Výchovný ústav Boletice nad Labem | Foto: Zuzana Jarolímková | Zdroj: iROZHLAS.cz
‚Jsme odkladiště dětí, se kterými si nikdo neví rady.‘ Česko čelí krizi ústavní výchovy dětí
Nepochopení veřejností. Zastaralé zákony. Problém sehnat zaměstnance. Nedostatek peněz. To jsou jen některé ze zásadních překážek, kterým dnes čelí české výchovné ústavy a dětské domovy se školou, mezi veřejností často označované jako „pasťáky“. Ty se snaží pomoci dětem s výchovnými problémy, stát jim ale k tomu nedává prostředky. Server iROZHLAS.cz v sérii článků nabízí unikátní vhled do systému, který poškozuje jak děti, tak samotná zařízení.
„Dnes jsme už jen krůček od propasti,“ konstatuje Jan Košíček, ředitel výchovného ústavu a dětského domova se školou v Moravském Krumlově. Jeho zařízení se stará až o 66 dětí, kterým soud nařídil tzv. ústavní nebo ochrannou výchovu.
Jaký je rozdíl mezi ústavní a ochrannou výchovou?
Ústavní výchova je formou péče, o které rozhoduje soud v opatrovnickém řízení, pokud je ohrožený stav, vývoj či výchova dítěte a nebylo možné zajistit jiný způsob péče (např. výchovu u příbuzných). V současné době ji má uloženou přibližně 6 500 dětí, které vyrůstají v dětských domovech i výchovných ústavech.
Ochranná výchova je druh trestní sankce a ukládá se dětem, které spáchaly trestnou činnost. V Česku ji má uloženou přibližně 120 dětí.
Děti s ústavní výchovou mají právo na samostatné vycházky i osobní návštěvy rodiny. Děti s ochrannou výchovou sice právo na vycházky nemají, ale podle zákona mají pořád právo na osobní návštěvy rodiny.
V teorii má jít téměř výhradně o děti s výchovnými problémy a poruchami chování. „Máme tu psychiatrické děti. Máme tu děti, které páchají trestnou činnost. Nikdo o tom nechce moc mluvit, nikdo o tom nechce moc slyšet, ale velmi rychle si musíme přiznat situaci, že stávající systém a právní normy nejsou schopny pracovat se skupinami dětí, které jsou na okrajích tohoto spektra,“ říká Košíček.
Co to znamená v praxi? Vedle mladistvého násilníka, který spáchal zločin a má za sebou několik trestních řízení, je ve stejném zařízení chlapec, který zlobí ve škole a nerespektuje autority. Často pro ně platí ta stejná práva a povinnosti, zákon je staví téměř na stejnou úroveň.
„Systém je původně nastavený tak, že bychom ve výchovných ústavech měli pracovat speciálně pedagogickými metodami s dětmi s určitým typem chování. Dnes jsou ale zařízení stavěny do role, že mají pracovat s dětmi, na které tyto metody nejsou účinné,“ upozorňuje ředitel Košíček.
Zaměstnanci by tak v ústavech měli téměř výhradně kombinovat terapii se vzděláváním. To však nenaplňuje kompletní potřeby třeba dětí s psychiatrickými diagnózami nebo závislostmi, které jsou běžně v zařízeních umístěny.
‚Konečná štace‘
Současný systém ochrany dětí v České republice jednoznačně preferuje rodinnou péči před tou ústavní. Takový trend schvalují odborníci napříč celým spektrem ústavní výchovy. Pokud se dítě ocitne v krizové situaci, ať už kvůli rodinným problémům či poruchám chování, snaha je, aby dítě zůstalo s rodinou.
„Přichází k nám to, s čím si společnost kompletně neumí poradit. Tak to hodí na institucionální výchovu: někam to ukliďte a nám je to jedno.“
úryvek z výzkumu Výzvy, předpoklady a bariéry ústavní péče (2023)
Jenomže tato snaha velmi často selhává. Stát spoléhá na to, že hlavním aktérem na poli ochrany dětí budou pracovníci OSPOD (Odboru sociálně-právní ochrany dětí - pozn. red.). „Současná situace je jedna velká katastrofa,“ upozorňuje Dagmar Kubičíková, vedoucí OSPOD na Praze 8. Na jednoho sociálního pracovníka by dnes podle zákona mělo připadat osmdesát případů, v praxi to bývá ale násobně více.
