Trestat bezdomovce? Ten nápad je odtržený od reality, kritizuje Hrabu výzkumnice

Brno 3. prosince 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Senátor Zdeněk Hraba, nestraník, který je teď v klubu ODS a TOP 09, rozvířil vody nápadem na trestání bezdomovců, respektive chce postavit žití bez domova na ulici mimo zákon. Co na to říkáte? 
Jsem k takovému nápadu kritická, přijde mi odtržený od sociální reality a je na něm znát, že pan senátor neporozuměl podstatě problému, se kterým se lidé bez domova potýkají. Zdá se mi, že jeho nápad vychází z představy, že člověk se na ulici dostává vlastní vinou, což je velmi zjednodušující a v zásadě nepravdivé tvrzení. Propad na ulici je spirálou různých událostí v životě člověka a má devastující, hodně traumatizující účinky. Jde o kombinaci osobních a systémových faktorů, z čehož dle mého názoru ty systémové jsou zcela zásadní. 

Pan senátor říká, že rozděluje bezdomovce, kteří se dostali na ulici svou vlastní vinou, a ty, kteří ne a chtějí s tím něco dělat, a těm chce nabídnout pomocnou ruku. Tu první skupinu lidí, již jsou na ulici tak nějak z vlastní vůle a udělali si z toho, řekněme životní styl, považuje za sociální a bezpečnostní problém. Nemá pravdu? 
To je druhá rovina idey, že člověk setrvává na ulici, protože se mu tam líbí, je to jeho volba a životní styl. Pohybuju se v této oblasti od roku 2008 a musím říct, že takového člověka bez domova v podstatě neznám. Stejně tak druhá strana věci je, že se lidé dostatečně nesnaží, aby se z ulice dostali – takový názor úplně přehlíží reálné bariéry, které lidem brání se z ulice dostat. Může to být finanční nedostupnost bydlení, zdravotní problémy a podobně. V českém prostředí není mnoho výzkumů na téma, jestli jsou lidé bez domova bezpečnostní problém, ale jednoznačně se ukazuje, že je naopak velká viktimizace lidí bez domova, to znamená, že jsou oběťmi například fyzického napadání, výhrůžek, posměchu. To jsme zjistili i v našem výzkumu ženského bezdomovectví a násilí. Ukázalo se, a to se asi ví, že domácí násilí je častým důvodem toho, že se ženy ocitnou v bytové nouzi. Ale tím, že z domácnosti odejdou, násilí nepřestává, naopak se přidávají ještě další formy násilí, například diskriminace ze strany institucí. Ženy zažívají také násilí ze strany veřejnosti nebo i policie. 

To všechno chápu. Na druhou stranu si říkám, jestli není pravda, že mezi bezdomovci může být mnoho drogově závislých, recidivistů. Může to být potenciální bezpečnostní problém, na který upozorňuje pan senátor? 
Lidé, kteří zůstávají bez střechy nad hlavou, mají různé strategie zvládání své situace a mezi to může patřit nadužívání alkoholu nebo drog. Ano, lidé bez domova páchají zvýšeně trestnou činnost oproti běžné populaci, ale jedná se spíše o drobnou majetkovou trestnou činnost. A protože v České republice jsou věznice už tak přeplněné a uvěznění je drahé, tak se má nastavovat systém podpory a prevence.

Bydlení je základ

Pan senátor ale neříká, že bezdomovci musí nutně hned do vězení. Má plejádu řešení: zákaz žití na ulici, donucení opuštění veřejného prostoru při nabídce speciální pomoci, při nerespektování zákona okamžitý trest, ale nejdřív je zapojení do veřejně prospěšných prací, pak teprve vězení. Není to promyšlený scénář? 
Někomu to možná může znít promyšleně, ale tresty a represe nefungují. Kdyby lidé, co žijí na ulici, dostali příležitost bydlet a k tomu potřebnou sociální podporu, která by byla schopná reagovat na jejich potřeby, tak věřím, že by této možnosti rádi využili. Nebylo by potřeba je nutit k opuštění veřejného prostranství nebo je trestat. Mně spíš přijde, že takový přístup dehumanizuje. Určitě je důležité nabídnout sociální pomoc, ale pokud reálně nemáme byty, kam lidé bez domova mohou z bezdomovectví odcházet, tak potom dochází jenom k tomu, že se točí mezi jednotlivými azylovými domy a noclehárnami. Když jim vyprší doba, po kterou tam mohou být, což je většinou rok, tak si zase najdou jiný azylový dům a pak se zase vrátí zpátky do stejného. Tímto způsobem se situace nikam neposouvá, protože nemají, kam odejít dál ze sociální podpory a sociálních služeb. Říká se tomu efekt úzkého hrdla. Když si představíme láhev, tak uvnitř je hodně lidí a málo jich projde ven. 

