Bít, či nebít? Výchovná facka nedává dítěti smysl, doma by se mělo cítit bezpečně, říká psycholožka

Praha 2. července 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Tělesné tresty v českých rodinách pomalu ustupují“, jak jste zjistili v novém průzkumu, který jste provedli s agenturou STEM. Co to znamená? Jak se to měří?
Podobně jako v roce 2023 jsme za pomoci agentury STEM obeslali přes tisíc rodičů, kteří mají děti ve věku 1 až 18 let, a doptávali jsme se jich, jaké mají názory na fyzické tresty, jestli je používají, do jaké míry souhlasí s výroky ve stylu škoda každé rány, která padne vedle a tak dále. Sbírali jsme to na, dalo by se říct, reprezentativním vzorku českých rodičů a zjistili jsme, že i když 41 % fyzické tresty nepoužívá, tak je tu pořád dost velké procento rodičů, kteří věří, že to nějakým způsobem patří k výchově nebo že to pomáhá nastavovat mantinely a hranice dětem.

To znamená, že 4 z 10 rodičů tresty nepoužívají. Je to lepší výsledek než při prvním kole? Protože toto bylo pokračování průzkumu.
Bylo to pokračování, respektive opakování průzkumu a bohužel jsme nezaznamenali velký posun. Procento rodičů, kteří tresty nepoužívají, je pořád stejné. Narostl počet rodičů, kteří si uvědomují, jaké negativní dopady to má, ale bohužel si pořád ještě neumí poradit s tím, co dělat, když selžou jiné mechanizmy.

Takže kdybych měl první otázku položit znovu, tak místo toho, abych řekl, že tělesné tresty ustupují v českých rodinách, tak bych spíš měl říct, že čeští rodiče si víc uvědomují, že tělesné tresty nejsou správné.
Přesně tak. Narůstá povědomí o tom, že bych se takto k dítěti chovat neměl/neměla.

Zároveň podle průzkumu tělesné tresty „přetrvávají ve vzpomínkách, ve vztazích, v tělech a v nervové soustavě“. Facky na tváři tedy dělají i rány na duši?
Ano. Řekneme si, že je to přece jenom jedna facka nebo uhození, ale tak to není. Mozek dítěte nebo mladého dospělého se formuje do 25 let a dítě si s sebou odnáší rány. Odnáší si je formou, že rodič není bezpečný přístav, který by mělo mít, a nemá důvěru v rodiče, jakou by mohlo mít. Taky si odnáší, že láska rodiče je podmíněná tím, že když se budu chovat správně, nebudu toto dělat, tak mě neuhodí. Vidíme, že to může mít dopad i na vývoj mozku dítěte, a samozřejmě to má dopad i na naše duševní zdraví. To se neukázalo v našem výzkumu, ale jsou longitudinální výzkumy ze zahraničí, které ukazují, že děti, které byly pravidelně fyzicky trestány, si s sebou odnášejí do dospělosti úzkostné poruchy, poruchy nálady, poruchy přizpůsobení. Přelívá se to do duševního zdraví.

To znamená, že tam je například i zvýšení pravděpodobnosti vzniku duševních poruch i z toho důvodu, že mozek je stále ve vývinu až do zhruba pětadvacátého roku. K dětem tedy nemůžeme přistupovat jako k mladým dospělým, že?
Přesně tak. To je myšlenka, že dítě možná vypadá jako mladý dospělý, ale jeho mozek není hotový, ještě není takzvaně dopečený. Fyzické tresty můžou zanechat na nevyvinutém mozku velké rány, které se potom můžou projevit v dospělosti.

Proč fyzické tresty nefungují

Víc než pětina rodičů si myslí, že tresty do výchovy patří. Čtvrtina přiznala, že je někdy už použila. Nejsou ale náhodou situace, kdy to bez trestu nejde?
Nemyslíme si to. Není jediný výzkum ze zahraničí, který by říkal, že fyzické tresty jakýmkoliv způsobem dítěti prospívají. Správná výchova je o komunikaci, empatii, předvídavosti. Dítě by se nemělo bát reakce rodiče, mělo by vědět, co od rodiče přijde. Pravidla by měla být jasně nastavená a vykomunikovaná. A jak jsme řekli, dítě není malý dospělý, takže s každým dítětem by se mělo komunikovat adekvátně jeho věku a nastavovat pravidla tak, aby jim dítě porozumělo.

