‚Pasťáky‘ v krizi. Výchovným ústavům v Česku chybí peníze, lidé i změna zákonů

Praha 12. prosince 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Říká se pořád výchovným ústavům v Česku pasťáky?
Myslím, že ano. Je to termín, který je ve veřejnosti hodně zakořeněný. Lidé, kteří ve výchovných ústavech a obecně v ústavní výchově pracují, to ale nemají rádi. 

Berou to pejorativně…?
Přesně, má to ten pejorativní rozměr. Slovo „pasťák“ se pořád používá jako takový strašák – pokud budeš zlobit, půjdeš do pasťáku. Paradoxně si ale málokdo představí, co pod tím slovem vlastně je. Většina lidí si představí velkou budovu s mřížemi na oknech, kde jsou děti, které zlobí. Málokdo ale ví, jak fungují. A když se řekne výchovný ústav, ne každý si to spojí s tím, že to je pasťák.

Ve výchovných ústavech se dbá na dodržování režimu. Dopoledne mají školu, pak navazuje program se speciálními pedagogy. Můžou mít klubovnu, můžou mít třeba i systém sankcí a odměn a tak dále. Je to ale o dost těžší, protože je systém výchovných ústavů v hluboké krizi. Proč?
Krize je ve spoustě rovin. Myslím, že by se dalo říct, že na hodně místech vidíme selhání státu. V úplném základu, co je trápí nejvíc, je personální krize a podfinancování. Vnímám to tak, že se z výchovných ústavů, na které jsem se zaměřoval, stala odkladiště. Sami to říkají, že se tak berou. 

Odkladiště problémových dětí? 
Odkladiště dětí, se kterými si systém neví rady.

Problematické zákony

Personální krize znamená, že je ve výchovných ústavech příliš mnoho dětí a málo personálu – zaměstnanců, vychovatelů – který se o ně může starat?
Přesně tak. Zákon stanovuje, že zařízení fungují na bázi výchovných skupin, kde je zhruba šest až osm dětí. Na ty by měli připadat alespoň dva speciální pedagogové během dne a jeden v noci. V praxi to ale funguje tak, že je jeden člověk na celou skupinu, a to jak během dne, tak i v noci. A personál má velký problém to zvládat. Správně by péče nejen o tyhle děti, ale i o všechny děti měla být individualizovaná. Měli by být schopni jim zajistit individuální vývoj. Jenomže pokud je to velká skupina dětí, jejichž potřeby a specifika jsou navíc diametrálně odlišné, a je na ně vyhrazený jen jeden člověk, tak ten systém bude vždycky narážet. 

Takže málo zaměstnanců, moc dětí, málo peněz…?
Ano. A pak samozřejmě stará legislativa. To je podle mě jádro problému, nebo alespoň jedno z nich.

Například legislativní podpora toho, jak se zaměstnanci můžou a mají chovat k dětem? Jak je vychovávat, když se to jmenuje výchovný ústav?
Je velmi zastaralá a psaná velmi plošně. Platí na všechny typy zařízení institucionální výchovy – dětské domovy, výchovné ústavy, dětské domovy se školou… Dětský domov a dětský domov se školou jsou dvě zařízení. Dětský domov se školou je pro děti, které mají poruchy chování a je zapotřebí jiná péče. Zákon je psaný plošně, a zároveň i děti vnímá velmi plošně. Nespecifikuje jednotlivé případy a nedává žádné prostředky pro to, aby se zaměstnanci mohli dětem věnovat individuálně. 

Zároveň často nastává zmatek mezi rozdělením ústavní výchovy a ochranné výchovy. To definuje zákon č. 109/2002 Sb., na kterém to všechno stojí. Na něj naráží i lidé, se kterými jsem mluvil, že je problematický. Tento zákon definuje ústavní výchovu jako formu péče, o které rozhoduje soud v opatrovnickém řízení, pokud je ohrožený stav, vývoj či výchova dítěte a nebylo možné zajistit jiný způsob péče, jako je třeba výchova u příbuzných. V současné době ji má uloženo asi 6500 dětí, které tedy vyrůstají jak v dětských domovech, tak ve výchovných ústavech. 

