V západní Evropě mají o staré československé vozy zájem. Je to pro ně důvod k zastavení, říká veteránista

Kam až sahá historie Mercedes-Benz klubu? Jak probíhají závody Le Mans Classic? A jak člověk přijde k velvyslaneckému vozu Alexandra Dubčeka? „Mým nejčastějším obývákem je teď moje krásná, velká garáž,“ usmívá se v rozhovoru pro Radiožurnál lékař a veteránista Jaroslav Větvička, který byl donedávna také prezidentem českého Mercedes-Benz klubu.

Host Radiožurnálu Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Lékař a veteránista Jaroslav Větvička

Lékař a veteránista Jaroslav Větvička | Foto: Agáta Nezbedová | Zdroj: Český rozhlas

Nebyl to váš první závod na slavném okruhu v Le Mans. Pojďme si nejprve popsat to auto, je velmi specifické. Jaká je historie vozu Aero Minor Sport?
Udává se, že to auto bylo vyrobeno v sérii osmi kusů a v podstatě to byla edice vyrobená z klasického dvoudveřového Tudoru Aero Minor. Bylo to velice jednoduché auto a fabrika vyrobila dva kusy pro závod v Le Mans, který se konal jako první poválečný v roce 1949.

Přehrát

00:00 / 00:00

Veteráni jsou hračky. Je to totéž, jako když se díváte na kluka, který si hraje s autíčky, směje se lékař a sběratel veteránů Jaroslav Větvička

Ty vozy tam dopadly velmi dobře, dojely. Jeden z vozů dokonce musel dojet na start do Le Mans po vlastní ose, to znamená zhruba 200 kilometrů z Paříže, kde jim klekla odtahovka, ale celý závod vydržel. Byl to obrovský úspěch.

Druhé místo Krattner-Sutnar, posádka číslo 58 v celkové klasifikaci. Druhý minor, v uvozovkách ten náš, číslo 59 obsadil třetí místo ve třídě a devatenácté celkově. Úžasné.

Fabrika se proto rozhodla, že vyrobí další sérii pro závodění v Československu. Díky tomu, že ten materiál, to znamená tudorky, byl k dispozici závodníkům, tak ti si potom sami vyráběli repliky tohoto závodního auta. Takže v 50. a 60. letech to byl velice přístupný závodnický materiál a je spousta dochovaných informací o tom, jakým způsobem se s nimi závodilo.

Vy máte číslo 59. To je odkaz na legendární start dvojice Jacques Poch a Ivan Hodáč, kteří měli číslo 59 v roce 1949. Zajímáte se o historii? Díval jsem se, že Jacques Poch se narodil 21. července 1912, zítra to bude tedy 113 let. Zemřel v roce 2009. Měl jste možnost se s ním setkat?
Bohužel ne. Samozřejmě jsem chtěl zjistit nějaké bližší informace o něm a o jeho rodině, ale zatím se mi to nepodařilo. Vím jenom to, co je pochopitelně všeobecně známo – že byl importérem československé a také východoevropské a středoevropské automobilové a motocyklové produkce do Francie.

Nicméně potom začala fungovat Škoda France a on se zastoupením skončil. Pak to krátce předal synovi, který bohužel tragicky zemřel. Byl to motoristický nadšenec, jel taky Dakar. A ta síť, která ve svém rozkvětu měla asi 350 zastoupení po celé Francii, zanikla. Jacques Poch byl dokonce výkonným a později čestným předsedou asociace importérů automobilové produkce do Francie, byl to velice vážený člověk.

Když jsme ve Francii v Le Mans a lidi chodí okolo našeho boxu a zastavují se, ptám se jich: „Nevíte náhodou něco o této rodině? Znáte to jméno? Znáte to auto?“ No, dva lidi z deseti vám řeknou: „Jasně, znám.“ Tak si povídáme.

Poprvé se mi podařilo získat bližší kontakt a zrovna dnes jsem si četl SMS od jednoho kontaktu na jeho dlouholetou sekretářku, která se pokusí najít fotografii mladého Jeana Jacquesa, tedy syna Jacquesa Poche, s minorem. Je velice zajímavé hledat tuto historii, která je úžasná nejenom u Jacquesa Poche, ale i u Ivana Hodáče.

Bezvadný parťák

S kým jste startoval letos na Le Mans Classic?
Letos jsem měl Pepu Šmída, což je kolega, se kterým se potkávám na závodech. Má stejné auto, čili umí s ním pracovat. Bylo to velmi dobré, krásně jsme si rozuměli jak na trati, tak při střídání v paddocku. Úžasný, bezvadný parťák.

Mimochodem, v paddocku asi musí to auto vzbuzovat velký zájem a pozornost, ne? 
Ano. Přece jenom když jste na západoevropských akcích, tak tam východní auta často nevidí.

Jsou to rarity. Čím je ta karosérie auta specifická?
Moc hezký doutníkový tvar. Nos vytažený trošku dopředu, protože se tam skrývá motor, který je předsunutý a převodovka je za ním.

Ale ještě jsem chtěl říct, že je tam spousta všelijakých jaguárů, prostě úžasných vozů, které si sem dovážíme, ale oni zase diváci v západní Evropě často nevidí starší československé výtvory, takže je to pro ně důvod k zastavení. Samozřejmě jsme rádi, že o to mají zájem, a rádi jim o tom vyprávíme.

3:29

Když se z garáže stane muzeum. Karel Petschke v osmdesáti letech stále jezdí s veterány na závody

Číst článek

Garáž jako obývák

Chtěl jste být odjakživa lékařem? Netoužil jste se stát automobilovým závodníkem?
Dobrá otázka. Když jsem byl na základní škole, toužil jsem být automobilovým konstruktérem, to se mi strašně líbilo. Četl jsem samozřejmě Svět motorů a Automobilovou současnost a vyrůstal jsem v dílenském prostředí, takže jsem mohl svýma rukama něco dělat. Na dvoře se nám střídaly motorky, auta a tak dále.

Pak jsem šel samozřejmě na gymnázium, na medicínu, takže člověk byl od toho trošičku dál a jenom po tom pokukoval, četl si o tom. A postupem doby se k tomu člověk zase zpátky dostal. Takže teď je mým nejčastějším obývákem moje krásná, velká garáž. 

Proč je mezi sběrateli automobilových veteránů tolik lékařů? V čem spočíval projekt Vitvarova Jawa? A jak to vypadá na závodech Le Mans Classic? Poslechněte si celý rozhovor v úvodu článku.

Vladimír Kroc, krt Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme