Sex, nebo nenávist! Manosféru zrodil odpor k emancipaci žen, část z ní je čistý byznys

Praha 13. června 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Obě řady série EXTRÉM nejen o politickém extremismu najdete zde.

Když jsem poprvé slyšel o teorii červené pilulky, Red Pill Theory, tak jsem si vybavil slavnou scénu z Matrixu, kdy Morpheus natáhne otevřené dlaně k Neovi, v jedné má červenou, ve druhé modrou pilulku. Ta modrá je návrat k běžnému životu. Když si Neo vybere červenou a polkne ji, tak se stane součástí odporu proti strojům. A o tom je Matrix. Souvisí tohle s manosférou?
Skrz červenou pilulku, Red Pill, která je chápaná spíš jako procitnutí. Je to moment, kdy vidíte, jak věci opravdu fungují. V kontextu toho, čemu říkáme manosféra, si uvědomíte, že společnost není postavená na rovnoprávnosti. Podle této představy je koncentrovaná kolem požadavků a přístupů, které definují ženy, a většina mužů nesplňuje charakteristiky toho, co je pro ženy zajímavé.

Takže světu vládnou ženy, já si vezmu černou pilulku a prozřu?
Černou pilulku si berete, když jste se vzdal. 

Pardon… Tedy počkejte, černá má taky význam?
Samozřejmě. Pilulek je celá řada. Black Pill znamená, že jste rezignoval na to situaci měnit. Znamená to, že odcházím, it's over. Je to pojem, který se specificky objevuje v incelském prostředí. Ta situace je pevně daná, nedá se změnit a jediné, co může přijít a co by ji mohlo eventuálně změnit, je násilná revoluce. 

Co když si vezmu modrou? 
Tak zůstanete tam, kde jste byl a jste normík. 

Normík?
Existuje pro to celá řada pojmů. Může to být normík, může to být virgin, ale všechny označují člověka, který je pořád hluboce ponořen v přesvědčení, že svět funguje tak, jak se říká v televizi a neuvědomuje si jeho reálnou podstatu, ve které společnost ovládají ženy. Ty jsou podle nich z principu na jedné straně zlé, na straně druhé velmi jednoduché a přímočaré. Usilují jen o to, aby získaly muže, který je na jedné straně vizuálně zajímavý a krásný, na straně druhé dostatečně bohatý, aby se o ně postaral.

Společenské změny

A co mi dělají, když jsou zlé? Když si vezmu červenou pilulku a prozřu?
Tak si uvědomím, že moje místo může být někde jinde, než jenom mezi normíky. To, čemu říkáme manosféra, sestává ze série několika skupin. Na jedné straně stojí skupina, které se říká Men's Rights Activists. Některé její ozvuky bychom viděli i u nás. Jsou to muži, kteří většinou bojují za to, aby soudy při rozvodu nepřidělovaly děti automaticky ženám, aby měli muži větší práva, v tomto kontextu většinou právě v otázce rozvodu a výchovy dětí. Vedle toho existují skupiny, které se označují anglickou zkratkou PUA. To jsou Pickup Artists, což existuje i u nás. Je to skupina lidí, která vám říká, že svádění a navazování primárně sexuálních vztahů je záležitost, která se dá naučit. 

To jsou motivační řečníci?
Ne, to je celý byznys, který je s tím spojený. Říkají, že ve skutečnosti ženy čekají něco jiného. Pokud chcete postavit svou strategii na tom, že jste hodný kluk, který se dokáže postarat o děti, je to super, jenže to se bavíme o tom, jestli chcete založit rodinu. Tady jde o to, jestli chcete sbalit holku a vyspat se s ní. To jsou dvě různé věci. Ta první věc se dá naučit úplně bez problému. Ale když budete poslouchat jejich podcasty, zaplatíte jim, koupíte si jejich knížky, přijdete na jejich kurz, tak vás naučí i to, jak být borec a jak sbalit jakoukoliv holku si vyberete. Tu nejkrásnější, kterou jste viděl. I když jste sám a třeba máte pocit, že jste úplně obyčejný kluk. 

Takže budete alfa a máte všechno pod palcem…?
A tohle se spojuje s představou, kterou jsem popsal před chvílí. Přestože Pickup Artists nemusejí zdaleka zapadat do kategorie manosféry – u které obvykle předpokládáme, že je velmi výrazně misogynní, tedy skutečně stojí v opozici s velmi negativním pohledem na ženy – tak vysekávají ze sociální reality opravdu jenom jeden dílek, a to sexuální aktivitu.