Do toho tady ještě máme ochrannou výchovu. To je trestní sankce, která se ukládá dětem, které spáchaly trestnou činnost. Letošní souhrnná zpráva ombudsmana tvrdí, že ji má v Česku zhruba 120 dětí. V ústavech jsou tedy děti, které třeba měly smůlu, ty mají ústavní výchovu, a děti, které spáchaly trestnou činnost, ty mají tu ochrannou.

Obě skupiny dětí jsou v těch ústavech dohromady?
Přesně tak.

Asi jsem hloupě generalizoval, když jsem mluvil o problémových dětech. Jsou tedy dva druhy výchovy – ochranná a ústavní – ale ty děti jsou potom ve stejných domech…?
Přesně tak, děti jsou ve stejné budově. Měly by být v různých skupinách, ale dochází na případy, kdy má výchovný ústav třeba jenom jedno dítě s ochrannou výchovou, takže se musí začlenit do skupiny dětí s ústavní výchovou.

Takže jsou odsouzení spolu s těmi, kteří třeba měli, jak říkáte, smůlu…?
Zároveň je zákonná definice těchto dvou typů výchovy velmi vágní a soudy v praxi rozhodují poměrně nejednotně. Liší se v tom, že dítě, které má ochrannou výchovu, nemá nárok na vycházky, respektive má jen v případě, že se třeba bude chovat dobře. Může to být jen za odměnu. Ale dítě, které má ústavní výchovu, má zařízení povinnost pouštět na vycházku. Ale zase – týká se to dětí, které mají třeba problémy s drogami. A pokud ho zařízení pustí na vycházku…

… Tak je riziko, že se k nim může zase dostat. 
Přesně tak. 

„Všechno je to provázané“

Objížděl jste výchovné ústavy v Česku. Kde je situace nejhorší?
Asi by se dalo říct, že to je výchovný ústav v Boleticích nad Labem na Děčínsku. Ten se vyloženě specializuje na děti, které mají extrémní poruchy chování, s čímž zase třeba vůbec nepracuje zákon. Každopádně jsou to děti, které vykazují určité formy patologického chování. Mohou být nebezpeční sobě i svému okolí. Ale tady to můžou být jak děti s ústavní, tak i s ochrannou výchovou. Nemá to vliv na to, jaký typ výchovy mají.

Když říkáte, že tam je situace nejvážnější, čím se to projevuje?
Jak jsem řekl, putují tam tyhle děti, ale samotné zařízení nemá žádnou jinou podporu oproti ostatním zařízením. Je to ústav, kam posíláme děti s těmi nejzávažnějšími problémy a s tím nejrizikovějším chováním, ale má na to stejné prostředky jako všichni ostatní. A ty jsou velmi limitované. Mají tam dětské vrahy, děti, které někoho znásilnily a tak dále. Je to vyloženě chlapecký ústav.

A zaměstnanci tedy mluvili o problémech, které jste zmiňoval – málo peněz, málo lidí, malá podpora…?
Mluvil jsem s ředitelem Rudolfem Jakubcem, který na tu kritickou situaci upozorňuje opravdu dlouhodobě.

A není sám. Upozorňují na to ředitelé ústavů i lidé v ústavní výchově. Upozorňuje na to i kancelář ombudsmana. Stát je ale neposlouchá a doteď je neposlouchala ani veřejnost, protože je to hodně stigmatizovaná oblast. I mediální pokrytí bylo doteď dost jednostranné. 

A co vám tedy říkal? 
Na jednotlivých případech, opravdu extrémních, popisoval tu nefunkčnost. Například případ chlapce, který se tam dostal po tom, co nožem napadl svého otce, který mu odmítl dát cigaretu. Chlapce tam měli zhruba dva týdny, během nichž opakovaně tvrdil, že chce vraždit a že se chce stát sériovým vrahem. Začal pak tvrdit i to, že chce zavraždit svého spolubydlícího i někoho z vychovatelů. Zařízení pak reagovalo tak, že ho nechalo hospitalizovat na dětské psychiatrii. Chlapci bylo v té době sedmnáct. Po velmi krátké době se ale chlapec vrátil, protože i dětská psychiatrie prochází krizí.

