Myši s kožíškem z mamuta? Genetička vysvětluje, jestli a jak se dá oživit pravěk

Praha 7. srpna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Vědci ze společnosti Colossal Biosciences ukázali letos na jaře fotky a záběry zvláštních myší. Jsou zrzavé, hodně chlupaté a mají být prvním krokem k oživení mamuta. Co mají tyhle myši společného s mamutem?
Podle toho, co víme a co samotná společnost uveřejnila, tak to jsou myši, u kterých byly záměrně provedené modifikace genů tak, aby odpovídaly genetické výbavě mamuta.

A projevilo se to na srsti…?
Přesně tak. 

Mají i další vlastnosti mamutů?
Pokud se nemýlím, tak jeden gen, který vědci také modifikovali, byl napojený na lipidový metabolismus. A předpokládá se, že by měly být více odolné vůči chladu.

To jsem se právě chtěla zeptat, jestli zvládnou chlad podobně jako mamuti?
To nevíme. Vědci zatím uveřejnili pouze postup práce, tedy pokusy, které provedli. Kromě srsti, která je na první pohled zjevná, nevíme nic o dalších charakteristikách těchto zvířat.

Proč mají k oživení mamuta sloužit právě myši?
Je to zcela praktický důvod. Laboratorní myši jsou nejčastěji používané modelové organismy a celý proces genetické modifikace je u nich nejvíce zaběhlý a prozkoumaný. A nejvíce rutinní.

Takže je to nejjednodušší způsob…?
Ano. 

Jak daleko mají tyto myši k opravdovému mamutovi?
Asi hodně. Stále vypadají jako myši a krom sedmi genů, nebo kolik jich vědci upravili, podle mě opravdu nemají mnoho společného.

Je to významný krok? Je těžké vpravit DNA vyhynulého zvířete do myši?
Myslím, že se tam vůbec nejednalo o vpravování DNA. Byla to pouze úprava genů, které myši stejně mají.

Takže vědci upravovali už stávající genetickou informaci myši, nevpravovali do ní informaci mamuta. Přesto ale museli asi vědět, jak ji upravit. Kde vzali vzorek mamutího DNA?
Podle informací, které máme, tak práce, která je v současné době veřejně dostupná, se odkazuje na starší články. Konkrétní vědecká konsorcia získala vzorky z fosilií, ze zubů, a sekvenovala DNA, kterou tam našla. Vědci z Colossal Biosciences nyní vzali tuto informaci a porovnali to s genomem slona a myši. 

Takže k tomu nepotřebovali nic víc než zuby? 
V podstatě k tomu nepotřebovali nic víc než databáze.

Můžete zkusit laicky vysvětlit, jak se taková genetická úprava vůbec dělá?
Z mého pohledu to není zas až tak složitý proces. Od doby, kdy se tady objevila technologie CRISPR-Cas9, takzvané genetické nůžky – více lidí to asi zná pod tímto pojmem… 

Rozstřihnu a upravím.
Přesně tak. Tak celý proces vytváření geneticky modifikovaných myší je relativně jednoduchá věc. Vezme se molekula a genetické nůžky v podobě proteinů, zároveň vědci připraví kratičké sekvence, které tyto molekulární nůžky navádějí na konkrétní místa v genomu. Pokud se taková směs vpraví do embrya, tak pak, je-li všechno optimalizováno, dojde k tomu, že se DNA změní.

(Ne)výhody

Jak dlouhý je to proces?
To velmi záleží na cíli a taky na tom, jakou genetickou modifikaci chceme provést. V případě přerušení řetězce je to velmi jednoduchá záležitost. V případě toho, co dělali vědci z Colossal Biosciences, což byla kombinace přerušení genů a modifikace na úrovni jednotlivých bází… Je to trochu složitější, ale od primárního návrhu k tomu, abyste se dostala ke geneticky modifikovanému zvířeti, to může být otázka jednoho až dvou měsíců.

Takže se dá říct, že střihnu, upravím a narodí se mi už geneticky pozměněná myš? Není to tedy třeba na několik generací?
Několik generací to určitě není. To, co konkrétně v tomto případě vědci provedli, je trochu složitější, protože zacílili hned na několik genů zároveň. To je samozřejmě vždycky složitější, než když budete cílit na jeden. Zároveň kombinovali různé způsoby genetické modifikace.

Když víme, že slon má asi v současné době nejvíc společného s vyhynulým mamutem, proč to nezkusili rovnou u slona?
To v článku, který publikovali, samozřejmě také diskutovali. A je to zcela zřejmé – samotných slonů není tolik, je to ohrožený druh. Zároveň mají výrazně delší dobu březosti a odběr vajíček by byl velmi komplikovaný. Myš tedy přichází na řadu jednoznačně jako první.

