
Americký narativ
Jakým způsobem v této souvislosti japonští historici a historičky vnímají americké traktování, že svržení jaderných bomb přispělo ke konci války?
To je ten klasický narativ, který vychází ze Spojených států. Je to dominantní narativ. To znamená, že i v japonské společnosti nebo mezi japonskými historiky je to ten nejčastěji citovaný. Na druhou stranu určitě není bez problémů a je do jisté míry kontroverzní v japonské společnosti.
Objevují se i jiné narativy. Nejznámější je asi ten, že to nemuselo být nutně jako dílo jaderných zbraní, ale že byl rozhodující vstup Sovětského svazu do této války 8. srpna 1945. Někteří lidé říkají, že to není nutně dopad jenom zbraní, ale i jiných věcí.
Tento pohled je do jisté míry revizionistický a spíše menšinový, ale každopádně diskuse ve společnosti je mnohem širší a hlubší než třeba ve Spojených státech.
Dá se říct, jak Japonci vnímají přetrvávající postoj Spojených států k těmto atomovým úderům na Hirošimu a Nagasaki?
Do jisté míry to respektují. Japonci si uvědomují, že zbraně byly součástí určité války v určité situaci a že nemá smysl se tolik ptát, jestli to bylo legitimní, nebo nelegitimní je využít.
Vždycky se více zajímali o to, jaké dopady to mělo na japonskou společnost, než proč bomby byly svrženy na Japonsko. Dávají Američanům právo na vlastní názor, byť s ním nemusí souhlasit, ale s tím názorem se zároveň v japonské společnosti konfrontují nebo ho podrobují určité kritice.
