Jak zachránit klima: Češi podporují dotace na zateplení a ekologickou dopravu, na hovězí si sáhnout nenechají
- S uhlíkovou daní by se nejvíc Čechů a Češek smířilo v případě, že by se pro ni rozhodl celý svět.
- Její výnosy by pak raději využili na snížení ostatních daní a zvýšení důchodů než na pomoc uhelným regionům.
- Největší podporu mají mezi lidmi ta klimatická opatření, která už v nějaké formě znají, říká v rozhovoru socioložka Paulína Tabery.
Zateplené domy připojené k obnovitelným zdrojů energie, na ulicích bzukot MHD a jízdních kol, pole plná zeleniny. Tak by vypadalo Česko bojující s klimatickou změnou, kdyby politici vybírali opatření na přání voličů. K zelené utopii by v takové zemi pořád něco chybělo: stále by v ní šlo levně pořídit hovězí na guláš a nejspíš by se jen pomalu vzdávala aut se spalovacími motory a uhelných elektráren.
I to vyplývá z exkluzivního průzkumu Českého rozhlasu a agentur PAQ Research, STEM a CVVM. Jeho závěrečnou část, která se soustředí na veřejnou podporu i nepodporu konkrétních politik, komentuje jeho spoluautorka a vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění, socioložka Paulína Tabery.
Přečtěte si o hlavních zjištěních výzkumu Rozděleni svobodou – klimatická změna a spočítejte si svou osobní uhlíkovou stopu v unikátní kalkulačce.
K řešení klimatické změny existují dva přístupy: část lidí zdůrazňuje osobní odpovědnost a uhlíkovou stopu, pro další jsou klíčové systémové změny jako uzavření uhelných elektráren. Vy jste ve výzkumu obě roviny spojili. Proč?
Paulína Tabery
Paulína Tabery je vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR. Zaměřuje se na problematiku formování veřejného mínění, testování dotazovacích nástrojů a design kvantitativních šetření a kvalitu dat.
Obě roviny jsou zjevně propojené, nejsou to dvě debaty. Individuální snaha snížit uhlíkovou stopu bez systémové podpory naráží na bariéry. Pokud žijete v oblasti, odkud se bez auta nedá nikam dojet, tak si to auto musíte koupit. Bez infrastruktury to nejde.
Na druhou stranu politika bez podpory zespoda nebude fungovat. Když zavedete opatření, jejichž smyslu lidi nerozumí, nebudou je dodržovat. Nemůžeme si proto říct, že to budeme řešit jen systémově: záleží na tom, aby lidé změnu přijali a pochopili. Pak taky můžou tlačit na zákonodárce a firmy.
Takže pokud budu chtít něco změnit, mám začít u sebe a dát to hlasitě najevo?
To nemusíte. Firmy to poznají samy, protože nákupní chování sledují. Vědí, co kupujete, co preferujete na sociálních sítích, co vyhledáváte na internetu.
V globálním světě mají navíc individuální volby globální dopad. Nákupní řetězce už začínají nabízet rostlinné alternativy k masu.
Jenže tady už narážíme na limit. Takhle se mohou „vyjádřit“ hlavně ti, kteří na to mají. Často spíš vyšší třídy. Když si to nemůžete dovolit, musí vás podpořit právě systém, například skrz dotace.
Tradiční pracující třída: auto jako nástroj obživy
„Všichni tlačí na ekologii, takže auta by se měla měnit každých pět let. Ale všechno roztavit, všechno sešrotovat, to jsou obrovské energetické zátěže,“ říká východočeský truhlář Zbyněk Nyč v dalším z rozhovorů reportérů Českého rozhlasu se zástupci společenských tříd.
Dan Prokop v článku s uhlíkovou kalkulačkou říká, že by velká změna chování nadprůměrně zatěžujících jednotlivců snížila průměrnou individuální stopu o tunu CO2. Jenže ta je při započtení průmyslu a dopravy pořád téměř desetkrát vyšší. I když se omezím, moc nezměním.
