Nacisté se chtěli Lidicemi pochlubit. Bylo to zvěrstvo i na druhou světovou válku, říká historik Stehlík
Lidé si v sobotu v Lidicích připomněli 77 let od vyhlazení obce nacisty jako odplatu za zabití zastupujícího říšského protektora Reinhard Heydricha. Hostem Radiožurnálu byl vojenský historik Eduard Stehlík, podle kterého byl nacistický čin zvěrstvo, zároveň si ale myslí, že představoval příležitost pro československou exilovou reprezentaci. Svět na Lidice vzpomíná dodnes.
Co znamenalo vyhlazení Lidic pro český národ tehdy a co dnes?
Tehdy podle mě v první chvíli obrovský otřes. Takové zvěrstvo, jaké nacisté na Lidicích spáchali, patřilo k výjimečným i přes to, že byla druhá světová válka. I z toho důvodu, že se jím doslova a do písmene veřejně pochlubili.
Vladimír Kroc zpovídal vojenského historika Eduarda Stehlíka u příležitosti výročí vypálení Lidic nacisty
V okamžiku, kdy někdo zveřejní, že dospělé muže zastřelili... Přitom lhali, protože popravovali už mladé kluky od 15 let nahoru a tehdy byla plnoletost v jednadvaceti. Ženy odešly do koncentračního tábora a oni opět neřekli nahlas ten dovětek: na doživotí. A nejotřesnější je osud lidických dětí. Ze 105 jich bylo 88 povražděno. To je něco obludného.
Na začátku to byl šok, poté symbol odporu, zločinů a zároveň obrovská, řekněme, možnost pro naši exilovou reprezentaci prosadit to, že Československo je národem bojujícím. A to nejenom díky atentátu a tomuto obrovskému nacistickému zločinu. Mohli tak dosáhnout oduznání mnichovské dohody.
Já si vzpomínám, že Jan Masaryk svého času řekl, že Lidice měly cenu více než 20 divizí, a sestra jednoho ze dvou lidických letců Josefa Horáka, Anička Nešporová, mně kdysi u hrobu lidických mužů, kde byl i její manžel, říkala: „Můj bratr začal proti nacistům bojovat, když odcházel za hranice v prosinci 1939, a můj manžel a ostatní lidičtí muži proti nim začali bojovat okamžikem své smrti.“
Nacisté obec nejenom vypálili, ale domy vyhodili do povětří, vykáceli stromy, které v obci rostly, dokonce posunuli koryto místního potoka. Proč chtěli vesnici vymazat z mapy tak důsledně?
Já mám dojem, že to vyplývalo z toho pochlubení se. Obec byla srovnána se zemí, jméno obce bylo vymazáno. Mělo to opravdu předvést celému světu, čeho jsou schopni. A skutečně ten dopad byl neuvěřitelný, protože lidé, kteří Lidice znali před válkou, je po válce nepoznali.
V Lidicích si lidé připomněli 77 let od vyhlazení obce. Vystoupila i žena, která nacistickou hrůzu přežila
Číst článek
Byl tam také třeba známý lidický rybník, kam se lidé chodili koupat, v zimě se tam hrál hokej a lidický hokejový klub byl tak vynikající, že dokonce několikrát porazil Kladno, a najednou tento obrovský rybník postupně zavezli sutí ze zničených domů. Z celé řady dalších zničených staveb včetně zmiňovaného kostela svatého Martina vytvořili úplně nový reliéf terénu.
Když přijdete na pietní území, tak na první pohled vidíte, že tam není něco v pořádku a reliéf té krajiny je jiný než takový, jaký se utvářel po staletí.
Jak vnímal tehdy okolní svět lidickou tragédii?
Mělo to obrovský ohlas napříč celým světem. Dodnes je například v Latinské Americe velice populární dávat dětem, zejména dívkám, jméno Lidice. Celá řada měst a obcí buď pojmenovala na památku Lidic náměstí či ulice, nebo se dokonce některé obce přejmenovaly na památku Lidic.
Ten ohlas byl neuvěřitelný a myslím si, že bychom těžko hledali někoho, kdo má určité povědomí a netušil by, co Lidice byly. Obrovský kus práce vykonal v této věci film Petra Nikolaeva Lidice, který ty události opravdu popsal tak, jak se odehrály a ještě s mezinárodním přesahem.