Jestli to pak není o tom, že mají výchovné ústavy suplovat dětskou psychiatrii? Respektive nemají, ale protože je dětská psychiatrie v dlouhodobé krizi, tak se do krize dostávají i výchovné ústavy.
Přesně tak, všechno je to provázané. Výchovné ústavy ve finále suplují dětské psychiatrie, nějakou detenci, adiktologická zřízení, přitom nemají ani adiktology, ani psychiatry.

Nejsou tam specializované profese…?
Nejsou. A ze zákona je ani nemůžou zaměstnat. Nemůžou zaměstnat adiktologa, nemůžou zaměstnat zdravotníka. V tuto chvíli to řeší tak, že adiktologa nebo zdravotníka schovají pod sociálního pracovníka, nebo je zaměstnávají externě na dohodu. Zákon jim to ale momentálně neumožňuje.

Ještě k tomu konkrétnímu případu – znamená to, že pokud má člověk uloženou ochrannou výchovu, tak nemůže na vycházky?
Ano, v případě ochranné výchovy nemůže na vycházky. Má ale nárok se vrátit do rodinného prostředí. Dítě s ochrannou výchovou má pořád nárok na styk s rodinou, takže by ho zařízení mělo pouštět domů, třeba na víkend.

Nemůže pak být problematická ta rodina, v té výchově jako takové? Nemůže ho strhávat k nějakému chování?
Tady přesně narážíme na tu věc, na kterou se taky upozorňuje, a to je samotná rodina. Málo se to akcentuje, ale děti se nerodí z podstaty špatné. Často jsou silně traumatizované rodinným prostředím, ze kterého pocházejí. Takže pokud se dítě chová takhle extrémně, tak v je to v mnoha případech důsledkem toho, z jaké rodiny je. A problém je v tom, že systém s rodinou vůbec nepracuje. Takže nejenom, že má dítě nárok se s rodinou vídat, ale i pokud dítě projde tím systémem institucionální výchovy a podaří se ho navzdory všemu posunout, tak jakmile tahle institucionální výchova skončí, tak se vrací do prostředí, které se vůbec nehnulo z místa. 

Dochází tam k totální retraumatizaci a dítě často hned spadne do toho stejného patologického chování, ve kterém bylo předtím. Jediný nástroj pro řešení kritické rodinné situace, která ohrožuje dítě, je teď v Česku odebrání dítěte. Ale sanace rodiny, tam se vůbec nic neděje. A rodinné problémy často pramení z věcí, jako jsou bytová krize nebo bytová nouze. Může to být i náhlá krizová situace, jako třeba úmrtí jednoho z rodičů a tak dále. Systém jim ale nijak nepomáhá, aby si mohli tuhle svoji situaci vyřešit a zase fungovat jako rodina.

Předpoklad je, že pokud by se zlepšila situace rodiny, může se zlepšit i situace dítěte, které se do rodiny pravidelně vrací, bez ohledu na to, jestli má nařízenou ústavní nebo ochrannou výchovu…?
Pokud o to rodiče projeví zájem. Na to upozorňoval i ředitel z Boletic. Jsou to i případy, kdy se dítě vrací do rodiny, kde jsou alkoholové nebo drogové večírky, může tam být týráno a tak dále. Ale pokud rodina projeví zájem a schválí to kurátor Odboru sociálně právní ochrany dětí, tak se tam dítě prostě musí vrátit.

Spolupráce ministerstev

Vypadá to, že je systém rozbitý. Jak ho spravit?
To je dobrá otázka. Na jednu z možností upozorňuje i kancelář ombudsmana v souhrnné zprávě. V té se zaměřovali přímo na zařízení, kde jsou děti, které mají ochrannou výchovu. A jednou z těch možností je přesně změna zákona č. 109 – lepší definice jednotlivých institutů ústavní a ochranné výchovy nebo tabulkové navýšení personálu.