Souhlasím s Danem v tom, že pokud jde jen o individuální změnu a nemáte možnost změnit zdroje energie, bude omezení poměrně malé. Ušetřit na vytápění můžete jenom do jisté míry. Pokud chcete mít vyšší dopad, musíte změnit zdroj.
Změny postojů ovšem postupně mění mainstream. Druhá věc je, jestli dost rychle. Tady už musí zasáhnout politika a celý proces urychlit.
Neberte nám hovězí
Ve výzkumu pro Český rozhlas jste sledovala postoje české veřejnosti k dotacím a dalším opatřením spojeným s vypouštěním skleníkových plynů a změnou klimatu. O jaká opatření šlo?
Vybrali jsme osmnáct konkrétních opatření jako dotace na zateplení a vytápění nebo ukončení užívání uhlí pro výrobu elektřiny a tepla. Podle postojů jsme pak identifikovali šest oblastí, ve kterých lidé odpovídají na jednotlivá opatření podobně: jsou to dotace, doprava, jádro, uhlí, produkce masa a letecké palivo, které je trochu bokem.
Je něco, co vás překvapilo?
Nejdřív, co mě nepřekvapilo. Lidé preferují opatření, se kterými mají zkušenosti – Zelená úsporám, dotace na MHD. Přijali je, jsou pro ně efektivní, využívají je. To je dobrá zpráva.
Pro mě osobně byla zajímavá nová témata: ukončení dotací na produkci masa a zdanění hovězího masa. Tušila jsem, že nebudou populární, a očekávání se potvrdilo. Vidíme obrovské odmítnutí zdanění hovězího masa. Většina lidí je čte jako „oni mi chtějí zakázat hovězí“. Trochu přijatelnější je ukončení dotací na produkci masa. Lidi si jednak nejsou jistí, jak moc se to dotuje a co by znamenalo, kdyby se ukončily dotace na maso, za druhé je část lidí proti dotacím obecně.
U těch dvou otázek je mimochodem vidět, že když se na podobnou věc zeptáte jinak, dostanete jiné odpovědi. Kdybych viděla jenom postoje ke zdanění hovězího, říkám si, že nemá smysl veřejnost přesvědčovat. Ale když se podíváte na druhou otázku, ukončení dotací, je vidět velká nejistota, proč bychom to měli nebo neměli dělat.
Nebylo by v tom případě dobré vědět, jestli respondenti vědí, na co přesně odpovídají? Nepomohlo by pro přesnější informaci přidat nějakou kontrolní otázku?
Myslíte něco jako a proč? po každé otázce?
Třeba. Něco, co mi pomůže neurčité odpovědi pochopit.
Vždycky máte nějaký podíl nevím. Ve výzkumu to neukazujeme jako jednu z možností: nabídneme vám škálu a vy se rozhodujete na ní. Pokud se rozhodnete z té škály vyskočit, musíte překonat velkou bariéru, takže nejspíš opravdu netušíte. Vyšší podíl nevím znamená, že téma není ve společnosti usazené.
Třeba otázka na zdanění leteckého paliva má 13 procent lidí, kteří nevědí, což je vysoké číslo. Dalších 25 procent to má tak napůl, to je dohromady 38 procent lidí, kteří se neumí rozhodnout.
Podobný podíl neutrálních odpovědí je u otázek na uhlí a jádro, které jsou přitom pro klimatickou změnu klíčové.
Dostavět jadernou elektrárnu je tak komplexní věc, že těžko dohlédnete, co všechno to bude znamenat. Podobně těžké je představit si důsledky konce spalování uhlí. U politicky exponovaných témat vidíme, že když se rozvine diskuse, veřejnost se polarizuje. Když pak téma vyšumí, podíl nevím se zase zvýší.
Klimatická opatření nepolarizují
U otázky na stavbu jaderných reaktorů v Dukovanech se ukazuje další věc: čtyřikrát častěji je podporují starší lidé a třikrát častěji muži.