Zároveň ale ti lidé, kteří působí v manosféře nebo jsou jí ovlivněni, říkají, že jsou ženy zlé a nemají je rádi právě proto, že je nemůžou mít…?
Tím bychom se dostali k té další skupině. To, co teď popisujete, je myšlenka, která rezonuje v hnutí takzvaných incelů. Pojem incel je zkratka z anglického involuntarily celibate, tedy nedobrovolný celibát. Je to kupodivu záležitost, která je poměrně stará, sahá zhruba do roku 2010, kde se poprvé objevují základy, které tohle postupně formují. V roce 2012 pak na Redditu vzniká Red Pill Hub. Ten k sobě začíná stahovat lidi, kteří už ten termín chápou tak, jak jsme si ho na začátku popsali, tedy že se vám otevřely oči.

Takže to je diskuzní uzel pro lidi, kteří sdílí podobné myšlenky, chtějí se setkávat na internetu a diskutovat o tom. Ale to už jste skoro v současnosti. Manosféra má určitě kořeny mnohem dřív, ne?
Úplně na začátku stojí skupiny, které jdou ruku v ruce s feministickým hnutím a říkají, že po osvobození žen by mělo následovat i osvobození mužů. To jsou 70. léta, která nejsou součástí manosféry, ale otevřou prostor ve smyslu „Pojďme se bavit i o mužích“. Začátek startuje někdy v poválečném období, kdy se v kontextu války samozřejmě velmi drasticky mění společnost, evropská i americká. Obě války, první i druhá stavová válka, velmi výrazně zasáhly do vývoje na všech možných úrovních.

Ale jeden moment hraje významnou roli – v průběhu obou válek výrazně vzrostlo postavení žen. Válka si to vynutila. Muži velmi často odešli na frontu a výsledek byl, že se zvětšil počet lidí, které bylo zapotřebí dostat do průmyslu. V ten moment do toho vstupuje celá řada žen, které začínají pracovat. Velmi často pracují poprvé v životě, do té doby to není běžné. Žena měla být doma a starat se o děti. Teď začínají pracovat, což ale znamená, že taky samy vydělávají peníze.

Emancipují se.
Přesně tak. A najednou končí válka, muži se vrací a někteří z nich chtějí, aby se všechno vrátilo zpátky. Ženy budou doma, budou vařit a starat se o děti a muži budou chodit do práce. Některé ženy ale říkají, že už vědí, co to znamená vydělat peníze a být nezávislá. A nechtějí do pozice, ve které byly předtím.

Už nepotřebují muže k tomu, aby měly na živobytí…
Ano, přesně tak. A v ten moment se rozbíhá celá řada společenských změn. Úplně prvotní mužské proudy v 60., respektive 70. letech se chtějí bavit o tom, jak by měla vypadat pozice muže. Na jedné straně se bavíme o feminismu, osvobození žen, ale pojďme se bavit i o osvobození mužů. Z toho se pak v 80. letech odštěpují některé skupiny, které se chtějí bavit o tom, že muži trpí. Což není původní myšlenka. Tady se začíná objevovat představa, že feminismus mužům škodí. K tomu se pak vztahuje celá řada dalších představ, která nakonec může skončit až u incelů. 

Ti se radikalizují na internetu, který do toho vstupuje v 90. letech.
Úplný počátek incelů sahá opravdu do 90. let, tedy v tomto kontextu poměrně hluboko do historie. Úplně první skupiny, které vznikají, zakládají ženy. Jsou to skupiny na internetu, které říkají, že mají problém navazovat vztahy. Objevují se tam lidé, kteří si říkají, že to je přesně jejich situace – jsou sami, nikdo jim nerozumí, mají pár přátel, ale všichni jsou z internetu. Tváří tvář neumí mluvit s lidmi. A teď co s tím. 

Tyto komunity incelů ale velmi rychle vytlačí všechny ženy. Zůstanou tam jenom kluci, kteří se postupně začnou mezi sebou bavit o tom, že to je celé dáno tím, že jsou ženy zlé. Pro Pickup Artists není žena špatná. Je to kořist, o kterou usilujete a která vás zajímá. Zatímco incelové už jsou velmi často ti Blackpilled, tedy nevěří tomu, že se situace může změnit. Zároveň jsou ale přesvědčeni o tom, že chyba není na jejich straně, ale u žen.

„Hradby“

Proto už i mnohokrát došlo v minulosti k tomu, že se lidé natolik radikalizovali, že přistoupili až k trestným činům, cíleně vraždili ženy…?
Jasně, tady mluvíme o klasickém terorismu. Proto se o incelech v posledním desetiletí mluví, protože z jejich prostředí vzešla celá řada útočníků. Zároveň se to velmi často propojuje právě s myšlenkami krajní pravice. 