A nebylo by jednodušší mamuta naklonovat? Pokud máme ten biologický materiál…
To by v žádném případě nebylo jednodušší. Genetický materiál není v úplně optimálním stavu. Samozřejmě se dá do určité míry přečíst – přesně jak to udělali tito vědci – ale jsou to krátké úseky. K tomu, aby genom mohl sloužit pro reprodukční účely a mohl být vůbec použit pro to, aby dal vznik novému jedinci, tak musí být intaktní, tedy bez přerušení a vad. A to mamutí DNA v tuhle chvíli v žádném případě není.

Co by k tomu potřebovali? Najít kompletně zachovalé zvíře?
Ano, ale to podle mě není úplně reálné.

Já se na to ptám i proto, že máte s klonováním myší velké zkušenosti. Byla jste vlastně první v ČR, kdo myš naklonoval. Je to složité? Jak dlouho vám to trvalo?
Asi záleží, jak pro koho. Někomu to jde, mně to šlo relativně rychle. Někomu to nejde, přestože má třeba zkušenosti. Je to velmi individuální.

A to opravdu získáte identickou druhou myš?
V podstatě ano, i když ne úplně. Jaderná DNA je skutečně stejná, jako je DNA dárce buňky. Ale proto, že ji zpravidla přenášíte do vejce jiného zvířete, tak tam dochází ke změně mitochondriální DNA. Ta nemusí být úplně nutně identická s původním dárcem.

Jak klonování vypadá?
Teoreticky je to velmi jednoduchý proces. V první řadě získáte vejce, protože jádro potřebujete někam přenést a potřebujete vytvořit embryo. A vzhledem k tomu, že tady embrya vznikají z vajec, tak tohle je první krok. Druhá součást je, že potřebujete tělní buňku, která bude sloužit jako donor genetické informace. Pak už stačí jenom odstranit genetickou informaci z vejce a vpravit tam somatickou buňku, která – když všechno klapne – dá následně vznik tomu jedinci. 

K čemu je klonování dobré? 
To je taková standardní otázka. To, proč to lidé vůbec dělali, byl důkaz principu, že DNA se během savčího nebo lidského života nemění. Původní teorie byla, že jak se embrya vyvíjí a jednotlivé buňky se specializují, tak u některých druhů to skutečně tak je. Nicméně u savců se předpokládalo, že to tak není a že dochází ke ztrátám nebo změnám genetické informace. Tyhle změny byly vnímány jako nevratné. To znamená, že jak jednotlivé buňky postupují ve vývoji a postupně se mění, tak se předpokládalo, že se jejich identita postupně fixuje. Není možné se vrátit znovu na začátek a tuhle buňku přeměnit na dřívější stadium. Přenosy jader víceméně sloužily jako důkaz toho, že to tak není. Každá buňka našeho těla obsahuje kompletní genetickou informaci a má potenciál na to vrátit se vývojově úplně na začátek.

Dá se to využít v medicíně pro léčbu třeba závažných onemocnění?
Určitě se to dá využít. Přenosy jader byly poté, co došlo k potvrzení, že se genetická informace neztrácí ani se výrazně nemění, vnímány jako možnost terapeutického přístupu. Má-li někdo infarkt, tak by bylo možné vzít jeho vlastní buňky, vrátit je vývojově na začátek a třeba z nich znovu udělat srdeční buňky, které by těmto pacientům byly přeneseny. To se následně trochu modifikovalo, a to díky indukovaným pluripotentním kmenovým buňkám, kdy už není nutné provádět proces přenosu jader, ale je možné vpravit určité transkripční faktory do buněk tak, aby se samy vrátily na začátek.

Co to jsou indukované pluripotentní kmenové buňky?
V roce 2006 za to byla dokonce udělena Nobelova cena. První pokusy provedl Shinya Yamanaka a spočívá to v tom, že obyčejné tělní buňky, které musíte mít v kultuře, dokážete pomocí overexprese – což je umělé zvýšení exprese jednotlivých genů – vrátit na začátek, aniž by byly vystaveny prostředí vejce.

Jaká rizika to sebou nese? Třeba při využití v léčbě?
V podstatě to největší riziko, o kterém se v současné době ví – a to je přeci jenom stále výhoda přenosu jader – je, že vejce dokáže skutečně velmi efektivně reprogramovat buňky a změnit na původní stav. U indukovaných pluripotentních buněk to sice jde také, ale některé části genomů si stále trochu nesou tu informaci o tom, co buňky původně byly. Takže reprogramace není úplně dokonalá.

