Rozhlas je nekonečný prostor pro oslí můstky, říká Cihlář. ‚O rolích ale mluvit nejde,‘ míní Kostková
„Je přece nesmysl, abych vám popsala, jak něco hraji. Kouzlo vzniká mezi jevištěm a hledištěm,“ zamýšlí se Tereza Kostková, moderátorka Blízkých setkání, nad častým motivem zpovídání herců v pořadu Radiožurnálu Host Lucie Výboné na festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio v Olomouci. „Zjistil jsem, že dokážu v jakékoli situaci reagovat na jakoukoli chybu a nějakým způsobem se z ní dostat,“ líčí divadelník souboru Vosto5 Ondřej Cihlář.
Řekněte mi něco o vášni k rádiu. Proč jste na to kývli? Tady u Ondřeje chápu, byl covid a bylo potřeba si vydělat, ale ještě pořád to děláte. Proč jste, Terezo, šla do rádia?
Tereza Kostková: Já bych chtěla zdůraznit – v této době, kdy už se ničemu snadno nevěří nebo je všechno snadno zpochybnitelné: já opravdu rádio nedělám pro peníze. Nevím, jak líp to říct, než jen že v hlase nebo v té práci to musí být sakra slyšet. Pořád věřím v to, jak se vždycky říkalo, že člověk mluví z jeviště, z rádia o sobě svou prací, svou činností, líp to nejde.
„Když jste se sotva doplazil, a teď mi tady říkáte, jak běháte, jak se vám to daří kombinovat?“ fabuluje Ondřej Cihlář. Nakolik může moderátor do hosta rýpat?
Neumím to ani dát do slov, ale možná budete cítit, že to je ono: prostě rozhlas je něco jiného než rádio. Rozhlas, to jsou kořeny. Jak to někdo vymyslel, jak přišel na to, jak si předávat informaci touto zvláštní cestou, pak to někdo rozvinul až tam, kde jsme dnes.
A moci se toho účastnit, být jednou z malých součástí, ale s jedinečností toho každého člověka, to propojení s někým druhým kdekoliv daleko, to mi přijde jako úplně jiná síť než všechny ty, které nás lapily teď. Proto to miluji.
Ondřej Cihlář na to určitě hledí očima divadelníka a zejména očima muže, který odvysílal 50 dílů tzv. Vyvážené revue na stanici Vltava. Pojďme si říct něco o vyváženosti celé té revue.
Ondřej Cihlář: Já jsem naštěstí daleko od domovského města, kde je Vosto5 nejaktivnější, tedy Prahy. I když původně jsem z Havířova, takže v Olomouci jsem zhruba uprostřed, takže se tu samozřejmě cítím velmi dobře, mnohokrát jsme tu i hráli. Já jsem se tak rozhlasově dojal, potom, co jste říkala o vašem vztahu k rozhlasu, ale musím říct, že my na to jdeme trošku jinou oklikou.
My jsme ve Vosto5 taková jako poťouchlá parta. My jsme se k rozhlasu a k té Vyvážené revue dostali zejména proto, že rozhlas nám umožňuje nekonečný prostor pro oslí můstky.
Když jsme u mikrofonu, zapomeneme na strádání, shodují se moderátoři Misařová a Pokorný
Číst článek
My se považujeme za divadlo, které rádo boří – až v posledních letech se snažíme taky stavět, abychom za sebou nenechali jenom spoušť. S tím stárnutím se člověk také dostává k jiným ideálům a výsledkům.
Důležité je, že Vyvážená revue byla něco šíleného. Se svým kolegou Petrem Prokopem, se kterým jinak děláme ještě talkshow Kupé v lese – a v jiných prostorách –, děláme dva takové opravdu vyhořelé rozhlasové moderátory, kteří rozhlas už ani neopouštějí a parazitují na hostech, kteří jim umožňují existovat. A Vyvážená revue byla šílená v tom, že já jsem tam byl za sebe.
Na Vltavě jsme to vysílali v 50 dílech jako pořad reálných rozhovorů. Hostem ale pokaždé byl Petr Prokop, který ovšem měl pokaždé jiné jméno a jinou činnost, kterou reprezentoval. Jednou to byl keramik, jindy to byl folkový zpěvák, jindy dokonce i nějaká paní – v rozhlase si toho nikdo za těch 50 dílů nevšiml.
