Největší postavou své historie si Češi v jedné anketě zvolili Karla IV. Vždyť zvelebil Hrad, dal postavit vznosný Karlštejn a Nové Město naplánoval tak mistrně, že jeho hlavní ulice zahltila teprve nejmodernější doprava. A pečoval nejen o vzdělanost národa a jeho prestiž, ale též o vinařství, pivovarnictví a rybníkářství, jakož i o obchod a bezpečnost cest.

RČENÍ POD RENTGENEM Praha 7:08 28. října 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Hladová zeď, univerzita. Zlatá bula, Karlův most. Katedrála. První autobiografie v českých dějinách – která je zároveň úžasným počteníčkem okořeněným dvěma duchařskými historkami. A tak dále, a tak podobně. Kdo jiný by mohl být Otcem vlasti?

Kdekdo.

Třeba Petr Veliký, Atatürk, George Washington, Sunjatsen či Nelson Mandela.

A také mnoho císařů z doby starého Říma, v níž se titul Otec vlasti zrodil.

Nejprve se tak říkalo republikánskému politikovi Ciceronovi, neboť Cicero potlačil Catilinovo spiknutí a dělalo mu velice dobře, když za to byl oslavován.

Pak někdo usoudil, že titul Otec vlasti by skvěle padl prvnímu císaři Augustovi. Cicero s tím nápadem přijít nemohl, protože Augustus ho mezitím vydal na smrt. (Ale možná Cicerona v podsvětí potěšilo, že Augustus o něm svému vnukovi řekl: „To byl učený muž, chlapče, učený a vlastenec.“)

Stejně jako Cicero i Augustus se stal Otcem vlasti ještě za svého života, v roce 2 před Kristem V tak řečeném nápise ancyrském na tu slávu vzpomíná věcně:

„Senát, stav jezdecký a veškerý lid římský mě nazval Otcem vlasti a rozhodl, aby tento titul byl napsán nad vchodem do mého sídla, na julské radnici a na náměstí Augustově pod kvadrigou, která tam z rozhodnutí senátu byla osazena na mou počest.“

Poznámka pro automobilisty: kvadriga je čtyřspřeží.

Když se Otcem vlasti stal Augustus, jak by jím neměli být Augustovi nástupci? Patolízalů, kteří tím titulem věnčili i panovníky slabé a mizerné, byla vždycky přehršel. A nestávalo se, že by se někdo z poctívaných vzepřel.

Ovšem Tiberius, prazvláštní člověk a prazvláštní císař, to udělal. Jeho odmítnutí stojí za citaci: „Všechna lidská sláva je pochybná, a čím výše bych vystoupil, tím kluzčí půdu bych měl pod nohama.“

Aby výše nestoupali ti druzí, obnovil Tiberius pro jistotu drsný zákon o urážce Veličenstva.

Otce vlasti hledali ve svých vládcích také pozdější vzdělanci, kteří uměli latinsky, zabývali se starým Římem - a proč ne, kteří se svými znalostmi chtěli ba i blýsknout. Takový byl Vojtěch Raňkův z Malého Ježova na Táborsku. To on mluvil o Karlovi poprvé jako o Otci vlasti – 15. prosince 1378, v svatovítské katedrále, v smutečním proslovu nad císařovou rakví.

Řečníci pro takové příležitosti se vybírají obzvlášť pečlivě, ale Vojtěch Raňkův byl ideální kandidát: sečtělý, plodný spisovatel, vyhledávaný kazatel, autorita v řadě teologických a filozofických problémů. Vystudoval Sorbonnu, učil na ní a dokonce byl jejím rektorem. Jako jediný Čech v dějinách.

Vojtěchově „odivné paměti“ složil poklonu spisovatel Tomáš Štítný.

Své jmění odkázal Vojtěch Raňkův nadaci, která měla nemajetným českým studentům umožnit vzdělání na Sorbonně nebo v Oxfordu.

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít