Vize z krize Lucie Smolkové: Přála bych si, ať více lidí přestane hrát hru na schovávanou s realitou

Hledám domov v dnešním, nejistém a dynamickém světě. Vidím plundrování přírody, zamořování planety odpady, zvyšování nerovností ve společnosti, rezignaci na hodnoty a cynismus, klimatické změny a další krize – více, či méně způsobené člověkem. To mi nabourává pocit klidu a jistoty, že teď už jen stačí vystudovat, najít si dobrou práci, založit rodinu vytvořit domov a poklidně žít. Bude však něco takového v budoucnu vůbec možné?

Podcast hledající cesty, jak současnou situaci kolem pandemie koronaviru změnit ve výzvu. Přinese inspirativní vize 21 českých osobností pro následující rok 2021. Ve svých krátkých esejích nabídnou zajímavé cesty, kterými se Česká republika může po odeznění pandemie ubírat. Mezi tématy jsou budoucnost školství, péče o seniory, život ve městech, cestování, klima a mnoho dalších.

Dříve, když se řeklo bezdomovec, představila jsem si smradlavého ušmudlance na kusu kartonu, který sedí před hlavním nádražím a žebrá. Nejspíš se dost nesnažil, nebo měl smůlu. Avšak zjistila jsem, že nemá-li člověk cvičené oko, velké množství lidí bez domova vůbec nepozná. Mnozí jsou čistě oblečení, dokonce vydělávají a mají kde přespat. To však ještě neznamená, že mají domov. Že pro ně existuje místo, kde by si mohli odpočinout, dočerpat síly, kde by měli svoje věci, někoho, kdo na ně čeká, klid a jistotu, že v blízké době o tento prostor nepřijdou.

Mezi lidi bez domova totiž patří i ti, kteří mají domov nejistý. Mají střechu nad hlavou, příležitostnou brigádu, ale nic z toho není stálé a už vůbec neposkytuje jistotu. Jejich situace a příběhy jsou velmi různé, co jsem jim však viděla ve tváři společného, byla dlouhodobá únava. Neklid a nejistota z toho co bude, a zda z oné nejisté neznámé situace budoucnosti ještě dokáží vyjít.

Proč vám to ale povídám? Uvědomit si jejich realitu, mě zasáhlo. Zasáhlo část mě, která se v jejich situaci poznává. Mám hmotný domov, střechu nad hlavou, práci a jídlo na stůl, ale v širším slova smyslu, se také cítím být člověkem s nejistým domovem. Nejistotou, jaký bude budoucí svět, zda se v něm dokáži uplatnit, přežít. A ne jen přežít, já nechci jen přežívat. Ale žít, žít naplno, vychovat děti, a pak s klidem umřít

Jako malé dítě jsem znala zimy plné sněhu, jarní čištění studánek plných vody, letní koupačky v rybnících a barevný podzim. Tento koloběh se už dost změnil a to na tomto světě nejsem zas tak dlouho. Na základce jsem se nechala fascinovat pestrostí přírodních druhů zvířat a rostlin – svět byl úchvatným místem pro život.

Když teď vidím obrázky mrtvých velryb s plným žaludkem plastů, prales v plamenech těžařů, rozšiřující se pouště, tající ledovce, znečištěné řeky průmyslem a bezútěšnou migraci lidí i zvířat z jejich domovů, které se staly neobyvatelnými, je mi úzko a smutno. Kde ti všichni najdou domov? Spolu s místem, často musejí opouštět i tradiční způsob života, hodnoty a jistotu, že někam patří. V případě zvířat a rostlin, jsou tyto rychlé změny životního prostředí mnohem fatálnější. Ti se většinou nemají, kam přestěhovat a ztráta domova pro ně znamená odsouzení k záhubě. S rychlostí se kterou se všechny ty změny dějí; poznám ještě vůbec svět za pár let?

Reklamou a skrz jiné mazané způsoby si zakrýváme oči před těmito dopady lidského působení. Z milosrdnosti k sobě se oddělujeme od reality. Snažíme se protáhnout období, kdy se zdá možné zachovat způsoby dosavadního vývoje a sledování cílů stále se zvyšujícího ekonomického růstu bez respektování hranic přírodních zdrojů. Když k nám doléhají zprávy o katastrofách ve světě kolem, které vypovídají o neudržitelnosti stávajících jistot, bráníme se. Reakcí je často uzavření se, věnování pozornosti výhradně naplňování osobních cílů a vytěsnění světa kolem. Moc bych si přála, abychom se dokázali navzájem podpořit, sebrat síly a nezavírat oči i srdce před světem, kterého jsme součástí. Jinak bude jednou pro mnohé náraz na realitu bolestivý šok s žádným časem nazbyt pro přemýšlení o světě, který bychom chtěli a co jsme pro něj byli bývali mohli udělat.

Jedinou jistotou v té vší nejistotě je, že svět se bude stále a rychleji měnit. Přežít v proměnlivém světě a nejistotě z toho plynoucí, bude nezbytnou dovedností. Jestli je tedy něco, co bychom se měli ve školách, práci a vztazích učit, je to právě zacházení s nejistotou. Dlouhodobá nejistota je však k nevydržení. Potřebujeme jistoty a vždy se nakonec k nějakým uchýlíme. I kdyby to mělo znamenat začít věřit pohádkám, svěřit řešení problémů do rukou diktátora nebo jinou z úskočných variant.

Věřím, že však máme také možnost si zvolit zdroj jistoty s rozvahou. V čem vidím východisko já, když považuji hledat jistoty ve světě kolem za liché? Hledat ji v sobě. Ve vědomí, že žiji v souladu s hodnotami světa, ke kterému bych chtěla, abychom směřovali. Následně posilovat tuto realitu už teď v situacích a vztazích, které tvoříme.

Proto se však musíme osvobozovat od brýlí reklam, vracet se k sobě a zjišťovat, jaké jsou naše skutečné potřeby. Co mě činí spokojenou*ným? Já jsem k nevelkému překvapení zjistila, že to není růst materiální spotřeby, na čemž ji staví celá západní společnost a ještě prodává do celého světa. Když jsem si vědoma svých potřeb, hledám, jak by se, daly naplňovat dlouhodobě udržitelně. A nakonec se snažím si představovat, jaká musí být společnost, aby mi k udržitelnému naplňování mých potřeb napomáhala?

Nevěřím, že ze situace nejistot a krizí nás může vyvést jakákoli technologické, rychlé a jednorázové řešení. Zvláště dokud primárně chrání zachování našeho dosavadního způsobu života. Ne! My musíme změnit především přístup a vyměnit kompas hodnot, který nás navádí světem, za kompas s hodnotami slučitelnými s trvale udržitelným životem na Zemi

Pokud bych si mohla něco přát, tak ať více lidí přestane hrát hru na schovávanou s realitou. Ať se nás více vrací k sobě, ke svým skutečným potřebám a hodnotám a hledáme způsoby, jak je v našich vztazích a činnostech dennodenního života naplňovat udržitelně. Ať si dokážeme navzájem pomáhat překonávat bolest a nejistotu měnícího se světa. Sbírat znovu a znovu odvahu proto věřit, že krásnější svět je možný.