Do ústavní výchovy dítě putuje až v okamžiku, kdy jiné formy pomoci selhaly. Jde o „konečnou štaci“, kam děti směřují poté, co selhaly rodiny i systémy prevence. V praxi jde tak často o děti, se kterými si už nikdo neví rady. Odesláním do ústavu je zdánlivě jejich problém vyřešen.
„Mechanismus je ve své podstatě selektivní a na jeho konci zůstávají děti, které jsou neúspěchem dotčené nejvíce a jsou nositeli celé řady nepříznivých charakteristik a problémů, pro které se nepodařilo najít řešení,“ uvádí autoři výzkumné zprávy z projektu Výzvy, předpoklady a bariéry ústavní péče z organizace SocioFactor a Nadace Sirius.
„Stát rezignoval. Jsme pro něj odkladiště dětí. O problému jako společnost děláme, že ho nevidíme,“ hodnotí stav péče o děti v institucionální výchově Rudolf Jakubec, ředitel výchovného ústavu v Boleticích nad Labem.
„Jsou tu psychiatrické děti, kdy vychovatel nemá kompetence, nerozumíme diagnózám nebo je teoreticky neznáme. Neumíme s tím pracovat. Nemáme tu medikaci a dostupnost psychiatrické péče. S poruchami chování si umíme poradit, ale psychiatrické věci nás zatěžují.“
úryvek z výzkumu Výzvy, předpoklady a bariéry ústavní péče
„Naším cílem není zavírat děti do ústavů, ale vrátit je do rodiny. My jim máme pomoct se trochu srovnat, a pak je vrátit do rodinného prostředí,“ podotýká. Taková práce je ale v aktuálním stavu velmi obtížná, protože na ni zařízení nemají adekvátní prostředky.
Nedostatky systému přiznává i resort školství. „Ministerstvo si je nedostatků současného systému ústavní péče, který vznikal už před mnoha lety, vědomo,“ uvádí pro server iROZHLAS.cz tiskový mluvčí ministerstva školství Patrik Kubas.
V listopadu proto došlo k podpisu deklarace o nutnosti komplexní transformace péče o ohrožené děti. Memorandum podepsali zástupci ministerstev školství, práce a sociálních věcí, spravedlnosti, zdravotnictví, pro místní rozvoj i úřadu vlády.
‚Suplujeme dětské psychiatrie‘
Ve výchovných ústavech dnes končí děti v dosti odlišných situacích. Od dětí, které „měly smůlu“ a doplatily na špatné rodinné prostředí, přes děti s drogovými závislostmi, děti se silnými psychiatrickými problémy, až po děti, které spáchaly různě závažné trestné činy.
Zařízení však disponují výhradně pedagogickým personálem. Pro práci ve výchovném ústavu dnes musí mít uchazeč vystudovanou speciální pedagogiku. S dětmi v institucionální výchově by tak měl pracovat zejména z pedagogického hlediska. Na případy s psychickými problémy či závislostmi pracovníci nemají odbornost.
„Máme tam dítě, které za 14 dní sedmnáctkrát spolklo zapalovač. Odvezete ho, vyndají mu to a vrátí zpátky.“
úryvek z výzkumu Výzvy, předpoklady a bariéry ústavní péče (2023)
„Jsou to úplně hlavní otázky, na které bychom si měli odpovědět. Co vlastně po té ústavní výchově chceme?“ ptá se Košíček. S ním souhlasí i ředitelka diagnostického ústavu na Praze 2 Petra Prymulová. „Stát neřekl, jaká je pro tato zařízení zakázka,“ říká.
