Snědl Lucy krokodýl? Tajemství vzácných kostí odkrývají muži, kteří evoluční poklad dovezli do Prahy

Praha 29. srpna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Lucy a Selam jsou spolu na výletě poprvé za více než tři miliony let. Jak to zvládají? Jsou po té dlouhé cestě unavené do morku kostí?
Don: Ony si asi úplně neuvědomují, že by cestovaly. A taky by se navzájem ani neznaly, protože Selam a Lucy žily v různých obdobích. Ačkoli je to stejný druh – australopiték afarský, je to trochu jazykolam – tak jsou od sebe vzdálené asi sto tisíc let. 

Vy se o ně nebojíte? Hlídali je chlapi se samopaly!
Zeray: Samozřejmě že mám o ně obavy. I když s nimi hýbeme jen u nás v muzeu v Etiopii, tak jsme hodně opatrní. Protože Lucy a Selam jsou jedinečné, křehké a nesmírně cenné fosilie. Ptal jste se, jak se jim daří. Měl jsem strach, že by se Selam sama bála. Vždyť je to 2,5 leté dítě. Ale teď jí společnost dělá dospělá Lucy, takže si asi spolu v noci pokecají. A my se jen modlíme, aby byly v bezpečí.  

Co si asi tak říkají?
Don: Podle mě je těší, že jim všichni věnují takovou pozornost! 

Viděl jste ty davy před Národním muzeem?
Zeray: Stávají se z nich větší hvězdy, než jsme my dva s Donem.

Don: Víte, díky Selam můžeme konečně začít zkoumat, jak dítě tohoto druhu australopitéka vyrostlo a jak dospívalo. Zeray nedávno zveřejnil závěry ohromně zajímavého výzkumu, které naznačují, že potomek těchto australopitéků měl delší dětství, než jaké vidíme u opic. Takže patrně měli víc času se učit nové věci. A dlouhé dětství, to je jedna z nejdůležitějších věcí u lidí, protože se rodíme do velmi složitého světa.

Zeray: Je to přesně tak, jak říká Don. Význam kostry Selam je vidět z mnoha stran. Můžeme si pokládat různé otázky: jak se australopitékové chovali, jak chodili, co jedli, kde žili. A to všechno proto, že můžeme studovat skoro kompletní kostru dítěte, které bylo stále ve vývinu. Máme příležitost se ptát, jak rostl jeho mozek ve srovnání například se šimpanzi.

U šimpanzů je mozek tříletého mláděte už skoro plně vyvinutý. U lidí ne. Proto jsme závislí na rodičích – ať už je nám šest, osmnáct, někdy i víc. To je na jednu stranu velká výhoda, protože nám to dává příležitost učit se a rozvíjet své kognitivní schopnosti. Zároveň za to rodiče platí velkou cenu – musí se o své potomky starat. Ale všechno, co říkám o Selam, jen podtrhuje význam objevu Lucy. Ta to všechno začala.

To bylo už v roce 1974.
Don: Ano, pořád ještě vlastně slavíme padesát let od jejího objevení. 

Ten příběh znám. Bylo ráno, měl jste hodně práce a už jste se vracel z pouště ke svému Land roveru, když jste se ohlédl přes rameno a v písku spatřil kousek pažní kosti. Vždycky mě zajímalo, co vás tehdy přimělo se otočit?
Don: Když je paleoantropolog v terénu, málokdy odtrhne oči od země, protože čím víc se díváte, tím větší máte šanci něco objevit. Tehdy ráno bylo trochu jiné světlo, než když jsme na to naleziště přišli. Možná jsme se na to místo v písku podívali už dřív, ale prostě nebylo tak nasvícené jako ve chvíli, kdy jsem Lucy objevil. Proto je vždycky důležité mít oči na stopkách a prozkoumávat každý detail, aby člověk nic nepřehlédl. Lucy nebyla dítětem, byla dospělá…

Kolik jí bylo?
Don: Podle stáří zubů odhadujeme, že jí bylo asi 11 nebo 12 let. Ale přesto byla dospělá. Vyrostla mnohem rychleji než děti dnes. Měla osmičky, zuby moudrosti, už se jí neprodlužovaly kosti. Když vezmu Lucy a Selam dohromady, získali jsme díky nim velmi důležité informace o tom, jak naši předkové dospívali.

