‚Strašně nerada o tom mluvím.‘ Příběh Evy Kubíkové-Bullock, dívky z Lidic, která se stala lékařkou
Před pětasedmdesáti lety, přesněji v září 1949, uprchla z komunistického Československa na Západ čtyřčlenná rodina Zbíralových. Hranice přešli na Šumavě bez pomoci převaděčů, dostali se do uprchlického tábora v Německu. Matka Anna a starší dcera Eva přežily vyhlazení Lidic. Evina otce a Annina prvního muže Františka Kubíka zastřelili Němci u Horákova statku v červnu 1942.
Příběhy 20. století jsou věnovány především vzpomínkám oční lékařky Evy Kubíkové-Bullock. Nejdřív je ale třeba osvětlit její rodinnou historii.
Já o tom strašně nerada mluvím… Příběh Evy Kubíkové-Bullock, dívky z Lidic, která se v Montrealu stala oční lékařkou
Evin otec, pozdější novinář František Kubík, se narodil roku 1905 v české rodině, vyrůstal však v Berlíně. V Německu studoval obchodní školu a krátce pracoval v pojišťovně Allianz. Brzy se odstěhoval do Československa, v červnu 1926 už byl zaměstnán v pražském ústředí Československé tiskové kanceláře. Působil také v rozhlase, kde četl (a překládal) zprávy z němčiny.
Evina matka Anna Müllerová se narodila roku 1912 a pocházela z Lidic. Její otec František Müller učil v Lidicích hru na housle. Říkalo se mu Dalmátský: za první světové války sloužil v Dalmácii, kde byl též členem vojenské kapely.
Anna měla tři bratry. Václav byl architekt a žil v Praze, František bydlel v Kladně, Antonín byl hostinským v lidické hospodě U Šenfeldrů.
Anna Müllerová se provdala za Františka Kubíka v roce 1934. Rozhodli se bydlet v Lidicích, byla to prý především Františkova volba. Argumentoval tím, že v Berlíně zažil hlad a že na vesnici je jídla vždycky dostatek.
Dcera Eva se manželům Kubíkovým narodila v dubnu 1937. Žili z otcových příjmů (stále si vydělával v Praze jako žurnalista) a bydleli s babičkou Müllerovou, která se starala o domácnost a obhospodařovala několik malých pozemků.
Všechny děti strčili do auta
Dětství v Lidicích popisuje Eva Kubíková-Bullock jako téměř idylické, žila jako běžné venkovské dítě, pásla husy, chodila s babičkou do kostela, hrála si s ostatními dětmi. Přesto se rodina Kubíkových z běžného života v Lidicích vymykala.
Matka Anna nemusela chodit do práce, často jezdila do Prahy, kde s manželem navštěvovala divadla a koncerty. Byla švadlena – a šila si šaty dle poslední módy. František Kubík byl srostlý s městem, s lidmi v Lidicích dobře vycházel, ale neměl mezi nimi blízké přátele.
Když Němci v roce 1942 vpadli do Lidic, bylo Evě pět let. „Já o tom strašně nerada mluvím… Ani jsem nešla do toho lidického muzea… Příliš to bolí, nikdy jsem se s tím nevyrovnala…“ přiznává.
10. června 1942 probudila Evu babička. Matka jí ve spěchu oblékla, před domem se loučili s otcem (ještě ten den byl s ostatními muži zastřelen, ale to Eva celou válku nevěděla).
Následovala deportace žen a dětí do tělocvičny kladenské reálky: „Všichni tam plakali, byla nám zima, seděli jsme na zemi a měli jsme hlad, ale jenom jsme mysleli, co je s tatínkem. Pak si pamatuju, jak nás, všechny děti, brali od maminek a ty se nás tak držely a my jsme se držely jich. A na to nikdo nikdy nezapomene…“
Děti byly matkám odebrány po třech dnech. Ženy je nechtěly pustit, příslušníci gestapa stříleli do vzduchu.
