Hlas jsem zdědil po otci. Bez rozechvění nestojí výkon za nic, ohlíží se za kariérou hlasatele Jan Rosák
„Aby jeho projev k něčemu vypadal, musí přestat toho moderátora nebo hlasatele hrát jako roli. Musí se jím stát,“ říká Jan Rosák, který už 53 let „trpí diagnózou“ rozhlasového moderátora. Působí mu lechtání v břiše, bez kterého by to prý nešlo dělat. „Jinak by ten výkon nestál za nic. Ta zodpovědnost dělá to rozechvění,“ vysvětluje v pořadu Host Lucie Výborné hlasatel. Jaké byly jeho začátky? A jak se stalo, že mu jeho otec málem sebral kšeft?
S čím jsi tehdy do rozhlasu nastoupil? Co sis představoval?
Že to bude takové zajímavé dobrodružství. V podstatě jsem tam byl doporučen kamarádem, se kterým jsme dělali takové studentské divadélko v suterénu. A on mi říkal: člověče, to je docela fajn, to je sranda. Něco tam žvaníš do rozhlasu a jsou tam za to prachy, a tak.
Rozhlasem jsem se vždy bavil. Na Silvestra se posluchačky v nemocnici obávaly, že pacientům popraskají stehy, vzpomíná Jan Rosák
Ne že bych tam šel úplně kvůli penězům, i když jsem měl víc, než na sanitce, kde jsem do té doby dělal. Spíš opravdu to dobrodružství.
Tak jsem si říkal, to je zajímavé, já tam budu něco říkat a uslyší mě celý národ – protože si člověk domýšlivě myslí, že ho opravdu v tu chvilku poslouchají úplně všichni lidi v pozoru. Není to tak, to pozná za chvilku. Ale s tím pocitem tam člověk přichází. Brzy jsem se ho samozřejmě musel vzdát.
Já teď mluvím s člověkem, který na gymnáziu o přestávce vyhodil obraz Antonína Novotného z okna, na vojně vytrvale remcal a vysílal do sítě hnusné telegramy. Mám si myslet, že v rozhlase se dělo v těch začátcích něco jiného?
Myslím si, že někteří moji kolegové by ti to možná potvrdili. Já jsem byl vždy takový zlobil, ten remcal na mě myslím docela sedí.
Ne že bych neuznával autority, ale neuznával jsem autority, o kterých jsem pochyboval, že jsou autority. Čili proti těm jsem se stavěl a vždy jsem nějakým způsobem švejkoval. V rozhlase to určitě nebylo jinak.
‚Jak ti zobák narostl‘
29:03
Rozhlas je nekonečný prostor pro oslí můstky, říká Cihlář. ‚O rolích ale mluvit nejde,‘ míní Kostková
Číst článek
Máme tady oddělení hlasového vzdělávání a tam se hovoří pouze o třech legendárních témbrech, které přišly do rádia, mohly si vzít ten list a mohly číst rovnou – nikdo je nic učit nemusel. Mezi nimi byl i jistý Jan Rosák.
Opravdu?
Vážně. Říkali, že ty ses v podstatě nemusel učit vůbec nic. Tento hlas, ten témbr, to se nějak vyvíjelo, už ses s ním narodil, nebo po někom zdědil?
Asi pravděpodobně zdědil. Řeknu komickou příhodu. Jednoho krásného dne jsem přišel domů, to jsem bydlel ještě s rodiči, a táta, který byl v té době už důchodu, mi povídá: před chvilkou ti někdo volal, jsem to zvedl, oni si mysleli, že jsi to ty, tak jsem málem ten kšeft vzal.
Takže my jsme měli opravdu hodně podobné hlasy. Táta byl fešák nejenom tím hlasem, on byl fešák i vzhledem. Vypadal trochu jako Jean Gabin nebo Vittorio de Sica, také měl velký úspěch mezi ženami. Žil takovým trochu bohémským životem, což se mi vždy moc líbilo, tak jsem se ho snažil trošičku napodobovat.
29:12
Když jsme u mikrofonu, zapomeneme na strádání, shodují se moderátoři Misařová a Pokorný
Číst článek
Ale s tím hlasem: já si myslím, že mi to asi bylo dáno. To bylo někdy ještě na gymnáziu, bylo mi 17 let, když jsme právě dělali divadélko. Přišel tam nějaký asistent režiséra a vyzval nás, jestli nechceme na výběr na nějaký film – tehdy se tomu ještě neříkalo casting. No, nevybrali mě, ale když jsem odcházel, tak mi režisér, který výběr dělal, říkal: člověče, máte zajímavý hlas. Vy byste mohl dělat hlasatele v rozhlase. Tak jsem si na to potom toho 1. března 1971 vzpomněl.
Já mám pocit, že tobě kdyby dali cokoli, tak ty budeš číst a nemusíš na to ani myslet.
Já ti mám pocit, že v tomto bych asi problém opravdu neměl. Víš, v čem byl trošku problém? Myslím si, že se s tím musí srovnat každý, kdo má zájem, aby jeho projev k něčemu vypadal: musí přestat toho moderátora, nebo toho spíkra, toho hlasatele hrát jako roli.
Musí se jím stát, musí jím být. To znamená, že musí začít mluvit, jak moje babička z Hané říkala, jak ti zobák narostl. Když jsem se k tomu propracoval, tak si myslím, že už jsem měl vyhráno.
2:52
Mobil místo tlampače. Mobilní rozhlas využívá víc než polovina obcí v Pardubickém kraji
Číst článek
To znamená, že tam na začátku byla ještě tréma?
No, víš, že ano? Úplně ta svazující tréma ne, ale ostych, takové rozechvění. Ale já si myslím, Lucko, že ho máš taky, že máš to rozechvění vždy, když vystupuješ na scénu nebo přistupuješ k mikrofonu.
Takové lehké lechtání kolem žaludku tam být musí, protože jinak by ten výkon nestál za nic. Ta zodpovědnost ti dělá to rozechvění.
Kudy vedly dál cesty Jana Rosáka rozhlasem? A narazil v něm někdy na problém, že by něco nedokázal vyslovit? Poslechněte si celý rozhovor, audio je v úvodu článku.
