Polské poválečné kostely připomínají vesmírné lodě i stany. Můžete je vidět v DOXu
Materiál kradli, nestarali se ani o stavební povolení, stejně by ho nedostali. Polští věřící svépomocí postavili od roku 1945 do roku 1989 tisíce kostelů. Polsko se tak stalo za vlády komunistů největší světovou laboratoří takzvané „bottom-up architektury”, tedy architektury budované zdola. V pátek se pro návštěvníky otevřela výstava mapující polskou sakrální architekturu v pražském Centru současného umění DOX.
Začalo to výletem z Moskvy do Polska. V autě seděl mimo mladého polského architekta i jeho kamarád, ruský fotograf. Často chtěl zastavit, vystoupil, a objektiv neomylně zamířil na kostel. Pak na další a další.
V hlavě jeho polského kamaráda se zrodil nápad zmapovat skoro 3 700 kostelů, které po válce v Polsku vyrostly. Ke spolupráci pozvali svoji kamarádku, architektku Izu Cichonskou.
„Kontroloval nás Sovětský svaz, zároveň jsme byli velmi katolickou zemí. Tyto dvě ideologie se potkaly v bohoslužebném prostoru. Většinu kostelů postavili farníci a kněží, nebylo legální, ale ani ilegální. Bylo to něco zvláštního v šedé zóně, velice špatně se to vysvětluje,” říká architektka.
Tisíce polských kostelů postavených za komunismu patří ke světovým architektonickým unikátům. Český rozhlas Plus o nich přináší reportáž Radka Kříže.
Čtyři stovky kostelů za rok
Hluboce religiozní země si po válce prošla několika významnými proměnami. Po krátké poválečné epizodě se několik let nepostavil jediný kostel. Podle Kuby Snopka, dalšího architekta, který se na projektu podílí, začala stavební činnost po Stalinově smrti.
„Už v následujícím roce se postavilo přes sto kostelů. Stavěly se ale pouze na vesnici, protože města hlídali komunisté. Mezi Stalinovou smrtí a koncem 70. let se Poláci masově stěhovali do měst, v té době se na nově postavených sídlištích objevili nábožensky založení lidé s tradičním myšlením. Společně se Solidaritou se objevuje další vlna vzdoru, všichni začínají stavět kostely,” vypráví Snopek.
Jen v roce 1986 vyrostlo v Polsku kolem 400 nových kostelů. Jejich tvar zásadně ovlivnil druhý vatikánský koncil, který zasedal v 60. letech ve Vatikánu. Kardinálové všech kontinentů měli definovat člověka 20. století, pojmenovat jeho potřeby a nabídnout mu řešení.
„Druhý vatikánský koncil znamenal velkou změnu v církvi. Změnil to, jakým způsobem věřící prožívají mši, a přemístil oltář. To je moment, který byl pro architekty velkou inspirací. Mohli přemýšlet, jak bude kostel vypadat, chrámy už nemusely mít uvnitř další kaple, nemusely vypadat tradičně. Začaly mít tvar hal nebo divadel,” říká Cichonská.
Vesmírné lodě
Od prvních výkresů zakázaných kostelů, až po jejich vysvěcení, šlo o projekty s příchutí vzdoru. Vznikly tak kostely, které se vědomě odlišují od okolní panelové výstavby. Chrámy často připomínají vesmírné lodě a betonové stany.
„Oficiálně nebylo povolené projektovat kostely, proto svou práci dělali architekti tajně, mimo své oficiální zaměstnání. Pracovali po večerech a o víkendech. Samotná stavba taky nebyla legální, nemohli se na ni oficiálně objednat stroje, které byly tehdy ve vlastnictví státu. Stavitelé zvolili metodu, která byla tehdy běžná na venkově při stavbě rodinných domů, pomáhali sousedi, kteří si přinášeli své vlastní nářadí. Stavěli bez plánů a ve svém volnu,” popisuje architektka.
Stavební materiál v té době v obchodech nebyl k dostání. „Nejčastěji ho kradli ze staveb, které patřily státu. Na stavbách kostelů se pak zázračně objevil,” směje se Cichonská.
