Lidé, kteří přežili holocaust, často mluví o štěstí
Svět si dnes připomíná Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. Ačkoli ode dne, kdy byl 27. ledna osvobozen vyhlazovací tábor v Osvětimi, uplynulo již 67 let, stále mezi námi žijí lidé, kteří období holocaustu skutečně prožili.
Paní Louise Hermanová z Českých Budějovic by si na svůj osud mohla právem stěžovat. Dnes bezmála šestadevadesátiletá dáma zažila Osvětim, pochody smrti i vyhlazovací tábor v Bergen Belsenu. Přesto v jejím vyprávění překvapivě často zaznívá slovo štěstí.
O štěstí mluví paní Louisa Hermanová už v souvislosti s terezínským ghettem, kam se dostala v dubnu roku 1942. Starala se tam o děti. Díky tomu se v Terezíně udržela rok a tři čtvrtě. Pak ale přišel transport do Osvětimi.
Osudy paní Louise Hermanové z Českých Budějovic, která přežila holocaust, přiblížila ve své reportáži Pavla Kuchtová
Ani v Osvětimi paní Louisa nerezignovala. I tam pečovala o děti a přitom se snažila dostat mimo koncentrační tábor.
„Já jsem měla to štěstí, že jsem se dostala do pracovní skupiny a byli jsme v Německu v muniční továrně,“ říká Luise Hermanová a dodává, že pracovala v oddělení výroby granátů.
V muniční továrně v Christianstadtu pracovala Louise Hermanová až do února roku 1945. Pak nastoupila na pochod smrti kolem bývalých československých hranic. Znovu mluví o štěstí, že přežila, i když sil ubývalo. Přes bavorský Flossenburg se dostala do tábora v Bergen-Belsenu.
„Pak jednoho dne pískali na apel a najednou bylo nad námi letadlo. A ta moje kamarádka, která stála přede mnou zajásala a křičela: ‚To byli Angličani!‘ Tak to už jsme opravdu věděli, že asi budeme osvobozeni, což také se stalo,“ vypráví Louisa Hermanová.
Ale tím trable Louisy Hermanové neskončily. Měla skvrnitý tyfus a považuje za zázrak, že se uzdravila. Největším štěstím pro ni ale je, že potkala skvělého muže, se kterým měla dvě děti a prožila šťastný život.
Šest milionů srdcí vyletělo komínem. Jejich odkaz ale stále žije
Číst článek
Do největšího koncentračního tábora v Osvětimi se jako třináctiletá dívka dostala také Erika Bezdíčková z Brna.
Podle svých slov nikdy nezapomene na okamžik, kdy vystoupila z dobytčího vagonu na rampě v Osvětimi. „To je nejhroznější scéna pro každého, protože osvětimská rampa je místo, které samo o sobě vypadá strašidelně,“ vzpomíná Erika Bezdíčková.
Z atmosféry příjezdu si vybavuje, že se tak stalo těsně nad ránem, v prostoru se rozléhalo neustálé pokřikování ‚Los!Los!‘. Velká strkanice. Lidé, kteří byli nemocní nebo nemohli vystoupit, byli vytaženi za ruce a nohy a vyhazováni z vagónů.
Dnes si lidé po celém světě připomínají utrpení přibližně šesti milionů židovských obětí během holocaustu za druhé světové války. Mezinárodní den památky obětí holocaustu byl vyhlášen v roce 2005.