Zeray: Don mluví o Selam, ale říká se jí taky Dikika, podle naleziště v Etiopii.

Našel jste ji kousek od místa, kde Don objevil Lucy.
Zeray: Ano, ani ne dvacet kilometrů, kousek přes řeku. Naše práce vycházela z toho, co Don dokázal na nalezišti v Hadaru.

Skoro třicet let před vámi.
A víte co? Donovi bylo 31, když Lucy objevil, mně bylo 31, když jsem našel Selam. On tehdy čerstvě dokončil studium na Chicagské univerzitě, já jsem na stejné univerzitě dneska profesorem. V tomhle příběhu je řada náhodných souvislostí.

Ale abych shrnul to hlavní: nález Selam byl opravdu mimořádný, protože fosilie dětí se skoro nikdy nezachovají. Jsou křehké, snadno se poškodí nebo je sežerou mrchožrouti. Než jsem našel Selam, tak většinu toho, co jsme věděli o tomto druhu australopitéků, jsme se dozvěděli díky dospělým jedincům, jako byla právě Lucy. Objev Selam nám poprvé umožnil nahlédnout do jejich dětství. Představte si, že by k nám dnes přiletěl Marťan a chtěl by studovat lidi – schovali bychom všechny děti a ukázali mu jen mě a Dona. Řekl by si: wow, ti jsou docela velcí. Chci tím říct, že nám, kteří jsme čerpali z práce mého přítele Dona a dalších, se tím otevřelo úplně nové okno do minulosti.

První věc, kterou jste tehdy v roce 2000 v písku uviděl, byl kus lícní kosti Selam…?
Zeray: A byly na ní zuby. Normálně byste našel střípek z lebky nebo nohy, ale já se tehdy díval na kus lícní kosti s mléčnými zuby.  

I po více než třech milionech let…
Zeray:  Ano. V roce 2010 jsem Selam převezl do francouzského Grenoblu, abych využil tamní urychlovač částic, synchrotron. Díky tomuhle zařízení jsme byli schopni přesně určit, kdy Selam zemřela. Umožnilo nám to spočítat růstové linie na jejích zubech. Rostou totiž každý den, takže můžete počítat: první den, druhý den… Takhle jsme zjistili, že Selam zemřela, když jí byly dva roky, čtyři měsíce a pět dní. Tahle přesnost mi vyrazila dech, to nemá srovnání. Ukazuje to, jak moc nám technologie pomáhá. Analýza DNA, která se provádí na neandrtálcích, je taky úžasná. Myslím, že tyhle nové metody můžou v paleoantropologii způsobit revoluci.

‚Měla slunce v očích‘

Jak velké byly Lucy a Selam, když ještě žily?
Don: Lucy měřila asi jeden metr. I proto jsme poznali, že to byla samice. U těchto raných druhů australopitéků byl výrazný rozdíl mezi samci a samicemi. Samci byli výrazně větší. Kdyby byl tohle samec, samice by měla tak půl metru. U Selam ani nevím, kolik měřila…

Zeray: Asi půl metru.

Don: Ale jak říkal Zeray, výzkum stále pokračuje a nevíme, jaké nové technologie se ještě objeví. Navíc už teď se o těchto tvorech dozvídáme víc, než jen to, jak vypadají jejich kosti. Ale přijde mi, že ne všichni vědci zatím důkladnější analýzy využívají. Kolik je na světě vlastně synchrotronů?

Zeray: Pět na celém světě.

