Deník Lucie Výborné: 171 kroků, pořád dokola se zatajeným dechem, to je medvědí hlídka
Lucie Výborná, novinářka, rozhlasová a televizní moderátorka a jedna z hlavních tváří Radiožurnálu se chystá na jižní pól. Pojďte sledovat její cestu v nepravidelném deníku Antarktida v mojí hlavě, který popíše jak přípravy, tak i samotnou anabázi (za) ledovým dobrodružstvím.
Špicberky, 17. dubna, 1.30 – 3 hodiny ráno, kolečko o délce 171 kroků kolem tábora.
Mám první medvědí hlídku. Je bledá hodina. Hory za mnou se trochu schovávají v mlze, tři červeno-žluté stany svítí na sněhu jako lampiony. Všichni spí, je ticho. Asi sto výškových metrů pod námi ubíhá bílá pláň a v dálce na samotném kraji zálivu, kde tuším Longyerbyen, stojí bezhlavé hory. Z jedné se kouří, jako by to byla sopka. Je polární noc, takže světlo.
Mám medvědí hlídku, tak stojím nad táborem a čekám, jestli neuvidím medvěda. Tedy nechci, aby přišel, ale mohl by. V tom případě bych šla vzbudit Kathinku, protože má pušku. A taky poplašňákovou pistoli, protože na medvěda se tu vystřelit nesmí, pokud nejste v bezprostředním ohrožení života. Když huňáč v bílém kožichu brousí na dohled od tábora, je to prý většinou jen zvědavost, výstřel z poplašňáku ho zažene.
Co tu vlastně dělám? Jasně že potřebuju trénovat na Antarktidu, rozšlápnout nové boty a doladit pár věcí. Ale hlavně jsem tu kvůli tomu, že na posledním soustředění v Norsku jsem zaslechla to magické slovní spojení: „medvědí hlídka“. Petter a Kathinka mi oba tvrdili, že to je něco výjimečného, co se musí zažít.
Nekecali.
Stojím nad táborem a mám svou první medvědí hlídku v životě.
Je to zvláštní stav, jako byste meditovali a zároveň byli v absolutním soustředění. Propátráváte krajinu 360 stupňů kolem. Je bílá noc, v dálce se blíží těžké bouřkové mraky, ale zatím je viditelnost slušná. Nikdy jsem na Špicberkách nebyla, ale tahle krajina mi připadá důvěrně známá.
„Co, známe se?“ povídám polohlasem a ozvěna z dálky šeptá „Známe se, známe…“
Hlídka přede mnou vydupala kolem tábora kolo ve sněhu. 171 kroků, pořád dokola. Je dobré se hýbat. Je mráz, ale nijak dramatický. Popocházím, občas se zastavím. Kochám se, ale zároveň pátrám po jakémkoli náznaku pohybu.
A najednou ho vidím. Asi 200 metrů nad námi se u skalisek něco hýbe. Ztuhnu. Snažím se zaostřit. Nevidím úplně dobře a zdá se mi to na medvěda moc malé, tak se ukecávám, že je to sob. Popochází pomalu kolem holých kamenů, něco tam na nich asi oždibuje. Dokončuju kolo, ale každých 10 metrů se otáčím, jestli se lední medvěd jen dobře nezamaskoval. Tedy jestli se ze soba nepromění v medvěda a nerozběhne se rovnou na nás.
Medvědí hlídka je magická. Poslouchám vítr, dívám se na měnící se světlo a vznáším se někde nad krajinou. Jako byste měli doma obraz, kde se každých 15 minut mění stíny, barvy, intenzita světla a postavení mraků. Nejsvobodnější tvorové mezi nebem a zemí se občas zarazí o vrcholek hory a plují dál. Jejich vzdálenější bratři mají tvary fantaskních tvorů i bájných zvířat.
Bílé noci na Špicberkách provází nenapodobitelné světlo, které vás učiní navždy bohatými, protože jste ho viděli. Žádné myšlenky, jen čisté bytí. Žádný medvěd.
Tři hodiny ráno, hlídka končí. Vůbec se mi nechce spát. Budím nástupce, čeká mě teplý spacák, ale bledá hodina ve mně navždycky zůstane.
PS: Puška, kterou má Kathinka ve stanu, je mauzerovka z druhé světové války. Vydrží všechno, sníh, mráz, pády, špatné zacházení… a ten náckovský znak má pořád vyražený na pažbě. Nekecám.
