Hendikepovaní dokážou neskutečné věci, říká Čech úspěšný na World Press Photo. Tohle jsou jeho snímky
„Čím dál tím více mám pocit, že když děláte dokument, odráží se v něm vaše životní zkušenosti,“ říká český fotograf Michael Hanke, který znovu zabodoval v prestižní soutěži World Press Photo. Ve sportovní kategorii obsadil druhé místo díky snímkům z tréninku i osobního života paraboxera Zdeňka Šafránka. O své tvorbě mluvil v rozhovoru pro Radiožurnál.
World Press Photo letos vyhrál snímek dvouleté holčičky z Hondurasu, která pláče, zatímco americká pohraniční stráž zatýká její matku. Autorem je fotograf John Moore. V prestižní soutěži ale uspěl i Čech – fotograf Michael Hanke. A ne poprvé – před dvěma roky uspěl se sérií z dětských šachových turnajů. Tentokrát zaujaly snímky českého boxera na vozíku Zdeňka Šafránka.
Proč jste si vybral právě Zdeňka Šafránka?
Byla to víceméně náhoda. Objevil jsem, co jsem vůbec netušil – že hendikepovaní sportovci dokážou neskutečné věci a že dokážou dělat i box – box vozíčkářů. V Česku se tomu říká parabox. Fascinovalo mě, že ti sportovci dokážou vlastně víc než my „zdraví“. Takže jsem to chtěl víceméně prozkoumat a odhalit i každodenní domácí život těch lidí. Vybral jsem si zrovna Zdendu, protože mi byl doporučen jeho trenérem. Můžu říct, že to doporučení bylo skutečně správné – Zdenda je úžasný člověk.
Na fotkách se jeví jako skutečný sympaťák. Jaká s ním byla spolupráce? Co všechno jste s ním zažil?
Spolupráce s ním byla fantastická. První schůzku jsem měl více méně seznamovací – záměrně jsem nechtěl hned fotit. Chtěl jsem v rodinném prostředí představit svůj záměr a tak asi vznikla nějaká vzájemná důvěra. Troufám si tvrdit, že ta je pro focení tak citlivých témat nezbytná. Jak říká i Zdenda, k tomu navázání důvěry došlo a jen díky tomu mohly vzniknout takové nearanžované záběry.
Proč je série černobílá?
Tak fotím vlastně od začátku. Fotím šestým rokem a od začátku jsem si vybral téma černobílé. Důvod je prostý – zaměřuji se na lidi a emoce a tam ta barevná přece jen trochu rozptyluje pozornost diváka.
Cenu na World Press Photo jste získal už podruhé. Své snímky letos zaslalo přes 4700 fotografů – existuje recept na výhru ve World Press Photo? To už nemůže být náhoda…
Máte pravdu, začínám nad tím uvažovat. Pořád si ale nemyslím, že jsem nějaký světový superfotograf. Čím dál tím více mám pocit, že když děláte dokument – mluvím teď čistě o dokumentární fotografii – strašně moc se v něm odráží vaše životní zkušenosti, jak žijete a jak cítíte. Protože zmáčknout v tu chvíli spoušť, to se v tomhle konkrétním žánru nedá naučit. To se prostě musí cítit.