„Jakmile se budeme opakovat, to je pro nás konečná.“
Ondřej Cihlář
Princip toho pořadu byl v tom, že to celé začalo jako obyčejný rozhovor – které třeba dělám ve Vizitce, nebo vy, Lucie, v rámci svých rozhovorů – ale z toho hosta se postupně, v rámci vstupů během té hodiny, stávala zrůda. Ale tak jako pomalu.
Jak je ten princip spojovaný s globálním oteplováním, že jsme jako ta žába, kterou hodili do hrnce, ve kterém se vaří voda, a ona si toho nevšimne, tak postupně posluchači najednou třeba v pátém vstupu zjistili, že ten keramik je zároveň takový guru, který připravuje důchodce na smrt tím, že je omodelovává keramickou hlínou, ze které jim posledních pár dní života trčí už jen brčko, do kterého on fouká vzduch třeba s nikotinovým kouřem. To se tak neskutečně snadno stalo, že jsme došli k tomuto závěru.
Samozřejmě na to potom byly reakce posluchačů: jak je možné, že rozhlas umožňuje pozvat si tam takové hosty – že už se chtěli přihlásit na kurz té keramiky, ale zjistili, že tam je něco takto šíleného. Takže to bylo 50 dílů Vyvážené revue. Je to stále ještě v rozhlasovém archivu, jenom pozor, je to opravdu šílené.
Tereza Kostková: Jestli, Ondřeji, můžu, mám jenom jemný dodatek. Začal jste s takovým omluvným tónem, jako že vstupujete do naší poetické lásky k rozhlasu, ale je to naprosto skvostné. Já myslím, že je naprosto nezbytná satira, humor, černý humor, inteligence toho všeho.
Začíná StarDance: Tománek se vrací jako porotce, taneční soutěž bude mít nové hlavní choreografy
Číst článek
Mě spíš zajímá ta improvizace, protože Vosto5 jsou improvizátoři. Je vám fakt úplně jedno, co na tom jevišti a před mikrofonem uděláte?
OC: Já bych neřekl, že nám to je jedno. Ono to samozřejmě musí nějakým způsobem vznikat a musí z toho vyrůstat nějaká věc, která nás baví. Musí tam vznikat dobrodružství, adrenalin a něco, co se o sobě dozvíme.
Šílené na tom je, že když s tím Petrem Prokopem, Tominou Jeřábkem, Jirkou Havelkou, Ondřejem Bauerem improvizujeme, tak vždy tam někdo přinese něco, co je pro nás nové a je to naprosto šokující zjištění. Dokud tohle v sobě budeme objevovat, tak má smysl to dělat. A naopak, jakmile to skončí a už se budeme opakovat, tak to je pro nás konečná.
Takže ono to není jedno, nám není jedno, co tam vznikne. Ona to musí být hrozná zábava. Samozřejmě, někdy je to strašně kruté, šílené a za hranicí korektnosti...
Co jste se o sobě už dozvěděl?
OC: Dozvěděl jsem se, že nemám zdaleka tolik odvahy jako Tomina Jeřábek, který se kdykoli svlíkne. Zjistil jsem, že nemám tolik talentu z nuly vytvořit skvěle fungující dramatickou situaci, jako má Jirka Havelka, nebo že nejsem schopný hodit kámen tak, že si vyhodím rameno, jako Petr Prokop, který to vždy dělá naplno, a tak když se k nám blíží, tak si odkládám brýle, protože je stoprocentně jisté, že o ně přijdu. Nebo Bauík, který je schopný zahrát jakoukoli ženu, jako by jí byl.
Divadlo ve stylu newyorského klubu. Do Violy vrátíme hudbu i poezii, plánuje ředitelka Cibulková
Číst článek
To jsou všechno věci, které jsem zjistil, že nedokážu. Ale zároveň jsem zjistil, že dokážu v jakékoli situaci reagovat na jakoukoli chybu a nějakým způsobem se z ní dostat. Jeden kritik o nás napsal, že jsme s Vosto5 schopni z hroudy uplést bič a ještě s ním hlasitě zapráskat. Jestli po téměř třicetileté kariéře je toto výsledek, ke kterému jsme se dostali, tak nevím – jsou asi profese, které pro záchranu světa dokážou udělat víc.