„Všechny děti pak strčili do takového velikého auta a někam nás odvezli,“ vzpomíná Eva Bullock. Děti byly převezeny do Lodže: „A já jsem jenom plakala a neměla jsem hlad. Sestry tam rozdávaly takové černé krajíce chleba s marmeládou, každý z nás měl dostat jeden… A já si pamatuju, jak ti chlapci, kteří mě znali a seděli okolo, říkali: ‚Evičko, dej mně to, dej mně to...‘ Protože já jsem jen plakala a nechtěla jsem jíst.“
Mezi nic netušícími dětmi proběhla selekce. Už v Kladně příslušníci gestapa sepisovali údaje, měřili dětem hlavy a tři z nich vybrali k poněmčení.
V Lodži bylo vybráno dalších sedm dětí - včetně Evy, která se držela starší kamarádky Marie Hanfové: „Jak jsme tam seděli, tak vždycky přišly boty… Totiž když jste dítě a sedíte, tak se nekoukáte nahoru, ale viděla jsem takové velké černé německé boty. Ti oficíři tam chodili. A jednoho dne přišli a já jsem tam seděla s Mařenkou. A oni vybrali Mařenku,“ vzpomíná Eva Bullock.
„Mařenka křičela, že tam má ještě sestru a bratra. A já jsem křičela: ‚Já chci jít taky!‘ A držela jsem se Mařenky a nechtěla jsem ji pustit a nenechala jsem ji jít. A ještě si pamatuji, že ty velké boty mě vzaly za bradu a koukaly se na mě. Měla jsem modré oči, to mě zachránilo. Kdybych neměla modré oči, tak by mě tam nechali.“
Podle řady historiků a podle Lidického památníku bylo zbývajících 81 lidických dětí dne 2. července 1942 zavražděno v Chelmnu v plynovacím nákladním voze. Existují však i názory, že k poněmčení mohli Němci vybrat i další děti, jejichž osud zůstává nejasný.
Eva měla nebývalé štěstí, dostala se ke své tetě Ele Spernagelové – k otcově sestře, která žila (provdaná) v Berlíně. Jak se to podařilo, není dosud zcela jasné. Ze vzpomínek bývalého redaktora ČTK V. Brože vyplývá, že jakmile se zprávy o osudech lidických obyvatel objevily v kanceláři agentury, jistý kolega Dr. Pruscha začal kontaktovat své známé a snažil se malou Evu umístit do bezpečí.
S tetou Spernagelovou
Eva Kubíková svou tetu neznala, ale bylo to šťastné setkání, teta se o ni pečlivě starala.
„O rodičích nemluvila. To bylo tabu. Když jsem se něco ptala, odpovídala, že tatínek s maminkou přijdou. Jednou se dočkáš, ale nemluv o tom, nikdo o tom nesmí vědět. Mluvila na mě jenom německy, aby nám zase něco neudělali. Ona uměla dobře, mluvila tou berlínskou němčinou…“ Matka Anna byla v té době spolu s dalšími lidickými ženami v koncentračním táboře Ravensbrück.
Do rodiny Spernagelových přijela Eva před Vánocemi 1942. Manželé měli dceru Renatu. Eva si s ní rozuměla (byla jen o rok mladší), od Renaty se rychle naučila německy. Tetin manžel musel narukovat do wehrmachtu a v roce 1943 padl.
Válka postupovala – a Berlín nebyl pro vdovu s dvěma dětmi bezpečný. Eva s tetou a sestřenicí se vydaly na cestu vlakem, pravděpodobně v rámci takzvané akce Kinderlandverschickung, kdy byly ženy s dětmi stěhovány do bezpečnějších koutů říše.
Vlak nikdy nedojel na místo určení, často stál – a paní Spernagelová s dcerou a neteří z něj nakonec utekla.