V Česku jsou tisíce lidí bez domova, tak jak jejich situaci řešit jinak, pokud ne takto rázně jako pan senátor Hraba? Vy říkáte sociální pomoc, dostupnost bydlení...
Teď se projednává zákon o podpoře bydlení, který nastavuje tři pilíře řešení. Prvním pilířem jsou kontaktní místa pro bydlení na obcích. Člověk, který je v bytové nouzi, může dojít k posouzení jeho situace a adekvátně tomu se nastavuje řešení. Druhým pilířem je systém garantovaného bydlení. To si můžeme představit tak, že když má soukromý pronajímatel byt k pronájmu, tak ho nabídne obci, ta ho zaeviduje do systému a přes kontaktní místo ho může nabídnout potřebné domácnosti. Pokud by tam například docházelo k zadlužování na nájmu, tak je k dispozici garanční fond, takže pronajímatel není ve ztrátě. Důležité je zmínit, že zkušenost je taková, že zadlužování se pak děje v malé míře, protože zároveň funguje asistence v bydlení, což je třetí pilíř. Jde o sociální podporu domácností v bytech, aby si bydlení udržely. To jsou za mě klíčové aspekty, které by situaci v Česku celkově pomohly stabilizovat a postupně zlepšovat. 

To znamená, že nějaká sociální asistentka jde na ulici, dostane se mezi bezdomovce, řekne jim, že je tu systém garantovaného bydlení, že dostanou byt a jakmile budou mít místo, kde budou moct přespávat v suchu a teple, tak je tady naděje na to, že si najdou práci, budou moct za bydlení začít platit a začnou se stavět na vlastní nohy – tak to má fungovat?
Je to tak, že v obci by mělo fungovat kontaktní místo pro bydlení. V některých obcích už taková místa fungují, například v Brně ho máme. Sociální pracovníci, sociální služby o něm ví. Pokud je člověk na ulici, zkontaktuje ho terénní sociální pracovník nebo se dostane na denní centrum, noclehárnu, kde by měli člověka nasměrovat na kontaktní místo. Tam jsou zase pracovníci, kteří posoudí jeho životní situaci a podle toho navrhují řešení. Někdy je vhodnější nabídnout azylový dům, někdy je to o tom, že je vhodný volný byt. Pokud jde například o seniora v nouzi, tak se může nabídnout byt, kam on rovnou jde. Záleží na situaci a v momentě, kdy člověk je v bytě, tak ano, z výzkumu víme, že to je to, co stabilizuje situaci nejvíc, a je to základ, ze kterého se potom může odrazit k řešení dalších oblastí ve svém životě, což může být finanční situace, integrace v podobě práce, zdraví a podobně.

Nebo drogová závislost. Takže nejdřív se řeší bydlení, teprve potom další osobní problémy, protože se předpokládá, že s bydlením to všechno začíná a od toho se pak člověk může odrazit.
Přesně tak.

Je to ten systém, kterému se v zahraničí říká Housing First?
Ano, to je on, v Česku se mu říká bydlení především a je postaven na předpokladu, že bydlení je naprostý základ, základní lidské právo. Lidem je nabídnuto dostupné, stabilní bydlení v bytech a sociální podpora. Pracovníci se snaží navázat důvěrný vztah, který by jim umožnil poznat potřeby daného člověka a reagovat na ně. V zahraničí to funguje naprosto úžasně. Výzkumy ukazují velkou úspěšnost, v 80 až 90 % případů si lidé bydlení udrží, dokonce i tací, kterým nikdo už nedával nejmenší naději na to, že by mohli bydlet a fungovat ve společnosti, což jsou i lidé, kterým se kombinuje drogová závislost a například duševní problémy k tomu. 