Co když jde o nějakou bezvýchodnou situaci, kde si rodič neví vůbec rady, a to jediné, co vidí, že by mohlo pomoct, je plácnutí přes zadek?
Oddělila bych bezvýchodnou situaci, jako když například vidím, že mi dítě utíká přes vozovku a jede tam auto. Samozřejmě, že dítě chytnu, potáhnu. To se nebere jako fyzický trest. Ale když myslíme nějakou situaci doma, kdy dítě brečí nebo když máme pocit, že dítě nezvládlo své emoce, a my bychom je také nezvládli a vyřešili situaci tím, že přijde na plácnutí, facku, tak to přece také je nezvládnutí emocí. Není to bezvýchodná situace. Je to jenom selhání toho, jak pracujeme s našimi emocemi a s dítětem.

Co sousloví výchovný pohlavek, tedy něco, co by mého syna nebo dceru mělo vychovat? V intenzitě to nemusí být nijak silná rána, ale i to je něco, co nepomůže?
Nepomůže. Tady běží narativ, že to přece je jenom jedna výchovná, ale jenom jedna výchovná neexistuje. Dítě není schopno rozlišit, že jsme to teď mysleli jenom jako výchovnou, teď proto, že jsme autorita, teď zase proto, že jsem naštvaná. Dítě si z toho odnáší pocit strachu a toho, že ho teď něco bolí. Ale neodnáší si z toho výchovný prvek. Paradoxně jsme viděli, že rodiče používají fyzické tresty například v situacích, kdy se dítě chovalo agresivně vůči jiným dětem. Jak logicky vysvětlíte, že není v pořádku se s někým bít, když mu proto dáte na zadek, aby to dítě pochopilo? To přece nedává smysl. Podobně, jak tato popsaná situace nedává smysl, tak dítěti nedává smysl, že by toto měla být výchovná facka a mělo by si z toho něco odnést. To, co si z toho dítě odnáší, je pocit strachu a ve vyšším věku pocit toho, že nemůže rodiči důvěřovat a obrátit se na něj, protože neví, jak rodič na situaci zareaguje.

Když by rodič měl zareagovat fyzickým trestem na agresivní chování dítěte, které, dejme tomu, bije jiné dítě, tak je to vzorec, který se pak generačně opakuje a dítě si v tu chvíli myslí, že je správně, když se konflikty řeší tělesně?
Přesně tak. Tím, že se to neřeší a neřeší se tu narativ fyzických trestů, tak si i společnost odnáší, že je to správně. I dítě si odnáší, že je správně řešit to násilím. Každý fyzický trest je nějaká forma násilí a dítě si z toho odnáší, že když jsme v konfliktu, stane se vypjatá situace, tak je přece v pořádku to vyřešit násilím. Když jsme potom dospělí a dojde ke stresové nebo vypjaté situaci, tak náš mozek aktivuje to, co si pamatujeme z dětství, sáhne po zkratkovém řešení a má tam uloženo, že rodiče to řešili násilím, takže to asi bude cesta. Bohužel je vidět, že potom si to někteří dospělí odnáší i do vztahů a normalizují, že když mě partner, partnerka uhodili, tak to přece znamená, že mě milují, a neznamená to, že je to forma násilí. Odnášíme si to i do našich vztahů nejenom s dětmi, ale i s partnery a partnerkami.

Řada rodičů by ale taky mohla namítnout, co když pak dítě bude moc rozmazlené, může si pak ještě víc dovolovat, když mu to v tu chvíli nepřekazíme tím, že ho například plácneme přes ruku.
Ale když mluvíme o tom, že děti by měly mít právo na to, abychom se k nim chovali s úctou a slušností, neznamená, že děti budou mít absolutně bezhraniční výchovu. Samozřejmě, že dětem se mají nastavovat hranice, rytmus dne, ale nemá se to dělat fyzickými tresty. Jak jsem říkala, má se to dělat adekvátní komunikací podle věku dítěte. Když si představím situaci, že bych přišla domů a manžel brečí, nebo potkám kamaráda v práci, který brečí, tak mu taky neřeknu, ať nebrečí, nebo mu dám důvod. Proč nám tedy tato situace přijde v pořádku u dětí, které bychom měli chránit?

Ale to je další věc. To není přímo fyzický trest, ale vyhrožování bitím. Řadíte to do stejné kategorie?
Máme fyzické násilí a verbální násilí. Ale ani to verbální, kdy dítěti vyhrožuji, ničemu nepomáhá, protože to u dítěte taky aktivuje fight-or-flight system, uteč, nebo bojuj. U dítěte to vyvolá především strach. Dítě by se mělo doma cítit bezpečně.