Divné řeči o divadle
Já mám problém, protože nejtěžší kategorie rozhovorů s hostem Lucie Výborné je pro mě rozhovor s herečkou nebo s hercem. Tereza je tady v dvojroli, je herečka, zároveň je moderátorka. Jakkoli si myslím, že herectví je extrémně těžká profese, kde opravdu dáváte svoji duši a svoje zdraví všanc, na druhou stranu si říkám, že dobrý herec mi zahraje úplně všechno. Proč já mu mám věřit, když mi může zahrát doktora v Růžové zahradě stejně jako vraždící bestii? Jak si mám poradit v rozhovorech s herci, abych zjistila, kdo tam zrovna sedí?
TK: Já myslela, že to je pro vás těžké proto, kvůli čemu je to těžké pro mě, když jsem jako herečka pozvaná. A to je něco jinačího, teď to vidím. Vám jde o to, jestli nám věřit, jestli něco nehrajeme?
Já potřebuji vědět, jestli jste to opravdu vy, kdo mi odpovídá, nebo nějaká alternativní postava, ve které zrovna jste.
TK: My pořád musíme chodit na PR rozhovory a já to strašně nemám ráda. Tak ráda si povídám s lidmi, s dobrými moderátory – ráda jdu za sebe a poslední, co chci, je, aby se mě někdo ptal na roli. Nerada o tom chodím mluvit, protože nejde o té profesi mluvit, vůbec, žádným způsobem.
Je přece nesmysl, abych vám popsala, jak něco hraji, jak na to myslím, proč to tak dělám. Proč bych to vůbec měla dávat do slov, když to kouzlo vzniká mezi jevištěm a hledištěm? Ono se to teprv stane, jak to mám popsat, jak to mám vědět? A proč bychom měli něco takového vůbec do slov dávat, když to je na tom to krásné? To je jako kdybyste chtěli chytit vůni toho, co vaříte. Jako proč?
OC: Mám spoustu vůní různě v lahvičkách...
Vadí mi podceňování mladé generace, říká zpěvačka Dusilová. S mladými muzikanty chystá nový projekt
Číst článek
TK: No ano, Parfém – Příběh vraha, také jsem četla, dobrý. Bude se o tom ale těžko hovořit. Není to to, o čem bychom mohli hovořit. Nerada hovořím o řemeslných věcech, já to přirovnávám k hudebnímu nástroji. Bude vám houslista půl hodiny vyprávět o tom, jak hraje na housle? Fakt vás bude zajímat, když vám budu říkat, jak chytám smyčec, jak se pevně tiskne struna? Vždyť je to ukrutně nezajímavé. Vy chcete slyšet tu vůni, ten výsledek. Takže já o tom z duše nerada mluvím.
Musím to někdy absolvovat, takže k tomu hledám cesty. Párkrát jsem upřímně o tom mluvit zkusila a zjistila jsem, že to opravdu nejde, že to je nepřenosné. Já trpěla, posluchač trpěl podle mě každý.
Ale na co se ptáte vy: tam si myslím, že to je věc otázky na každého člověka. Buď vám přijde někdo, jedno jestli herec, doktor, improvizátor či zedník, a je proti vám jako člověk a chce s vámi mluvit, anebo něco hraje, protože se stydí, protože se bojí veřejnosti, protože nechci být sám za sebe, protože to neumí nebo protože si nevěří. Takže myslím, že to, jestli proti vám sedí skutečný člověk, není otázka profese. Můžete si pozvat herce a bude pravdivý, ale budou to strašně divné řeči o divadle. Anebo bude něco hrát, ale pak ne z důvodu, že je herec.
Jaké je zpovídat hosty ze šoubyznysu? A jak by Ondřej Cihlář jako moderátor demaskoval herce, který předstírá? Poslechněte si celý rozhovor vedený Lucií Výbornou v audiu na začátku článku.