Jak?
Krajní pravice nenávidí feminismus úplně stejně jako incelové. Je tam propojení skrz nenávist vůči feminismu, a zároveň představě společnosti, která je rozvrstvená – neměla by být rovnocenná, muži mají hrát větší roli, než v současné společnosti hrají. To jsou momenty, které obě skupiny velmi výrazně přibližují. Samozřejmě třetím momentem je dost často – byť ne vždycky – obecně zdůrazňovaná maskulinita, která hraje výraznou roli i v prostředí manosféry.

Pozitivní maskulinita, nebo toxická maskulinita? Často se zmiňuje, že existuje negativní i pozitivní konotace. 
I v kontextu psychologie existuje debata o tom, jakým způsobem se proměňuje pozice mužů a jakým způsobem vnímají svou pozici v moderní společnosti. A já se obávám, že otázka toxické, nebo netoxické maskulinity, je v případě manosféry jenom dalším projevem téhož. Specificky se zabývám politickým extremismem, takže se potkávám s velmi specifickým výsekem mužů. Pokud bych mluvil o českém politickém extremismu, tak v minulé sérii jsme se bavili o skinheadské subkultuře. V ní bylo velmi zřetelně viditelné, že tam tohle hraje obrovskou roli a že pro celou řadu skinheadů je příklon k subkultuře způsob, jak se vyrovnat se svojí maskulinitou.

S krizí identity?
Spíš s nejistotou než s krizí. Nejistota, co ode mě chce společnost. 

Jaké je moje místo…? 
Jak se pozná, že jsem mužem, a co to znamená. Pro ně to znamená zdůraznit maskulinitu – oholená hlava, chodit do posilovny, tetování… To jsou věci, které jsou maskulinní z pohledu muže. A mám pocit, že to velmi často vidíme i v debatách incelů – kteří velmi často předpokládají, že tohle jsou věci, které imponují ženám. Ale narážejí na to, že to tak není. Jsou tím zaskočeni, protože jim to přijde jasné, že tohle ženy chtějí. Celé to samozřejmě vychází z představy, že rozumí tomu, co ženy chtějí – chtějí Chada, který má Lamborghini, je bohatý, svalnatý… A to všechno někteří z incelů skutečně nabízejí.

Chadové jsou ti lidé, kteří jsou top alfy…? 
Jasně. To je těch 20 procent super alfa mužů. 

Ano, to je to pravidlo 80 na 20, že 80 procent žen chce 20 procent mužů.
Přesně tak, Paretovo pravidlo. Někteří incelové tyto charakteristiky naplňují, a přesto nejsou úspěšní. Na jedné straně tedy mluvíme o tom, že si část mužů podle všeho není jistá, co se od nich čeká a jak má vypadat maskulinita. Mluvili jsme o skinech – tady úplně jednoznačně vidíte to, co bychom mohli označit jako toxickou maskulinitu, která se soustředí jenom na vnější znaky, které mají působit agresivně. Agresivní chování je podle nich to, co se od muže očekává. A pak celý život neustále naráží na to, že to ostatní nevnímají pozitivně. 

Lidé, kteří se v rámci manosféry spojují, mají i vlastní jazyk. 
Víme, že subkulturní skupiny, který vznikají tímto způsobem, si velmi často vlastní jazyk vytvářejí jako určitou hradbu. Máte pocit určité výjimečnosti, používáte termíny, kterým vy rozumíte a ostatní ne. Máte de facto tajný jazyk, tajná znamení a tak dále. A tady se objevuje celá řada termínů, například termín alfa. Ten vychází z ne úplně správného pochopení. Přírodovědci upozorňují na to, že představa o alfasamci je chybná. Je to taková hodně na sílu tlačená představa, která v přírodě takhle úplně nefunguje. Ve skutečnosti i tlupy primátů mnohem víc kooperují. Nicméně tato představa sehrává klíčovou pozici. Jsou tady Chadové, těch 20 procent supermužů. 

Pak je tady termín sigma. Ten trochu navazuje na ještě starší záležitosti. Sigma male neboli osamělý vlk je představa muže, který odmítá sociální hierarchie, a to v zásadě nacházíme právě v kontextu manosféry. Když mluvíme o manosféře, tak se nejčastěji mluví buď o Pickup Artists, nebo o incelech. Ve skutečnosti je těch skupin víc a jednou z nich je právě skupina, která se označuje takovou zvláštní zkratkou MGTOW – Men going their own way. To jsou muži, kteří odcházejí ze společnosti, protože prozřeli. Jsou Redpilled. Jdou vlastní cestou, na které ženy nejsou.

K tomu pravidlu 80 na 20 – věděl jste, že když si o něm píší lidé na internetu, tak ho označují emotikonou 100? A například Red pill je dynamit. Je zajímavé, že spousta významů v rámci manosféry má vlastní emotikonu. Je to tedy asi generační věc, protože často ti lidé, kteří se nenarodili s mobilem v ruce, tomu nerozumí…?
Ano, nemusí tomu rozumět. Mění se to, ale zároveň to jsou věci, které se dají vypozorovat. Samozřejmě je to ale generační záležitost. 