Je rozdíl, jak strach, který zmiňujete coby dopad fyzického násilí, cítí dítě, kterému je pět, nebo kterému je 13 a dostává se už do puberty? V tom je trochu rozdíl, ne?
Dítě prochází různými okny vývoje stejně jako jeho mozek. Do tří let si budujeme bezpečnou vazbu s pečovatelem. Ve 13 letech už s rodičem máme úplně jiný vztah, který je o důvěře. Takže strach, co má tříleté dítě, je jiný než strach, který má třináctileté dítě, u kterého se to pak může přenést do vzdoru nebo toho, že s rodiči přestane komunikovat. Podle toho, kolik je dítěti let, prožívá strach jinak, ale fyzický trest nikdy nevede k pozitivnímu dopadu nebo k tomu, co by rodiče chtěli. Oni nám říkají, že fyzickými tresty chtějí nastavit hranice, ale to se bohužel neděje. 

Chtěl jsem se zeptat trošku jinak. Můžeme brát fyzický trest v různém věku dítěte odlišně? Protože přeci jenom je trochu rozdíl vychovávat fackou dítě, kterému je pět, anebo kterému je 16, protože je zmítané hormony a je v pubertě.
Nemyslíme si, podobně jako si nemyslíme, že bychom měli řešit rozdíly mezi věkem a vzděláním rodičů. V jakémkoliv věku rodiče i dítě je fyzický trest špatný. Překvapilo nás, když jsme se doptávali rodičů, do jakého věku by používali fyzické tresty na dětech. Myslím, že snad kolem 6 % respondentů řeklo, že by pokračovalo i po osmnáctém roce dítěte. 

To už ale nejsou děti. 
Nejsou. To už nám naznačuje, že je tu určité procento populace, které považuje násilí a fyzické tresty za styl komunikace a řešení. A přesně – to už nejsou děti, už jde o mocenský styl komunikace, kdy mám potřebu druhého ovládat a dělám to přes násilí.

Zákaz fyzických trestů

Zmiňovala jste důvěru jako podstatný aspekt vazby mezi rodičem a dítětem. Fyzickým trestáním je podle vás důvěra narušena a může to být trvalé. Je to důvod, proč se rodina může rozhádat, nesetkávat se v budoucnosti, v dospělosti dítěte? 
Záleží, do jaké míry rodič fyzické tresty používá. Jsme lidi. Samozřejmě se může stát, že rodiči rupnou nervy a facka padne. Ale pak záleží, jak rodič zareaguje. Když je schopen dítěti odkomunikovat, omluvit se a říct, že šlo o jeho vlastní selhání, že to neznamená, že dítě je špatný člověk, ale že já jako rodič jsem situaci nevyřešil adekvátně, tak to bude mít jiný dopad, než když rodič nebo oba rodiče budou považovat fyzické násilí za adekvátní způsob výchovy a nikdy se k tomu nepostaví jako k vlastnímu selhání. 

Na to jste se v průzkumu taky ptali, že? Kolik rodičů se pak snaží vztah s dítětem obnovit? Čtyři z deseti? To není zase tak úplně moc, ale…
Berme to, že ne všichni fyzické tresty používají, takže jsme rádi i za to, že i toto číslo narostlo a že si víc rodičů uvědomuje, že to nebylo adekvátní řešení situace, a snaží se vztah napravit, když už k fyzickému trestání dojde. Nechtěla bych penalizovat rodiče, naopak je pochválit s tím, že začněme měnit narativ a uvědomovat si, že když už dojde k této situaci, tak ji aspoň adekvátně napravme. Nesnažme se tvářit, že to bylo správné, nesnažme se normalizovat to, že jsme dítě uhodili.

Omluva je něco, co by mělo přijít v horizontu minut, dnů? Jak řešit situaci, když rodič nechce fyzicky trestat dítě, ale jak jste říkala, v nějaké situaci mu rupnou nervy, bouchnou saze, ulítne facka?
Je potřeba, aby se dítěti sdělilo, že to nebylo proto, že by bylo špatné nebo že ho rodič nemá rád. Dítě musí mít pocit bezpečí a cítit pocit lásky a nemůže si z konfliktu odnést to, že je teď špatný člověk a je to jeho chyba. Dítě by si z toho mělo odnést, že i rodič je člověk, který dělá chyby, ale maminka, tatínek ho pořád mají rádi, nemění to nijak hodnotu dítěte a jeho odraz.