Tady se věk projevuje víc než zařazení do třídy. Jádro ostatně podporuje i nastupující kosmopolitní třída, nevnímá ho jako neekologické. I z našich jiných dat vyplývá, že Češi mají jádro rádi.
Zároveň se ukazuje, že většinu klimatických opatření častěji podporují ženy a lidé s vysokým kulturním kapitálem.
Rozdíl v postojích žen a mužů prostupuje celou studií. Je statisticky významný, ale zároveň není tak velký.
Do dvou skupin respondentů nejvíc znepokojených změnami klimatu se podle vaší studie řadí 66 procent žen a 47 procent mužů.
Roli může hrát to, že ženy jsou více znepokojené i řadou jiných problémů, nejen klimatem. Když se třeba ptáme na terorismus nebo obavy z budoucnosti, je trend podobný.
Rozdíl tam sice je, ale není to vyloženě opačný postoj, jako třeba v politice, kde Piráti oslovují mladé, ANO seniory a jde vyloženě o generační záležitost. Tady to tak není. Je možné, že kdybychom šli více do hloubky a dělali psychologické nebo kognitivní testy, tak zjistíme, že muži a ženy vnímají tuhle škálu jinak.
Optikou sociálních tříd mají enviromentální opatření vyšší podporu u nastupující kosmopolitní a ohrožené třídy, naopak menší u zajištěné střední, tradiční pracující a třídy místních vazeb. Strádající třída to má tak napůl.
Zajištěná střední třída byla konzervativnější už v minulém výzkumu a je to vidět i teď.
Nastupující kosmopolitní je o něco mladší, průměrně jim je 38 let. Hlavním důvodem jejich častější podpory opatření je kombinace vysokého kulturního a sociálního kapitálu se slušným ekonomickým kapitálem.
Nižší třídy často souhlasí s opatřeními, protože jim to přináší ekonomickou výhodu. U ohrožené třídy se potkávají oba důvody: je potřeba nezapomínat, že i když má nízký ekonomický kapitál, tak má vysoký kapitál sociální a kulturní. U ní může podpora enviromentálních opatření mít jak hodnotovou, tak ekonomickou motivaci. Navíc je v ní 62 procent žen, to může také hrát roli.
Takže platí, co píšete v závěrech studie, že „postoje ke změně klimatu společnost výrazně neštěpí“?
Můžeme se bavit o konkrétních politikách, ale ani u nich nejsou rozdíly mezi třídami propastné. Nejvíc vyčnívá kosmopolitní třída, ta podporuje opatření relativně nejsilněji, ale když se podíváte na absolutní čísla, je to jiný příběh. Zdanění hovězího masa sice podporují zdaleka nejvíc ze všech tříd, ale pořád je to jen 17 procent.
Uhlíkovou daň chceme zpátky do kapes
Zkoumáte také, jestli by Češi podpořili uhlíkovou daň. Podpořili?
Zkoumali jsme to s Milanem Ščasným a Ivou Zvěřinovou, kolegy z Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy. Naším cílem bylo zjistit, za jakých podmínek by pro lidi byla přijatelná, kdy by byli ochotní platit víc. Zvolili jsme parametry, které můžou mít vliv na rozhodování: zda by byla zavedená globálně, nebo jen v části světa, kdo by ji platil, zda by šly výnosy na snížení daně z příjmu a na důchody, nebo na reformní opatření.
V souvislosti s tím jsme sledovali, o kolik by byli ochotní platit víc. Každý respondent dostal několik kartiček s kombinacemi těchto parametrů včetně možnosti zachovat současný stav a měl rozhodnout, která politika je z jeho pohledu lepší. Zarámování bylo takové, že stávající stav nepomáhá zabránit změně klimatu, zatímco uhlíková daň ano.
Uhlíková daň
Uhlíková daň se připočítává k ceně zboží či služeb v závislosti na tom, kolik emisí CO2 (případně jiných skleníkových plynů) jejich výroba či dodání vyprodukují. Smyslem je zviditelnit skryté ekologické náklady a motivovat firmy a spotřebitele k šetrnějšímu chování.