Už jste říkala, že je to velmi efektivní nástroj, to samé říká i Ministerstvo práce a sociálních věcí. I v Česku jsou první projekty Housing First. Není to asi úplně pro všechny, některým je doporučeno spíš azylové bydlení. Znamená to, že se bydlení pro všechny státu peněžně nevyplatí, když to řeknu cynicky? Asi to není úplně nejlevnější záležitost.
Celkově je bydlení v bytech v podstatě nejvýhodnější a nejefektivnější varianta. Když jsme sledovali dopady zabydlovacího projektu, který zabydloval rodiny s dětmi, jež byly předtím bez domova, tak po pěti letech při vyhodnocení se ukázalo, že Housing First může ušetřit něco kolem 36 500 z veřejných rozpočtů za každou nastěhovanou rodinu. V Brně to bylo 50 rodin a znamenalo to tedy úsporu 1,5 milionu za rok. Je ještě třeba říct, že bytová nouze má negativní vliv na naplňování základních potřeb dětí a zvyšuje riziko jejich ohrožení. Právě bytová nouze je jedním z nejčastějších důvodů umisťování dětí do velmi nákladné institucionalizované státní náhradní péče, která stojí daňové poplatníky přibližně 12 miliard korun ročně, což vychází na 60 tisíc korun na měsíc na dítě. Výzkum nám potvrdil, že Housing First vede ke snížení délky pobytu dětí ve státní péči o 3,4 měsíce na jedno dítě, to znamená, že je tam úspora kolem 200 tisíc korun na dítě. Finančně, co se týče veřejné kasy, se to vyplácí. Nejdražší jsou pobyty v institucích, ať už je to vězení, nebo dětský domov, to se prodražuje. 

Možnost poučit se

Ale co, když se stane nějaký problém, když byt přestane vypadat jako byt, když ti lidé budou mít problémy splácet nájem? To všechno se může stát a děje se to běžně. Co potom?
Je několik cest. V Česku nemáme úplně dobře nastavený systém takzvaných druhých a třetích šancí, protože bytů k dispozici není mnoho. V zahraničí to funguje, proto je tam míra udržitelnosti bydlení tak vysoká. Pokud domácnost z nějakých důvodů, které se vyhodnocují, úplně dobře nezafungovala v jednom bytě, tak v zahraničí to neznamená, že by vypadla zpátky na ulici, ale je jí nabídnuta druhá šance. Posune se do jiného bytu a nastavuje se podpora ještě trochu jinak. Jde o to, že ze zkušenosti v prvním bytě se nedělá fatální záležitost, která danou rodinu vyvrhne zpátky na ulici, ale dělá se z toho nějaká učící příležitost: toto úplně nefungovalo, pojďme to zkusit jinak. Samozřejmě pokud toto není k dispozici, tak lepší než odchod na ulici nebo na ubytovnu je vždycky nějaký řízený odchod do azylového domu, ze kterého se potom rodina může odrazit zpátky do bydlení. 

Byť nechci říkat, že jsou takové případy většinové nebo menšinové, takovou statistiku nemám, ale nemohou posilovat různé předsudky, stereotypy, stigmatizaci bezdomovců? Z poslední doby si vzpomenu hlavně na tweet šéfa pražského ANO Ondřeje Prokopa, který zveřejnil fotku z pražského metra, kde podřimoval bezdomovec. Prokop psal o smradu, který přes sítě nedokáže poslat svým sledujícím...
Dehonestujících, dehumanizujících obrázků nebo fotek lidí bez domova, můžeme vidět ve veřejném prostoru a na sítích víc. Přijde mi, že mnohem méně jsou vidět ti, kteří na bytové nouzi vydělávají, například byznysmeni s chudobou. Neviděla jsem nikde žádný obrázek majitele ubytovny s nějakým komentářem. Myslím si, že je potřeba zaměřit se na ty, kteří profitují z bytové nouze, spíš, než dávat vinu na stranu lidí, kteří v ní zůstávají. 