V novele občanského zákoníku je od července letošního roku nově definované domácí násilí. Pomůže ochránit i děti podle vás? Protože podle ČTK, kde jsem se dočetl tyto informace, řeší orgány sociálně právní ochrany dětí každým rokem v Česku přibližně dva a půl tisíce případů domácího násilí v rodinách, kde vyrůstají děti.
Určitě je krok správným směrem, že se na to víc zaměříme, začneme o tom mluvit. Samotné fyzické tresty, jestli se nepletu, by měly začít platit v roce 2026. Jak jste řekl, jde nám o ochranu dětí, ne o to, aby někdo trestal rodiče. Jde nám o to, aby se normalizovalo, že fyzické tresty do naší společnosti nepatří.

Dovysvětlím zmíněný rok 2026. Česko totiž patří mezi pár výjimek v rámci Evropské unie, kde fyzické tresty dětí ještě zakázané nejsou. Změnit by se to mělo příští rok v jedné z dalších novel občanského zákoníku, která je teď v legislativním procesu. Neměly by za to být žádné sankce. Myslíte si, že to k něčemu bude?
Bude to k tomu, aby se změnil narativ. Protože je to i občanský zákoník, který nám ukazuje nějaké normy a říká nám, co je správné a co ne. Myslím, že tam už je dokonce zakázané i fyzické trestání psů na veřejnosti. I psy jsme povýšili nad děti, tak jak je možné, že jsme to dřív schválili u zvířat než u dětí? Určitě to bude dobré k tomu, aby se na to nezačalo nahlížet jako na něco, co nám jdou nařizovat z Evropské unie, co chce trestat rodiče nebo nedejbože zavírat rodiče za to, že dají dítěti pohlavek, ale jde o to, abychom na to začali pohlížet jako na něco, co nepatří k výchově, začali měnit narativ a možná byly pro rodiče otevřenější cesty k tomu, jak najít pomoc, když nevím. V současné době máme centrum Locika, které pomáhá rodičům a má pro ně krásné materiály o tom, jak má vypadat laskavý přístup rodiče. Ale Locika v tom trochu supluje stát, rodiče jinak moc nemají, kam se obrátit.

Když jsem mluvil o sankcích, tak je otázka, jak se bude něco takového vymáhat anebo dokazovat...
Nejde o sankce a trestání, jde o to, že máme na děti pohlížet tak, že mají práva, která jsou stejná jako práva dospělých. Ptali jsme se dospělých i na to, co by dělali, kdyby jim dal facku jejich partner, partnerka. Pohnali jsme tu situaci i ještě absurdněji a ptali se, co když by vám dal facku zaměstnavatel.  V takovém případě by lidé zvažovali právní kroky, okamžitou výpověď. Tak proč nám to ještě pořád přijde v pořádku dělat u nejbezbrannějších, u těch, za které bychom se měli postavit nejvíc?

Narazil jsem na manuál, návod, jak se bez trestů obejít, jak je z výchovy úplně odstranit, co dělat v bezvýchodných situacích. Máte na to nějaké rady?
Když už cítím, že mě ovládne vztek, což je velmi silná emoce, která může vést naše kroky špatným směrem, tak úplně základní rada je nadechnout se. Nadechnout, vydechnout, snažit uklidnit nejdřív sám sebe, protože, když si potom rodič uvědomí, jak silné emoce měl on, tak co má dělat dítě, které se teprve učí, jak s emocemi pracovat, když to byla nějaká emočně vypjatá situace. Když se dá, tak ze situace odejít, abychom mohli opět začít myslet racionálně a snažit se vymyslet lepší kroky. Potom je to vždy o empatické komunikaci a nastavování hranic spolu s dítětem adekvátně k věku a komunikaci o následcích, tedy co se stane, když toto uděláš. Ale výchova by vždy měla být předvídatelná. Dítě by mělo vědět, co od rodiče očekávat, nemělo by se bát, jestli se tatínek, maminka například dobře vyspali a dají mu na zadek, nebo jestli to přejdou, nebo jestli jenom zakřičí. Jde o to mít hranice, pravidla domácnosti nastavená tak, aby dítě vědělo, co rodič udělá, když se stane taková nebo jiná situace.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: Televize Prima, Nova a youtubový kanál psychologa Tomáše Kvapilíka.

Z loňského průzkumu pro Seznám Zprávy od agentury Ipsos vyplynulo, že tělesný trest alespoň někdy použila více než polovina lidí v Česku.