„Máme tu děti s psychickými problémy, které mají silnou medikaci. Na to by tu měl být zdravotník, toho ale tabulkově nemůžu zaměstnat,“ upozorňuje Prymulová. Ministerstvo školství na dotaz ohledně zaměstnání zdravotníků uvedlo, že otázku začalo diskutovat s ministerstvem zdravotnictví.
Na výchovné ústavy tak přímo dopadá krize dětských psychiatrií, kterou server iROZHLAS.cz popsal před dvěma lety. Dětské psychiatrie nemají kapacity a případy dětí, které jsou například agresivní, nebo na ně jednoduše není místo, tak směřují do institucionální výchovy.
„Prakticky suplujeme psychiatrické nemocnice. Obecně lidé mají pocit, že pokud dají dítě do ústavu, je o něj postaráno, problém je vyřešen. A to i když má psychiatrickou diagnózu, je tu s dětmi, které takové zatížení nemají,“ potvrzuje ředitel výchovného ústavu v Obořišti Jiří Procházka.
„Není to jednoduché. Jsme poslední instance. Po nás už není kam to dítě dát a my hledáme cesty, aby to aspoň trochu fungovalo,“ popisuje.
Nezaměstnají adiktologa
„Stejně tak se nás ptají, jakou zajišťujeme adiktologickou péči. No, žádnou, protože nemůžu ze zákona zaměstnat adiktology,“ poukazuje Prymulová.
„Měli jsme teď dívku, byla pořezaná, neměla pořezaný pouze obličej, ale od krku až po prsty dole, jizva vedle jizvy. Lékař už ji odmítal šít, v podstatě neměl, kde to chytit.“
úryvek z výzkumu Výzvy, předpoklady a bariéry ústavní péče (2023)
Detox i léčba v jiných zařízeních je možná pouze se souhlasem zákonného zástupce, což platí i na běžné lékařské zákroky nebo externí psychologická vyšetření. Často se stane, že není možné rodiče zastihnout, respektive získat ho pro spolupráci.
Pokud je rodič nedostupný, vyřizuje se souhlas se zákroky přes soud. To ale může trvat i několik měsíců. Pomoct by mohlo zaměstnání adiktologa a legislativní úprava, která by zmínila případy dětí se závislostmi.
Na to, že zařízení, která pracují s dětmi se závislostmi, nemohou zaměstnat adiktology, důrazně upozorňuje také kancelář veřejného ochránce práv. Ta letos v říjnu vydala souhrnnou zprávu z návštěv zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy a právníci zmiňují chybějící koncepci péče o děti s problémy se závislostmi.
„…zákonný zástupce nám co půl roku mění kartičky pojišťoven. Je to problém, neřeším potom nic jiného, než že je sháním, jenomže oni nejsou dohledatelní…“
úryvek z výzkumu Výzvy, předpoklady a bariéry ústavní péče (2023)
„Výchovné ústavy pro děti s problémy se závislostí nemohou zaměstnávat odborný zdravotnický personál včetně adiktologů. Za současné právní úpravy mohou tato zařízení zajišťovat adiktologickou péči výhradně skrze externí pracovníky, kteří do zařízení v intervalech docházejí, nebo prostřednictví ambulantních služeb,“ uvádí zpráva.
„Potřebujeme, aby nám legislativa umožňovala zaměstnávat adiktology a další zdravotníky, protože jsou pochopitelně důležitou součástí péče o děti se závislostmi,“ opakuje ředitelka výchovného ústavu v Žulové Dagmar Bakešová.
‚Fetoval tak, že mu slezly vlasy‘
Ředitelé upozorňují i na další problematickou část zákona: a to jsou aktuální podmínky, za kterých dítě může jít na vycházku nebo na víkend domů.
Patnáctiletý Daniel (jméno chlapce bylo změněno - pozn. red.) se dostal do výchovného ústavu v Boleticích nad Labem poté, co šikanoval učitelku a zapojil se do několika surových potyček mezi dětmi na základní škole.
Soud vzhledem k jeho nízkému věku rozhodl o udělení ústavní výchovy. V takovém případě má dítě podle zákona právo jak na návraty domů, tak i na samostatné vycházky.
