Advokát zastupuje mrtvé v desítky let starých kauzách. Chce je očistit od komunistické perzekuce
Bylo mu pouhých 20 let, když ho komunisté poslali do vězení. Nechali ho také vyhodit ze školy a místo studia práv tak musel Lubomír Müller budovat metro. Po roce 89 si vzdělání dodělal a rozhodl se nespravedlivě perzekvovaným lidem pomáhat. Dodnes advokát pomohl očistit 300 odpíračů vojny, "pétépáků" či vysídlených sedláků, kteří na spravedlnost čekali desítky let. Bez něj by se jí nejspíš nikdy nedočkali.
Vy sám jste svědek Jehovův, co to pro vás za komunismu znamenalo?
Znamenalo to perzekuci, věznění, vyloučení ze školy, výslechy u státní bezpečnosti.
Kdy jste s mocí začal mít problémy?
Zhruba ve 20 letech.
Co se stalo?
Přijeli si pro mě k nám domů příslušníci bezpečnosti, naložili mě do vozu, odvezli k výslechu a za 14 dní jsem byl zatčen a šel jsem do vyšetřovací vazby.
Oběsil se kvůli vězení za odpírání vojny, soud ho po 40 letech očistil. Život mu to nevrátí, říká bratr
Číst článek
Proč vás zavřeli?
Podle nich jsem prováděl nedovolenou náboženskou činnost spočívající v soukromém vyučování z Bible. Tedy jsem vykonával službu duchovního bez státního souhlasu.
Za odmítání vojenské služby vás jako mnoho svědků Jehovových nepotrestali?
Ne. Já jsem měl odklad jako student a po vyloučení jsem nastoupil na práce v podzemí, pracoval jsem na výstavbě metra. To tehdy byl důvod k dlouhodobému odkladu a následnému prominutí vojenské služby.
Kolik jste si nakonec odseděl?
Půl roku.
Přivedlo vás to k zastupování odpíračů vojny, kteří se chtějí očistit, ale i jiných lidí perzekvovaných komunismem?
Ano, jistě to hraje svoji roli a byl to jeden z významných důvodů, proč jsem se na tyto případy zaměřil.
Co vás ještě motivovalo?
Snaha pomoct lidem. Mám za to, že advokátní služba má být zaměřena na pomoc lidem.
Odpírači představují největší část vaší agendy. Na co se ještě specializujete?
Pomáhal jsem pétépákům (PTP - pomocné technické prapory pro internaci a převýchovu "politicky nespolehlivých" osob), nezákonně vysídleným sedlákům a podobně.
Zásadní kauzy Lubomíra Müllera
Případ odpírače Josefa Choděry z Nové Vsi u Kolína
Ačkoliv Ústavní soud již v roce 1995 vyslovil, že opakované trestání odpíračů je nepřípustné, Nejvyšší soud to nechtěl akceptovat a rozhodnutí Ústavního soudu odmítl respektovat. To se dvakrát opakovalo. Nato dva soudci Nejvyššího soudu řekli, že je proti jejich svědomí jednat podle nálezu Ústavního soudu a odmítli Choděrův případ dále projednávat. Mladá Fronta DNES to tehdy komentovala tak, že teď už máme i soudce-odpírače, odpírají soudit. V roce 1999 z toho bylo velké pozdvižení, do něhož zasáhla tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu doktorka Wagnerová prohlášením v Lidových novinách, kde napsala, že dodržování nálezů Ústavního soudu je samotnou esencí právního státu a soudce, který by vědomě odmítal tyto nálezy respektovat, nemůže být soudce, natož pak soudcem Nejvyššího soudu. Od té doby pak justice začala brát nálezy Ústavního soudu s větším respektem. Obecně pak byla prosazena zásada „ne bis in idem“, tedy ne dvakrát za totéž.
Případ Vladimíra Waise z Ústí nad Labem
V roce 1954 odepřel vykonávat vojenskou službu a vysvětlil, že to je v rozporu s jeho náboženským přesvědčením svědka Jehovova. Za to byl odsouzen na 18 měsíců nepodmíněně. V roce 2001 ministr spravedlnosti podal v jeho prospěch stížnost pro porušení zákona. Aby se sjednotila praxe Nejvyššího soudu v obdobných kauzách, byl svolán velký, devítičlenný senát Nejvyššího soudu. A ten v říjnu 2002 poměrem hlasů 5:4 rozhodl, že pan Wais dostal povolávací rozkaz, a tak na tu vojnu měl nastoupit. Pan Wais se proto obrátil na Ústavní soud a ten v březnu 2003 rozhodl, že Ústava již tehdy zaručovala právo na svobodu svědomí a že svoboda svědomí je vyšší než svoboda náboženská a že pan Wais prostě právo na odepření vojenské služby měl. Následně pak byl zrušen odsuzující rozsudek z roku 1954. A aby si to všichni občané České republiky dobře zapamatovali, tak Ústavní soud rozhodl, že tento nález musí být publikován ve Sbírce zákonů, což se stalo pod č. 106/2003 Sb. Na základě tohoto nálezu bylo pak rehabilitováno kolem 300 dalších odpíračů vojenské služby. A ještě je možné dodat, že ke shodným závěrům došel v roce 2011 i velký senát Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bajatjan proti Arménii.