Don: A používají se ke všemu možnému. Ale myslím si, že opravdu detailní informace o biologii těchto tvorů získáme právě jen díky důkladnějšímu skenování. Nicméně už teď dokážeme popsat svět, ve kterém australopitékové žili. Díky pozůstatkům zvířat a fosilního pylu – to lidi vždycky fascinuje, ale ano, máme i fosilní pyl – víme, že tehdy australopitékové nežili na otevřených savanách, jak to ukazují občas v televizi. Žili uprostřed lesů. Můžeme studovat i biomechaniku, to, jak se tehdy pohybovali. V sedmdesátých letech jsem našel fosilii kolenního kloubu, kterou jsem ukázal ortopedovi. On se na ni podíval a říká: „To vypadá přesně jako umělé koleno, které dnes dáváme lidem!“

Ptal jsem se vás na to, jak byly Lucy a Selam vysoké a měl jsem pro to důvod – když Don objevil Lucy, okamžitě věděl, že to je holka. A dostala jméno Lucy podle písně od Beatles, Lucy in the Sky of Diamonds, kterou jste tehdy poslouchali. Beatles o Lucy zpívali, že je to dívka se sluncem v očích. S technologiemi, které dnes máme k dispozici – můžeme zjistit, jak vypadala? A jestli měla slunce v očích?
Don: Samozřejmě že měla slunce v očích, v Africe svítí snad každý den! Nebyl jsem to já, kdo jí dal jméno Lucy. Byla to jedna členka mého týmu, když jsme si zrovna Lucy in the Sky of Diamonds pouštěli. Tehdy řekla: „Jestli si Done vážně myslíš, že to je samice, tak proč ji nepojmenuješ Lucy?“ Mně to tehdy úplně nedocvaklo, ale druhý den za mnou přišli studenti a ptali se mě: „Myslíte, že se vrátíte na to místo, kde jste našel Lucy? Že najdete lebku Lucy? Byla Lucy dospělá?“ Tímhle jsme jí vtělili osobnost. A je to taky důvod, proč se podle mě stala tak známou. 

Když někdo najde čtyři miliony let starou čelist, tak to pro nás paleoantropology bude velmi vzácný objev. Ale když se projdete tou úžasnou expozicí v Národním muzeu v Praze a uvidíte tam matku a dítě – když to trochu zjednoduším – tak máte pocit, že se díváte na své dávné příbuzné. A to je na tom to krásné. Lidé pochopí, že to není někdo, s kým by neměli žádné spojení jako třeba s dinosaury. Jasně, australopitékové se od lidí v mnoha věcech lišili, ale osobnost Lucy v nás posiluje vědomí, že jsme jedna rodina, i když miliony let vzdálená. Že jsme se přirozeně vyvinuli a že ke všemu, k čemu při evoluci došlo – že jsme se naučili chodit vzpřímeně po dvou, vytvářet nástroje, že se nám zvětšil mozek – došlo v Africe. 

Ten nejdůležitější závěr pro společnost je, že ve výsledku jsme všichni Afričané. Všichni pocházíme z Afriky. Kdybyste udělal DNA analýzu u kohokoli na světě, najdete geny našich předků právě z téhle doby. Je tedy nezpochybnitelné, že Afrika je náš původní domov.

S 3D modelováním dnes umíme skvělé věci. Když se vrátím k Selam – poprvé jsem ji viděl vymodelovanou na obálce National Geographic. Představoval jste si ji tak? 
Zeray: Vlastně ano. Jde o dvě věci. My s Donem jsme vědci, takže nejdřív musíme něco objevit. Zní to jednoduše, ale není to úplně hračka. Pak zkoumáme nalezené kosti a snažíme se zjistit, co nám o tom tvorovi říkají a co z toho můžeme vyčíst pro celý druh. Víme toho dost – známe tvar obličeje, stavbu těla, výšku… A pak se dáme do řeči s lidmi jako je třeba Élisabeth Daynèsová z Francie. Ta vytvořila dvě sochy, které teď můžete vidět v Národním muzeu – modely Lucy a Selam. 

