• Další fotografie (7)

Věděli jste, že Odysseus se na své dlouhé cestě domů mihl i dnešním Portugalskem? Stihl tam vzbudit touhu děsivé hadí královny i zhrdnout její láskou - a jen tak mimochodem přitom stvořit Lisabon.

Lisabon 7:00 4. srpna 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Bylo dobojováno. Řekové rozervali Tróje žíly a ona vykrvácela, a na troskách dříve hrdého města teď hodovali jeho pokořitelé. Jak ovšem dobře víme z řeckých mýtů: také na ty, kdo přežili a zvítězili, leckdy číhala zkáza.

Své by k tomu jistě řekl třeba nejvyšší velitel Agamemnón, kdyby ho ovšem navždy neumlčely zlotřilé pikle nevěrnice Klytaimnéstry a jejího milence Aigistha. Ostatně i Agamemnónův bratr Meneláos, jehož překrásná Helena celou tu trojskou lapálii spustila, se pořádně zapotil v severní Africe, než se konečně dostal domů.

Ale nejpilnější cestovatel ze všech byl pochopitelně Odysseus. Návrat na milovanou Ithaku mu trval deset let a zažil při něm tolik vzruchu a dobrodružství, že to vydalo hned na celý epos. Málo platné, že se o to nijak neprosil.

Upřímně: vy se mu snad divíte? Vždyť se mu tenkrát nechtělo ani do té zpropadené války a předstíral kvůli tomu šílenství, a když už tam tedy musel - a povedlo se mu nezemřít, což věru nebylo samozřejmé -, po všem tom masakru spěchal zpátky za rodinou.

Komu z vás by se místo toho chtělo píchat do oka pažravého kyklopa a přivazovat se ke smrduté ovci, zmítat se mezi šesti lidožravými hlavami a stejně hladovým vírem, vyrazit do podsvětí mezi mrtvé duše a najít mezi nimi svoji matku, či nechat si decimovat vojsko tak dlouho, až z něj nakonec zbudete jen vy sám?

Dobrá, nebyly všechno jen nepříjemnosti. Potkali byste také některé krásné ženy, více než ochotné se s vámi o své vnady podělit. Jenže ono to s těmi krasavicemi nebylo tak jednoduché, měly svoje nebezpečné libůstky. Tak například ta kouzelnice a její chorobná posedlost prasaty! A co teprve Kalypsó: možná na rozdíl od Kirké uznávala, že na světě existují i jiná zvířata než vepři, ale její dusivá láska vás uvěznila na dlouhých sedm let.

Nicméně vyskytly se i horší věci, přes které zkrátka nejel vlak, ať už se zamilovaná dotyčná snažila jakkoli. Třeba hadí ocas.

Přitom nic zprvu nenaznačovalo, že by Odyssea i tentokrát čekala šlamastyka. Když doplul k neznámému pobřeží, které dnes nazýváme Portugalskem, vzhledem k předchozím zážitkům byla obezřetnost namístě. Jenže na široké hladině řeky (dnešní Tajo) tančilo slunce a kolem se rozprostírala tak malebná příroda, že si Odysseus uklidněně vydechl a zavelel k vylodění, odpočinku a doplnění zásob.

Hemžení Achájů na říčních březích bohužel vzbudilo značnou pozornost u místních obyvatel. Zdejší zemi totiž vládlo hadí plémě, a tomu zas kralovala mocná Offiusa - horní polovicí těla nádherná žena, od pasu dolů děsivý had. Hadí panovnice měla všechno, úctu, slávu i blahobyt, jen jedno jí chybělo: ztepilý a moudrý muž, který by stanul po jejím boku a sdílel s ní život i trůn. Načež do její říše vstoupil Odysseus.

Offiusa se do urostlého Řeka zamilovala tak bláznivě, že mu místo půlky království nabídla rovnou celé, jen když si ji vezme za ženu a utěší její touhu. Odysseus nebyl zbabělec a snesl toho hodně, ale milovat se s hadem, byť jen polovičním? To už bylo i na něj příliš.

Samozřejmě nebyl hloupý a zachoval se opatrně, přece nebude dráždit hada bosou nohou - pardon, odmítnutím. Naoko nabídku Offiusy přijal a předstíral, že se nemůže dočkat, až ji pojme za manželku. Pod pláštíkem nadšení však chystal svoje lodě, a jakmile padla noc a roztoužená hadí královna tvrdě usnula, zavelel k úprku.

Když se Offiusa probudila a zjistila, že její vyvolený zhrdl nabídnutou láskou a utekl jí doslova pod nosem, k nepříčetnosti se rozzuřila. Se strašlivým křikem se řítila na břeh řeky a její tělo se od země odráželo drtivou silou. Pospíchala marně, Odysseus už jí stihl navěky zmizet. Krajinu však zvládla změnit k nepoznání: údery obřího hadího ocasu z podzemí vybičovaly sedm vysokých pahorků.

Právě na nich bylo zbudováno město, jemuž dnes říkáme Lisabon, a jsou to tyto vrcholky, které dokreslují jeho mimořádný půvab – ne nadarmo se Lisabonu přezdívá Město sedmi kopců. Mimochodem, když už jsme u názvu: i ten prý souvisí s Odysseem. Místní krajině se tehdy obdivoval natolik, tvrdí legenda, že ji pojmenoval Olissipo, „bezpečný přístav“. Toto jméno, které je spojováno také s jazykem Féničanů, nakonec ušlo cestu až k portugalskému Lisboa.

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít