Vize z krize režisérky Agnieszky Holland: Kultura může vyjít z pandemie silnější, ale potřebujeme empatii

Paní Holland, může kultura vyjít z pandemie silnější a nějakým způsobem se poučit? Pokud ano, tak jak?
Myslím, že nejenom může, ale hlavně musí, protože se mi zdá, že ta kultura, mluvím o Evropě, ale můžou se do toho zapojit i Spojené státy, i když tam to má trošku jinou dimenzi. Ta kultura se udělala šíleně pohodlná. A mám takovej pocit, že jsme se zahnízdili nějak v takovém komfortním prostorou, že kultura nemá za účel komunikovat s lidmi a komunikovat třeba obsahy lidem, ale že je určitým způsobem taková sebeúčinná. Když mluvím o kultuře, pochopitelně mluvím hlavně o dvou věcech, o tvorbě a o distribuci kultury. Zdá se mi, že ta pohodlnost pramení taky z určitého pocitu takové bezpečnosti a nedostatečné ambice, že totiž víme, jak to chodí. Víme, jak instituce fungují. Instituce nám zaručují určitý počet grantů, granty nedostáváme v podstatě za takovou nejvyšší hodnotu nebo za provokování nebo za bourání nějakých hranic, ale za určité takové, řekla bych, měšťáctví. V každém případě mám takový pocit, že komunikace mezi lidmi a kulturou je natolik povrchní, že najednou můžeme uvidět, že to není pro lidi podstatné. Pochopitelně, že se chtějí dívat na nějaké seriály, nebo chtějí číst nějaké knížky, ale nejsou v podstatě ochotni věnovat tomu příliš mnoho prostoru, svého vnitřního prostoru a peněz. Takže se zdá, že lidé, kteří v kultuře dělají, upadli v takovou určitou rutinu, a to vedlo k tomu, že se určitým způsobem tak odcizili, nejenom od publika, nejenom od společností, ale taky od toho hlavního důvodu, proč to dělají. Jsou výjimky, ale mluvím o všeobecné situaci. A teď myslím, že pandemie nám postavila určité zrcadlo a v tom zrcadle vidíme, že jsme šíleně osaměli. Mluvím z hlediska někoho, kdo tvoří kulturu. A ta osamělost je trošku vina doby, ale hlavně vina nás samotných.

Podcast hledající cesty, jak současnou situaci kolem pandemie koronaviru změnit ve výzvu. Přinese inspirativní vize 21 českých osobností pro následující rok 2021. Ve svých krátkých esejích nabídnou zajímavé cesty, kterými se Česká republika může po odeznění pandemie ubírat. Mezi tématy jsou budoucnost školství, péče o seniory, život ve městech, cestování, klima a mnoho dalších.

Jestli to chápu správně, tak covid vpadl v podstatě do krize kultury nebo do nějaké hodnotové krize kultury, aspoň z toho, co mi říkáte. Jakmile covid odejde, v uvozovkách, když to velmi zjednoduším, otevřou se podle vás kina, divadla, koncertní sály a všechno bude, jak kdyby se nic nestalo? Nebo co to udělá s praktickou stránkou?
To je těžko říct. Myslím, že pokud jde o živou kulturu, jako je divadlo nebo koncerty, tak myslím, že po nějaké době by se to mělo víceméně vrátit k normálu. Pokud jde o kino, to není tak zřejmé. Budou výjimečně dobré filmy, lepší filmy. Když budou filmy nudné, když budou čistě komerční, abychom vydělali peníze, tak se může ukázat, že třeba vyděláme peníze jinak, v seriálech nebo tak. Takže pokud jde o kino, je tady takovým dobrým měřítkem, protože má alternativu, kterou jsou teď streamingové a VOD platformy. A pochopitelně ty VOD a streamingové platformy nemusejí vůbec financovat film, kino tak, jak je známe, to znamená celovečeráky, které jsou víceméně jaksi osobní expresí určité skupiny nebo jednotlivců. Můžete dělat víc průmyslově a z ekonomického hlediska pochopitelně víc se vyplatí dělat seriály než jednotlivé filmy, ale ty jednotlivé filmy měly něco, co mohlo být umění. A myslím si, že je potřeba umění, ono nezmizí, protože funguje od začátku lidstva. Máme potřebu umělecké exprese a potřebu příběhu, to jsou dvě potřeby, které nezmizí. A teď jde o to, aby pro lidi byla exprese komunikativní a příběh, aby byl hluboký, nový a zajímavý.