Urychlení komunikace.
Hraje to svoji roli. Zároveň se mohou nesmírně zajímavým způsobem proměňovat. Mým oblíbeným symbolem jsou fazole. 

Fazole? 
Tři jednotlivé fazolky. 

A z jakého důvodu? 
Beans znamenají, že jste incel. 

Takže? 
Je to nevyklíčené semeno.

Ach tak.
Tam je to velmi přímočaré.

Tradwives

Na druhou stranu jsem četl o ženách, kterým může takové chování imponovat. Na Guardianu letos psali o womanosféře…?

Vidíme, že se postupně formuje několik různých proudů, specificky v USA. Asi nejznámější je hnutí tradwives. To jsou tradiční manželky, které poměrně výrazně rezonují a do jisté míry se i shodují s pohledem části krajní pravice, ale možná i části normální společnosti. 

A to je pohled antifeministický, konzervativní a antiprogresivistický? 
Přesně tak, možná spíš tradicionalistický než nutně konzervativní. Tradwives jsou ženy, které se snaží vypadat trochu jako ženy z konce 19. nebo začátku 20. století, které zdůrazňují, že smyslem jejich života je rodina a domácnost. Původně najdete celou řadu tradwives hashtagů třeba u vaření, kde vám ukazují tradiční americký apple pie. Nemusí to být vůbec spojené s politikou. Můžete to chápat jako subkulturu – baví mě mít natočené vlasy, jak se to dělalo v 50. letech, baví mě mít stejné oblečení… Je to úplně v pořádku. 

Část lidí v tom ale vidí i rozměr politický, který říká, že takhle to bylo správně, tohle byla normální tradiční rodina, kde žena nepracuje. To je podle nich chyba našeho systému, že muži nemůžou vydělávat tolik, aby se o ženu dokázali postarat. Kde je žena doma, stará se o děti, nechce se politicky angažovat. Tohle zaznívá i u nás.

Tam je zajímavý ten kapitalistický moment, že muž nemůže vydělávat tolik, aby se mohl postarat o ženu…? 
Tohle se samozřejmě objevuje. Málokdy máte představu, která je jednorozměrná. Většinou se političtí stratégové snaží kombinovat věci tak, aby každá jedna věc zapadala do vašeho pohledu na svět. 

A samozřejmě zase platí, že pokud se rozhodnete, tak vám dneska nikdo nebrání v tom, abyste žila tímhle způsobem – plně se oddala svému manželovi a dětem a nic jiného. Nepochybně takovým způsobem řada žen žije, ale postupně se z toho stává politické hnutí, které začíná mluvit o tom, že je feminismus špatně a že ženám ubližuje. Že si ženy nechtějí vybírat, nechtějí mít politickou kariéru a kariéru vůbec, protože ta hlavní a jediná kariéra, o kterou má žena usilovat, je ta s dětmi. 

Pořád se bavíme z jedné, z druhé i třetí strany o tom, že někdo ví, co ženy mají dělat nebo co chtějí. Realita ale taková evidentně není. Tyto skupiny zápasí se svobodou, ale zároveň – když se bavíme o manosféře – částečně i samy se sebou. 

Dneska se velmi často upozorňuje na to, že to patrně souvisí i s rozvojem komunikace na internetu obecně. Už jsme tady zmínili emotikony. Dorůstá nám už několikátá generace, která nemá problém komunikovat přes internet, ale má problém komunikovat tváří tvář a navazovat jakékoli emocionální vztahy. Existují výzkumy, kdy celá řada mladých lidí upozorňuje, že sice zná řadu lidí na internetu, ale nemají nikoho, koho by označili za přítele. Možná nemají nikoho, o kom by mohli říct, že je skutečně zná.

Máte pocit, že extremistický rozměr může do budoucna narůstat?
Počet lidí, kteří se v tomto prostoru pohybují a kteří těmto věcem naslouchají, roste. To jsme schopni spočítat. Na jedné straně vidíme velkou tendenci komunikovat po síti, na straně druhé vidíme tendenci od knih k emotikonům, tedy zjednodušování. Obě věci evidentně manosféru posilují. Tím se na jedné straně možná nevytváří, ale rozhodně to nepomáhá komunikaci tváří tvář, která pak může reálně vést k osobním vztahům. Je tedy poměrně velká pravděpodobnost, že uvěříme velmi výrazně zjednodušujícímu přístupu, který se k nám dostane po síti a který nám bude říkat, jak ženy některé věci vnímají. A protože máme zároveň problém nebo nejsme schopni je oslovit, tak nikdy nezjistíme, že to tak není.