Tehdy, už je to pár let, jsem jel do jejího ateliéru, abych jí vyprávěl o kostech – nás lidí, šimpanzů, Lucy a hlavně Selam, protože máme celou její lebku. A ona ke všem těmto vědeckým údajům přidala svou představivost. Dodala kůži, vlasy, úsměv, i ten odraz slunce v očích, o kterém jste mluvil. Tohle je vážně důležité, protože si lidé rádi věci představují. Chceme vidět neviditelné. A to se Élisabeth podařilo. Já jejímu pojetí našich předků naprosto věřím.

Mimořádné artefakty

Víte, jak Selam a Lucy žily a jak zemřely?
Don: Něco málo o tom víme. Bavíme se o tvorech, kteří chodili vzpřímeně, ale pohybovali se velmi pomalu. Pokud by narazili na nějakého masožravce, který by si je chtěl dát k večeři – nebo mládě k snídani – tak bylo lepší být v tlupě. Tušili jsme to už dřív, ale máme pro to i důkazy. Taky víme, že to byli v podstatě vegetariáni. Poznali jsme to z míry opotřebení jejich zubů. Taky jsme zjistili, že samci byli mnohem větší a chránili svou tlupu.

Někdy před třemi miliony let, když se výrazně měnilo klima, stáli naši předkové před novými výzvami. Jednou z možností, jak se s nimi vypořádat a přežít, bylo budovat vlastní kulturu. Druhou možností bylo změnit potravu. Ti, co nejedli maso, vymřeli. Naopak ti, kteří začali používat velmi primitivní nástroje, dokázali rozšířit svůj jídelníček o maso napěchované bílkovinami. Nevadilo, když to byly jen zbytky, i těmi mohli sytit nejhladovější orgán v našich tělech, kterým je mozek. Inteligentnější jedinci přežili. Tohle nám krásně rozšiřuje obrázek toho, jak to tehdy vypadalo. Nejde o jeden druh, ale o celou evoluci člověka.

Zeray: Lidé si představují, že vyjedeme do terénu, posbíráme pár fosilií hominidů a hurá domů. Tak to ale nefunguje. Na takové fosilie nenarazíte každý den. Jsou velmi vzácné, trvá měsíce nebo i roky je najít. To zaprvé. Zadruhé – když se vydáte na archeologické naleziště na severu Etiopie, třeba do Hadaru, kde Don našel Lucy, nebo do Dikiky, kde jsem našel Selam, tak je tam sucho a vedro, prostě pustina. Když se ale začnete pořádně koukat pod nohy, možná uvidíte fosilie hrocha, krokodýla, slona, nosorožce, opice… Člověka napadne, že stojí uprostřed pouště. Tak co tu dělají všechna tahle zvířata? Vždyť normálně žijí v lesích nebo ve vodě. Jenže tehdy tam byla bujná zelená příroda, spousta jezer a řek. To dost jasně dokazuje, že klima i prostředí na planetě Zemi se mění.

Lucy a Selam tu žily se všemi těmi obrovskými tvory včetně masožravců, třeba šavlozubého tygra. Musely nějak přežít, něčím se odlišit. V oblasti Dikika, odkud je Selam, jsme našli indicie, že australopitékové používali kamenné nástroje. Takže když navážu na to, co říkal Don, tak tohle nakonec mohla být právě ta výhoda, díky které tito naši předchůdci – už jako rod Homo – začali někdy před 2,5 miliony let obývat savany.

Zpočátku byli samozřejmě jen menšinou mezi všemi těmi tvory na planetě, ale nakonec vznikl druh, který mluví do mikrofonu a jezdí do Prahy vyprávět o své výstavě v Národním muzeu.