O myšlence se začalo mluvit před půl stoletím, v nějaké formě byla nebo bude brzy zavedena ve 46 zemích.
V Evropské unii se pro snižování emisí využívá podobný nástroj, emisní povolenky. V posledních měsících unijní instituce zvažují uvalení uhlíkové daně na zboží dovážené ze zemí s volnějšími emisními pravidly.
Co se ukázalo?
Ohromně záleží na tom, aby se přidal celý svět. Je také zajímavé, že lidi jsou ochotní platit, pokud se peníze budou vracet formou transferů, tedy přerozdělením vybraných prostředků navýšením důchodů nebo podpor, případně snížením daní, ale ne za reformní opatření. Češi podle všeho nevěří, že by tato opatření byla efektivní. Nevěří tomu, že by někdo zmodernizoval hospodářství. Nebo že by to dotace do obnovitelných zdrojů fungovaly, když to ostatně v minulosti nedopadlo v jejich očích úplně ideálně. Pomoc uhelným regionům vyloženě odmítají.
Prostě nedůvěřujeme státu.
Rozhodli se vlastně velmi racionálně. Ve státě, který by měl větší důvěru, že umí zavádět nové politiky, by to mohlo dopadnout jinak.
Tahle data jsme navíc sbírali v září a říjnu 2020, ještě před plným náporem pandemie. Kdybychom se ptali na to samé teď, dopadlo by to nejspíš ještě hůř.
Takže závěr je takový, že nám v zásadě nevadí platit uhlíkovou daň, pokud bude systém globální a většina výnosů půjde přímo nám v podobě nižších daní nebo vyšších důchodů.
Ještě je důležité, že sazba by měla vycházet z dopadů, které spotřeba způsobí.
Dají se srovnat postoje v Česku a na západě? Dokážeme srovnat postoje ke konkrétním politikám?
Mezinárodní srovnání přímo ke konkrétním politikám podrobně neznám. Určitě to ale lze popsat v obecné rovině. Z dat Eurobarometru je vidět, že když se na západě zeptáte, jaké je nejdůležitější téma k řešení, respondenti ve větší míře zmiňují klimatickou změnu. Z toho plyne i poptávka pro západní politiky. My máme pocit, že Brusel nám něco diktuje, ale ve skutečnosti jen představitelé států odpovídají na poptávku ve svých zemích. Ve Francii schválili klimatický zákon, v Německu zaznamenávají Zelení rostoucí preference. Evropská unie nikdy nevypadá dobře: v zemích, které chtějí rychlou změnu, vypadá jako neakční, ty ostatní si stěžují, že jim něco diktuje. Každopádně rozdělení západ-východ je v otázce klimatické změny reálné a doplňuje ho i sever-jih.
Výzkum Rozděleni svobodou – klimatická změna vznikl v průběhu roku 2020 na vzorku 2239 osob jako reprezentativní pro populaci ČR ve věku 18-75 let a pro Český rozhlas ho připravil tým sociologů z agentur PAQ Research (Daniel Prokop, Tomáš Dvořák), STEM (Martin Buchtík, Jitka Uhrová) a CVVM Sociologického ústavu AV ČR (Paulína Tabery, Matouš Pilnáček). Šetření realizovaly agentury STEM/MARK a MEDIAN. Výsledná zpráva je ke stažení ZDE.
Výzkum postojů ke změně klimatu a souvisejícím politickým opatřením navazuje na předloňský projekt Rozděleni svobodou. Ten v porevoluční společnosti identifikoval šest skupin obyvatel podle jejich příjmů, majetku a kontaktů, s těmito třídami pracuje i nový výzkum. Rozdíly mezi jednotlivými třídami jsou ale v otázkách klimatu většinou velmi malé. Pokud chcete vědět, do které ze šesti současných společenských tříd by výzkumníci zařadili právě vás, zjistíte to v naší starší aplikaci.
Související témata: Datová žurnalistika, změna klimatu, rozděleni klimatem, uhlíková daň, Paulína Tabery, Rozděleni svobodou