Zároveň většina lidí – ať už to je vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková nebo přímo odborníci z jednotlivých ústavů – upozorňuje na to, že pro řešení problému je potřeba meziresortní spolupráce. V současnosti je to oblast, která spadá pod ministerstvo školství. Zároveň má ale ministerstvo práce a sociálních věcí na starost Odbory sociálně právní ochrany dětí. Nedochází tam ale k dostatečné spolupráci, přitom děti nemají problémy, které jsou jenom pro jeden resort. Je to komplexní.

Tomu rozumím, nicméně ministerstvo školství teď připravuje změny v pravidlech a pravomocích, ne?

Změny, o kterých se mluví, nejsou moc specifické. Podepsalo se například memorandum, kde se ministerstva školství, spravedlnosti, práce a sociálních věcí, vnitra i pro místní rozvoj zavázala k větší ochraně ohrožených dětí. Zavázala se ke spolupráci s cílem vyřešení této kritické situace. To bylo někdy v listopadu. Obrátil jsem se s dotazem na všechna ta ministerstva, jak spolupráce s ministerstvem školství probíhá. A odpovědi vůbec nenasvědčovaly tomu, že tam momentálně nějaká spolupráce je.

Například zmocněnkyně pro lidská práva Laurenčíková zmiňovala, že ministerstvo spravedlnosti by mělo chystat koncepci ochranného léčení. 

Byla by pro to, aby se tam mohly zahrnout i děti a mohly vzniknout třeba forenzní ústavy pro děti s opravdu nejvážnějšími patologickými vzorci chování.

Do té definice by potom mohlo spadat právě i zařízení v Boleticích?
Ano, například. Nebo minimálně ty případy, které tam mají. Ale ministerstvo spravedlnosti na tenhle dotaz uvedlo, že nad tím vůbec neuvažuje a že tahle oblast dětí prostě spadá pod ministerstvo školství. Všichni od toho trochu dávají ruce pryč.

Jaké změny, byť malé, teď chystá ministerstvo školství?
Ministerstvo školství třeba tvrdí, že spolupracuje s ministerstvem zdravotnictví na tom, aby mohlo vyřešit tu kritickou situaci, kdy zařízení nemůžou zaměstnat adiktologa. Na tom prý spolupracuje. Ministerstvo zdravotnictví ale tuhle spolupráci nepotvrdilo. 

Takže náznaky tu být mohou, ale že by se chystala generální reforma toho, jak vnímáme výchovné ústavy v Česku, to zatím není ani na horizontu? 
Zatím vůbec. Podle mě je důvodem i to, že jakékoliv změny nejsou v tuto chvíli moc možné, protože narazí na to, že se blíží konec volebního období a tohle není politicky atraktivní téma.

Systém ale může zkolabovat, ne?
Asi může, ale moc si neumím představit, co by se mohlo stát, pokud k tomu dojde. Jako příklad může posloužit třeba Švédsko. Tam se ukázalo, že jejich systém práce s dětmi, který se teď zaměřuje na ty nejvážnější případy, nebyl dostačující. Přišli na to, že se jim tam rozrůstá dětská kriminalita, že se i děti zapojují do organizovaného zločinu.

O tom se hodně mluvilo. 
Protože pro děti není ten trest tak vysoký a pro organizovaný zločin to není takové riziko. Až nedávno se tedy začalo řešit, že by se tam mělo třeba postavit detenční zařízení a podobně. V Česku taková situace zatím není. A taky třeba ani nemusí nastat. Ale lidé, kteří pracují v ústavech, mají momentálně opravdu nulovou podporu a nedostatečné zázemí. Takže se tam kumulují frustrace, dochází k častému vyhoření nebo odlivu pracovníků. Lidé, kteří tam zůstávají, vytrvají z vlastního přesvědčení, protože opravdu věří. Jsou srdcaři a dokážou se tam nějak udržet. Tohle ale není systém, který je možné udržet.

V podcastu byly použity zvuky Českého rozhlasu.