Když jsem se vás ptal na to, jestli víte, jak Lucy a Selam zemřely, tak jednou z variant je, že se utopily?
Don: Jedna z kostí Lucy, v okolí pánve, má v sobě díru, která připomíná otisk zubu. Australopitéci byli závislí na vodě, stejně jako jsme dnes my, takže je možné, že Lucy byla u vody, na kraji jezera. Možná zrovna pila nebo sháněla něco k snědku – krokodýlí nebo želví vejce, žáby, kraby a tak podobně. Třeba nedávala pozor a zaútočil na ni krokodýl. U drtivé většiny takovýchto fosilií je ale skoro nemožné zjistit, jak ti tvorové zemřeli. Ale naštěstí k tomu došlo na správném místě. Kdyby se to stalo tam, kde není žádná voda, jejich kosti by se rozložily a prostě zmizely. 

Zeray: Příčinu smrti je vážně těžké určit, ale na základě nepřímých důkazů k tomu máme co říct. Zaprvé – když se podíváte na kostru Selam, tak je mimořádně dobře zachovalá. Od hlavy k patě. Kosti lebky, zuby i malá žebra dítěte. To ukazuje na to, že po smrti zůstala na jednom místě. Zadruhé – na její kostře nenajdete žádné otisky zubů jako u Lucy, takže ji nikdo nezabil, ani ji nikdo nesežral. Asi nejlepší možný odhad je, že se utopila. A pak ji proud řeky odnesl na místo, kde už nebyl tak silný a tam se její tělo rozložilo. 

Začal jsem otázkou na velmi výjimečný výlet Lucy a Selam z východu Afriky do Evropy. Jak důležité pro vás je, že jsou fosilie uloženy v Etiopii? Mnoho historických artefaktů je rozeseto po muzeích různě po světě a ne tam, kde byly objeveny.  
Zeray:  Pro mě je to velmi důležité. Jde o skutečně mimořádné artefakty. Pokud tedy mají cestovat, tak jen za výjimečných okolností. Doufám, že výlet do Prahy to splňuje. Zároveň to neznamená, že bychom si ty fosilie nějak nárokovali nebo jimi byli posedlí. Pokud někdo přijde s tím, že jejich vystavení je v národním nebo vědeckém zájmu, tak je samozřejmě možné je převézt. Neměla by se z toho ale stát rutina, abychom jezdili po světě s fosiliemi a zvyšovali tak riziko, že se s nimi něco stane.

A pro vás?
Don: Souhlasím se Zerayem. Když jsem před padesáti lety objevil Lucy, tak neexistovalo žádné místo na světě, kde by bylo možné ji bezpečně uschovat. V muzeích nebyl žádný paleoantropolog, nikdo na to nebyl vyškolený. Do Etiopie směřovali hlavně cizinci jako já. Tehdy jsem získal obrovskou příležitost vzít Lucy s sebou do USA, do své laboratoře, abych ji mohl studovat. A vrátil jsem ji do muzea – mluvím o etiopském národním muzeu v Addis Abebě – které už bylo na Lucy mnohem lépe připravené než v době jejího nálezu.

Myslím, že je odpovědností nás všech, kdo takové objevy děláme, abychom se podíleli na vzdělávání místních odborníků a na budování vhodných míst, kde mohou být tyto fosilie uchovávány a chráněny. Dnes má Etiopie vynikající možnosti. Všechny nenahraditelné fosilie našich předků jsou uloženy ve velkých sejfech a dohlížejí na ně kurátoři. Ti pak spolupracují s vědci a badateli, kteří je chtějí studovat. Fosilní artefakty tak mají své místo skutečně v zemích svého původu. A pokud v těch oblastech vědci dál pracují, je to jejich – naše – odpovědnost pomáhat stavět ty nejlepší laboratoře a školit místní experty, kteří si těchto fosilií budou vážit a budou se o ně starat navždy.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: Česká televize, CNN Prima News a píseň Lucy In The Sky With Diamonds (Lennon/McCartney, album The Beatles Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, 1967) z youtubového kanálu The Beatles.