Nedostatek kapacit

Vrátím se zpátky k návrhu senátora Zdeňka Hraby. Pokud se nemýlím, tak naposledy byly lidé bez domova stíháni za příživnictví někdy za minulého režimu. Hraba teď tvrdí, že obdoba jeho návrhů funguje v Maďarsku. Máte přehled o tom, jestli tam je tento systém úspěšný? 
V Maďarsku došlo ke změně v ústavě a bezdomovectví je tam plošně kriminalizováno od roku 2018. Pokud člověk na ulici odmítne nabídku sociální pomoci, tak jde do vězení. Maďarští experti odhadují, že dostupných ubytovacích míst pro lidi bez domova je asi 11 tisíc, ale počítají tam i například židle v denních centrech, protože když už není volná lůžková kapacita, tak člověk může strávit noc na židli v sedě. Zároveň se odhaduje, že lidí žijících na ulici je tam až k 30 tisícům. Je tedy patrné, že není možné nabídnout adekvátní sociální podporu všem. To samé platí pro Prahu, čísla známe. Pokud by všichni lidé bez přístřeší dorazili na noclehárny v jednu noc, tak by se zkrátka kapacitně nevešli. 

Mluvil jsem o tisících, desítitisících lidech bez domova v Češku. Chápu, že to číslo nemůže být přesné, ale abychom to porovnávali s Maďarskem – kolik lidí žije v Česku bez přístřeší? 
Teď vyšla Zpráva o vyloučení z bydlení za rok 2024, která říká, že bez přístřeší nad hlavou je zhruba 12 tisíc osob. 

Zpátky k Maďarsku, pardon, přerušil jsem vás...
Když zavedli zmíněné opatření, tak zjistili, že nedošlo k výraznému nárůstu počtu lidí v noclehárnách nebo v azylových domech. To znamená, že lidé bez domova kvůli tomu nevyhledávají víc sociální pomoc. Zároveň je jasné, že ji ani nemůžou vyhledat, protože kapacitně je to nedostačující. Nicméně z míst, na kterých se pohybovali, zmizeli. Je předpoklad, že se zřejmě přesunuli například do více zalesněných oblastí v okolí měst, kde ale nejsou dostupné žádné služby, takže problém to neřeší. Spíš se jenom posunul někam jinam, ale to neznamená, že zmizel. 

Na začátku jsem zmiňoval tři body řešení, které navrhuje pan senátor. Zapomněl jsem na čtvrtý bod, který je taky důležitý a s nímž možná budete souhlasit. Senátor Hraba upozorňuje na poddimenzované sociální služby a chtěl by je posílit. Nemá v tom pravdu, není právě toto cesta? 
Jsem určitě pro to, aby sociální služby měly stabilní financování, které pracovníkům umožní důstojné mzdy a pracovní podmínky. Ale to je jenom jedna část věci. Dělali jsem výzkum, ze kterého vyplynulo, že samotní sociální pracovníci cítí bezmoc v pomoci klientům, pokud se nemohou opřít o dobře nastavenou sociální politiku a v našem případě i o politiky bydlení. Tyto politiky musí nastavil stát a měly by být inkluzivní, humánní a solidární k lidem v nouzi. Mám za to, že například připravovaný zákon o podpoře bydlení má aspirace takovou politikou být na rozdíl od nápadu pana Hraby. 

Je bezdomovectví  jako takové vůbec vyřešitelný problém? Nemáme se možná víc soustředit na to, aby lidé nekončili na ulici?
Prevence je zcela zásadní, je to nejlepší a nejlevnější řešení. Zároveň pokud už se stane, že člověk se v bytové nouzi ocitne, tak u jiných zemí, jako je například Finsko, vidíme, že bezdomovectví řešitelné je. Asi se úplně nepodaří, aby se lidé neocitali v bytové nouzi nebo bez střechy nad hlavou, ale můžeme usilovat o to, aby v ní pobývali co nejkratší možnou dobu, měli možnosti, jak se integrovat zpátky, a k tomu dostupnou podporu. Tou podporou není nucený pobyt na azylovém zařízení, nebo dokonce vězení. Za mě je zcela zásadní nabídka sociálního bydlení a podpory, která umí s člověkem v krizi navázat vztah a může mu ukázat, že může důvěřovat institucím, že na něho společnost úplně nezapomněla. Pokud se toto podaří, tak se otevírá šance na to, že tito lidé budou chtít společnosti taky něco vrátit a smysluplně se zapojit do jejího fungování. Osobně spolupracuju s lidmi, kteří byli na ulici a dneska pracují jako pracovníci v sociálních službách nebo jako dobrovolníci dochází do centra pro seniory. Takže podle mě změna je možná a bezdomovectví se určitě řešit dá. 

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: ČT, TV NOVA, CNN Prima News.