Kdy jste začal?
Protože jsem až po roce 1989 mohl dostudovat, posléze jsem tuto činnosti mohl vyvíjet.
Mimochodem, vy sám jste se očistil?
Ano, protože maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi bylo rehabilitováno přímo ze zákona. Takže to bylo velmi jednoduché.
Jak se k případům odpíračů dostáváte? Hledáte si je sám, nebo vás lidé sami oslovují?
Často mě osloví sami: řeknou si to mezi sebou, někdo se o mě dočte v novinách nebo mě vidí v televizi. Někdy se dostanu k nějakým dokumentům, lidi oslovím a vysvětlím jim, že nějakou nespravedlnost je možno i v nynější době napravit.
Mají o to vůbec zájem? Nebo nad tím mávnou rukou s tím, že to už bylo dávno?
Většinou o to zájem mají.
A jsou ochotni vám za tu často úmornou práci zaplatit?
Je zajímavé, že kdysi měla ministerstva názor, že nevinně perzekvovaní si mají své očištění platit ze svého. Naštěstí soudy rozhodly, že v těchto případech mají ti lidé právo na úhradu od státu, který nezákonné věznění či perzekuci způsobil.
Kolik takových kauz jste již vedl?
Asi tak 500.
Kolik z nich skončilo úspěšně?
Ty, co neskončily úspěšně, na nich je třeba dále pracovat. Pokud jde o ty úspěšně skončené, u Nejvyššího soudu je to asi 280 případů.
Co když ale vyčerpáte všechny možnosti, nevyhoví vám ani Ústavní soud?
Měli jsme řadu prohraných případů u Ústavního soudu a pak jsme je jinou cestou vyhráli později například u místního soudu.
Právě u Ústavního a Nejvyššího soudu vaše případy často končí. Znamená to, že domoci se v nich spravedlnosti je u nás tak obtížné?
Nejvyšší soud řeší stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona, který tak může otevírat pravomocně ukončené případy. Tedy i kauzy odpíračů.
Lišila se nějak ochota tyto věci otevírat podle toho, kdo zrovna rezort spravedlnosti řídil?
Ano, často je to dáno kvalitou jeho týmu, jaké mu připraví materiály. V současné době je zde ze strany ministerstva vstřícnost.
Kolik času v průměru zabere dotáhnout případy do zdárného konce?
Některé z nich se řeší od roku 1989. Nejstarší případ rehabilitace odpírače vojny byl 90 let starý.
Můžete vybrat případ, který vás nejvíce zasáhl?
Zmíním dva. Prvním je případ odpírače Josefa Choděry z Nové Vsi u Kolína. Ačkoli Ústavní soud již v roce 1995 vyslovil, že opakované trestání odpíračů je nepřípustné, Nejvyšší soud to nechtěl akceptovat a rozhodnutí Ústavního soudu odmítl respektovat. Druhý případ se týká pana Vladimíra Waise z Ústí nad Labem, který se dostal také k Ústavnímu soudu. Na základě jeho nálezu bylo pak rehabilitováno kolem 300 dalších odpíračů vojenské služby. (detaily obou případů najdete v informačním boxu, pozn. red.)
Proč je podle vás důležité staré kauzy odpíračů otevírat? Jeden by si řekl, že nemá cenu jitřit staré rány, navíc když hlavní aktéři již často nežijí.
Jestliže je ve společnosti nějaká nenapravená nespravedlnost, tak je to pro ni demoralizující a zakládá to podklad pro další nespravedlnost.
Kolik jich v současnosti řešíte?
Na ministerstvu spravedlnosti jich leží asi 30.
Přemýšlel jste někdy, jak dlouho to ještě budete dělat?
Před deseti, patnácti lety jsem si myslel, že nebudu mít co dělat. Ale zatím to ještě neskončilo.