Budoucnost klonování

Zpátky k mamutím myším a Colossal Biosciences. Firma má velké cíle. Letos oznámila, že naklonovala další vyhynulý druh, pravlka obrovského, o čemž jsme ve Vinohradské 12 mluvili s biologem Jaroslavem Petrem. Jaká rizika s sebou nese snaha oživit už dávno vyhynulý zvířecí druh? Navíc třeba v případě mamutů je to opravdu obrovské zvíře.
Vrátila bych se k tomu, co skutečně udělali. Zase to nebylo o tom, že by naklonovali vyhynulý druh. Opět se jednalo o genetickou modifikaci stávajícího druhu, který je stále na světě. Opět udělali pouze cílenou modifikaci tak, aby to připomínalo pravlka.

Takže to není pravlk, jenom ho připomíná…? 
Přesně tak. Není to ten opravdový pravlk, je to v podstatě jenom vlk. A ano, upravili tyto buňky tak, aby více připomínal pravlka. Co se týče rizik, těžko říct.

Když už tedy z nich děláme zvířata podobná těm vyhynulým a mají jejich vlastnosti, tak myslí se i na „bezpečnostní pojistky“? Například to, že by se nemohla samovolně rozmnožovat?
To si nemyslím. Předpokládám, že cílem je vytvořit životaschopnou populaci. A aby to bylo možné, tak se zvířata musejí množit.

To ale pak nebudou mít přirozeného nepřítele. Nezakládáme si tím na problém?
Dost možná ano. 

Upravují se zvířata i tak, aby zvládla naše klimatické podmínky? Přece jenom když vrátíme mamuta, který je adaptovaný na hodně chladné počasí, současné klima je úplně jiné…
To je pravda. Na druhou stranu lze těžko předpovídat, jak se zvířata budou ve skutečnosti chovat a jestli zapadnou do nějakého svého biotopu, případně kde Colossal Biosciences biotop vezme. To mi není úplně jasné. A jak tohle všechno dopadne, v tuhle chvíli absolutně nevíme.

Kde jsou pro vás v tomto etické hranice?
To je složitá otázka. Každý máme hranice někde jinde. Jestli z mého pohledu dává smysl oživovat mamuta nebo pravlka, to nemůžu říct. Vlastně si to nemyslím. Na druhou stranu je to soukromá firma, která zkrátka sehnala na tyto pokusy a tento záměr peníze. Osobně bych asi schvalovala i genetické úpravy u lidí, pokud by to bylo za účelem léčení genetických chorob. Ne za účelem, že někdo chce „designer baby“, že chce mít takové a takové vlasy a modré oči. Ale pokud bychom se bavili skutečně o tom, že u dítěte hrozí riziko vážné choroby, tak s tím osobně nemám problém.

Vy tedy nevěříte, že firma mamuta někdy vytvoří? Už to měla v současné době zvládnout, ale avizovala, že jí to bude pár let trvat.
Neříkám, že to nezvládnou, naopak. Věřím, že nakonec to zvládnou. Ale samozřejmě jedna věc je, jestli vytvoří jednoho až dva jedince, kteří připomínají mamuty… Ze dvou jedinců populaci neuděláte, ani nikdy nevytvoříte mamutí stádo tak, aby to byla viabilní populace. Aby dokázala přežít a odolávat chorobám, genetickému driftu a tak dále. Takže je otázka, jestli bude investorům stačit jen to, že budou mít jedince, který bude připomínat mamuta, anebo jestli opravdu bude ten cíl trochu širší. A je taky otázka, kde na tohle případně vzít všechny genomy tak, aby se populace skutečně vytvořila.

Tam už k tomu asi budou potřebovat toho slona…?
Ano, k tomu zřejmě budou potřebovat slony.

Musí do té doby, než budou chtít využít pro genetickou úpravu slony, prokázat nějaké další schopnosti? Jak daleká cesta je od myší přes využití slona až k vytvoření mamuta?
Cesta to určitě bude dlouhá, protože slonů přeci jenom není mnoho. Zároveň jak se dostanete ke sloním vejcím a embryím? To je samozřejmě výrazně komplikovanější, než když máte v laboratoři standardní chov myší, kdy každá je takzvaně polyovulatorní, tedy že má spoustu vajec. Jestli má tohle Colossal Biosciences ošetřené, nevím.

Dočkáme se podle vás opravdového Jurského parku a budeme se třeba někdy chodit koukat na vyhynulá zvířata do nějaké zoo?
Je to možné.