Dostaly se na česko-německo-polské hranice do vesnice Neuendorf. Jejich situace byla svízelná, zůstaly odkázány na pomoc ostatních. Pomáhat chtěl málokdo, děti byly brzy špinavé, měly vši. Kdosi tři uprchlice ubytoval ve stodole, a protože byla zima, musela paní Spernagelová na sklonku války do nemocnice a Eva s Renatou nakrátko do dětského domova. Porážky nacismu se dočkaly už zase společně.
Po osvobození vyzvedl Evu její příbuzný Karel Černík a odvezl ji do Československa, přímo na první lidickou tryznu. Setkala se s maminkou a babičkou – a dozvěděla se, že otec je mrtvý.
„Když mě maminka popadla, tak jí říkám: ‚A kde je tatínek?‘ Protože oni byli vždycky spolu. Maminka už to věděla. To bylo hrozné, že tam tatínek nebyl, já jsem si pak ještě myslela, doufala jsem, že se ještě vrátí, že je třeba někde na vojně.“
Eva už neuměla česky a matka ji odmítla dát znovu do první třídy. Chodila proto na soukromé hodiny k manželům Heralovým. Matka Anna začala pracovat jako mistrová, učila mladé dívky šít. Jezdila také vyučovat do Mostu, kde se seznámila s Jaroslavem Zbíralem. V roce 1947 se za něj provdala.
K Evě se choval hezky, měl ji rád, stal se pro ni druhým otcem. O rok později se narodila druhá dcera Jaroslava, později přezdívaná Jerry. Eva chodila na Kladno do baletu, učila se hrát na klavír. V roce 1947 odjela se zájezdem na celé léto do Norska, kde se mimo jiné setkala s paní Gundy Høegh-Omdal, matčinou spoluvězenkyní z koncentračního tábora Ravensbrück.
Únor 1948 přinesl rodině jen nepříjemnosti. Matka nebyla komunistka a začala mít potíže. Chtěla například, aby ze zvláštního peněžního fondu pro lidické děti bylo financováno jejich studium, ale narazila na výraznou nechuť.
Bylo jí řečeno, že má nastoupit v továrně Kablo Kladno. Její muž Jaroslav Zbíral, povoláním elektrotechnik, byl poslán na práci do dolů.
Tragédii Lidic zpracovali komunisté po svém – a lidé jako Anna Zbíralová (potažmo její dcera Eva) se do ideologického konceptu a rudé propagandy nehodili. Proto se Zbíralovi rozhodli, že z Československa utečou.
„Ještě než jsme šli na ten ‚výlet‘ na Šumavu, maminka mi řekla: ‚Chceme odejít přes hory, ale nesmíš to nikomu říct, ani babičce. Můžeš jít s námi, ale také můžeš zůstat.‘ Já jsem nechtěla zůstat s babičkou,“ vzpomínala Eva, „chtěla jsem zpátky do Norska. Tak jsem jí řekla, že půjdu s nimi, ale chci jít do Norska.“
Na konci léta 1949 odjeli Zbíralovi na dovolenou na Šumavu. Ubytovali se v horské chatě, Jaroslav chodil pravidelně na houby a zkoumal denní režim pohraničníků. Nechtěl hledat převaděče, nikomu prý nevěřil.
První pokus o noční přechod hranice byl neúspěšný. Při druhém (v poledne, během oběda pohraničníků) přešli Zbíralovi do Německa. Skončili v uprchlickém táboře – a rozhodli se, že do Norska nepošlou jen Evu, ale odjedou tam všichni.
Žili pak v domku poblíž Osla a v roce 1954 přesídlili do Kanady. Eva Kubíková vystudovala medicínu, promovala roku 1970 na L’Université de Montréal, Faculté de médecine. Působila jako oční specialistka a primářka očního odělení.
Narodily se jí děti a v době natáčení rozhovoru, v roce 2010, žila v Montrealu. Z lidické historie byli Kubíkovi až do roku 1989 v podstatě vymazáni.
Více se dozvíte z Příběhů 20. století. Poslechněte si celý příběh v audiu na začátku článku.