Dal vám osobně covid a pandemie příležitost zastavit se, nadechnout, zamyslet, reflektovat? Jak jste to prožívala a prožíváte?
Pandemie, jak já ji prožívám? Je těžké říct něco, co by nebylo úplně banální. Prožívám to jako většina lidstva, to znamená něco mezi zvědavostí, strachem, úzkostí, netrpělivostí. To jsou pocity, které se střídají. Pochopitelně našla jsem se v takovém zvláštním okamžiku mého života, protože posledních deset let jsem v podstatě bez přestávky něco dělala a dost intenzivně. Třeba za posledních pět let jsem natočila tři celovečeráky a několik seriálů a něco jsem napsala ještě, ještě jsem měla nějakou společenskou aktivitu, takže neměla jsem chvíli, kdybych si mohla úplně nezištně trávit čas. Udělala jsem si hygienické krátké prázdniny, ale to bylo vždy... Ještě něco jsem dělala, připravovala. A teď najednou jsem se ocitla v takovém nepříjemném vakuu. Ráda trávím čas na francouzské vesnici a vždy, když jsem sem přijížděla, tak jsem přijížděla střihat. To byla zase práce. Ale tak prostě být, procházet se a něco dělat takového nezištného, to jsem vždy o tom snila. Najednou se sen uskutečnil zvláštním způsobem, protože jsem propagovala můj předposlední film Mr. Johns v Paříži a tři dny před tím, než se dostal do kin, tak zastavili všechno, byl lockdown, kina se zavřela. Od té doby trávím v podstatě většinu času tady, takže najednou ani nevím, kdy zas něco budu točit a musím říct, že nejsem nešťastná, teda snažím se to určitým způsobem využít, nebo určitým způsobem najít takový jako vnitřní klid. Občas je to jednoduché, občas ne.

To hezky říkáte, měla jste sen na chvilku se zastavit a prostě jenom nezištně fungovat, existovat, procházet se nebo cokoliv dalšího a teď se vám ten sen splnil. Tak jestli se to nedá vztáhnout všeobecně, že představa, že by se na chvilku celý ten kolotoč, tenhle svět, zastavil, by mohlo být pro nás všechny příjemné, ale vlastně docházíme do bodu, kdy například možnost zastavení se a reflexe se nedá vztáhnout k celé společnosti.
Mluvím o tomt s určitým ostychem, protože jsem v situaci, která je, jak se tomu říká, privilegovaná ze všech hledisek, protože mám peníze, to znamená mám určité úspory a nemusím mít úzkost, že příští měsíc nebudu mít za co zaplatit účty a dát co do hrnce, nemám malé děti, takže... Mám dost velký dům, takže uzavření není pro mě úzkostlivé, naopak je příjemné. Takže víte, je to dost výjimečné, je to v podstatě luxusní situace.

V eseji pro magazín Talkhouse píšete, že se váš život přesunul do online světa, že jste se stala takovou zamlklejší, uzavřenější. Toto je samozřejmě realita mnoha z nás. Myslíte, že se po uvolnění opatření naše emoce vrátí do původního stavu? Těšíte se na živé lidi?
Víte, ano a ne. Myslím si, že na jedné straně vidíme takovou potřebu, zvlášť mezi mladými lidmi, že když opatření jsou nějak trošku uvolněná, tak je okamžitě máte na ulici, třeba i v Praze jsem to viděla, anebo se dělají podzemní kluby nebo třeba protesty na ulici. Vidíme, že ta potřeba být spolu, prostě být blízko, je v lidech šíleně silná. Ale mám strach o tu nejmladší generaci, která najednou zůstala v mnoha zemích uzavřena ve svých malých pokojích u počítače. Myslím si, že to, co už se vědělo před tím, že ta nejmladší generace žije nejraději v určitém virtuálním světě, tak teď jenom zesílilo, protože oni do toho světa utíkají taky kvůli tomu, že rodiče jsou pořád vedle. A že pochopitelně určitá napětí, která vznikají, dopadají nejvíc na ty nejmladší. Takže se obávám, že ta generace bude už jiná, že třeba ty potřeby nebude mít, že třeba takový generační autismus se může stát světovým. Uvidíme, třeba ano, třeba ne. Víte, je šíleně těžké něco prorokovat, protože skutečně jedna věc, kterou jsme se naučili z pandemie, je to, že nic nevíme o budoucnosti. Takže můžeme jenom tak dělat určité simulace, nebo na základě toho, co bylo dřív podobného, mluvit o určitých mechanismech, které nás můžou vést k nějakým společenským nebo politickým reakcím. Změna se dotkla nejvíc té nejmladší a nejstarší generace, protože pro ně se svět stal šíleně nebezpečný. A v pokročilých zemích se staroba posunuje, dost dlouho cítíme, že jsme v podstatě mladí a chováme se jako mladí a najednou se ukázalo, že ten virus si to nemyslí a že společnost určitým způsobem buď ty starší musí obětovat, anebo obětovat svoji ekonomickou situaci. Je to konflikt, který je psychologický, teda sociologický a psychologický, šíleně komplexní a bude mít určitě dopad na naší existenciální situaci.

Jako společnost, nebo jako společenství, kdybych to vztáhl k celému světu, z vašeho, opravdu z vašeho pocitu, jak si v tomhle konfliktu vedeme?
Zle, špatně. Byly takové vlny solidarity, řekla bych, takové trošku popkulturní vlny solidarity vůči doktorům, anebo vůči starým, takové nějaké pomocné akce a tak. Ale jinak, když se díváme třeba na situaci očkování, tak vidíme, že solidarita je slabá a že jednotlivé země si začínají vakcíny prostě nějak krást, anebo prostě nějak přetahovat a vytrhávat, ale nejhorší, co v tom je, když se podíváte třeba na Afriku, tak jsou tam země, kde nebyl očkovaný ještě ani jeden občan. Máte Izrael, kde se už 50 procent populace proočkovalo, oni na to dali hodně peněz, ale vedle je Palestina, která proočkovaná není. Takže světová solidarita nejenom nefunguje, ale ukazuje nejenom sobectví, ale i blbost, protože virus nezná hranice a v okamžiku, když polovina toho ubohého lidstva nebude očkovaná, tak to naše očkovaní je k ničemu. Ten virus vlastně bude mutovat a za chvíli zaútočí. Takže je vidět, že lidstvo se prostě neučí z takových zkušeností, že pud sebezáchovy není hlubším pudem sebezáchovy, že je jenom takovým sobeckým reflexem, ale zároveň, tak jako třeba s klimatickou krizí, děláme všechno, abychom se zachránit nemohli.

V eseji pro magazín Talkhouse jste popsala svoje filmy jako díla vzbuzující emoce. Kdyby byla současná situace filmem, jako že jednou asi bude, ale kdyby byla teď, jaký by byl? Jakou emoci by si váš film o téhle době, o posledním roku a půl, nesl?
Myslím, že jeden z větších problémů, v jakém žijeme, je to, že ještě před pandemií, ale pandemie to jenom zvětšila, že atomizace společností a polarizace se stala tak velikou, že zasahuje nejenom velké ideologické nebo národnostní bloky, ale zasahuje taky menší buňky, že můžeme fungovat jedině skrz určitý konflikt a že taková deliberace nebo kompromis nebo prostě dialog, empatie, která nám pomůže pochopit jiné hledisko, které se třeba občas liší jenom málo od našeho v několika detailech, ale ty detaily jsou důležité a ty detaily můžeme buď pochopit nebo negociovat, a to myslím ve všech rovinách osobního života, společenského života, velké politiky, mocností, globu a tak. A jenom tohle, jenom taková určitá empatie a solidarita a vzájemné pochopení a snaha o pochopení může nám pomoct vyřešit globální výzvy a nebezpečí, se kterými se měříme, jako je třeba klimatická katastrofa nebo pandemie nebo šílené nerovnosti mezi lidmi, globální a také v jednotlivých zemích, a nejsme schopni vůbec tohle řešit, protože odřezáváme takové jaksi nervy nebo kanály, kterými můžeme komunikovat s druhými. A my to ničíme, docela myslím vědomě. Ten konflikt, ta nenávist a ta polarizace, dává nám určitou satisfakci, pocit, takový umělý pocit, že žijeme a že jsme důležití. Takže tímhle směrem myslím o nějakém příštím filmu, jak ukázat nemožnost komunikace.

Takže naší naději, jestli to správně chápu a zkrátím to v takové klišé, by mohla být nějaká empatie a nějaká schopnost komunikace a dialogu?
Určitě, bez empatie všichni zahyneme. Empatie nejenom pro jiné lidi, ale taky pro přírodu, pro zvířata, pro to, na čem závisíme a co je částí našeho světa.