„To kouření si myslím, že jsme ještě nějak schopni zvládat, ale ten pervitin ne. Tam je závislost silná a dítě není motivované k léčbě, ono nechce. Když s ním mluvím, většinou říká, že to má pod kontrolou.“
úryvek z výzkumu Výzvy, předpoklady a bariéry ústavní péče (2023)
V vánočním období odjel Daniel na víkend domů. Do zařízení se tři měsíce nevrátil. V takových případech ústav nahlásí dítě policii, která ho následně eviduje jako hledané, v systému je pak dítě zaznamenané jako na útěku.
Po třech měsících se Daniel vrátil. „Fetoval tak, že mu slezly vlasy, byl celý poštípaný od štěnic a extrémně vyhublý,“ líčí ředitel ústavu Jakubec. Na drogy si chlapec vydělával trestnou činností, přeprodejem drog i prostitucí. „Jeho kamarádi berou drogy, logicky se v tom prostředí nechal strhnout,“ říká Jakubec.
Během pouhého měsíce v zařízení se Daniel vzhledově proměnil, dorostly mu vlasy a o období na útěku tvrdí, že bylo špatné.
Jakubec ale dodává, že za dva měsíce ho musí opět pustit domů – bez ohledu na to, jak dopadl Daniel při předchozím návratu do rodinného prostředí. Ředitel ústavu sice může vydat takzvané mimořádné opatření, kterým může jednotlivé návraty i vycházky omezit, taková opatření ale není možné vydávat dlouhodobě.
Stát vyjímá dítě z rodiny, pokud soudy jeho rodinné prostředí vyhodnotí jako nevhodné. Dítě se do něj však pravidelně vrací, aniž by systém jakkoliv s rodinou pracoval a motivoval ji k nějakým změnám. „Na jednu stranu dáme dítě do ústavu, ale pak ho co čtrnáct dní pouštíme domů do otřesných podmínek. Co někdo čeká?“ ptá se Jakubec.
Děti se v některých případech vracejí i se svrabem, puchýři od parazitů, poštípané od štěnic nebo s otevřenými ranami. Legální způsob, jak rodinné prostředí prozkoumat a případně na takové situace adekvátně reagovat, však neexistuje.
Když je rodina nebezpečím
Zákon 109 o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy není flexibilní a vnímá stejně jak děti ze stabilního rodinného prostředí, které jsou v ústavech kvůli svému problémovému chování, tak i děti ze zcela toxického prostředí, ze kterého muselo být odebráno. „Jsou to i rodiny, kde se vaří drogy, kde se páchá trestná činnost,“ poukazuje Jakubec.
„Bohužel, pro spoustu dětí je největším nebezpečím jejich vlastní rodina. Jsou to rodiny, kde jsou děti týrány, kde je na ně vyvíjený neskutečný tlak. Ale holt zákon je zákon, dítě tam jet musí,“ konstatuje Košíček, ředitel ústavu v Moravském Krumlově.
Podobně problematicky vnímají ředitelé vycházkový systém. Současná právní úprava jednoduše říká, že dítě s ústavní výchovou má právo na samostatnou vycházku. Znovu tak neodpovídá současné skladbě dětí s ústavní výchovou, které dnes mají výrazná specifika.
„Pohybujeme se na hraně zákona. Když sem přijde dítě, měla bych ho hned druhý den pustit na vycházku. Když to ale udělám, vím, že se sebere a už ho nikdo neuvidí. Když bych s ním ale pracovala čtrnáct dní, on si začne pomaličku zvykat a pozná, že se mu nic hrozného neděje, tak pak ho pustím a vím, že se vrátí,“ říká ředitelka diagnostického ústavu v Praze Petra Prymulová.
Krize ústavní výchovy
Série textů na serveru iROZHLAS.cz nabízí unikátní pohled na stav systému péče o děti s výchovnými problémy v pěti textech:
- 2. 12. - Systém ústavní výchovy selhává v mnoha rovinách. Jaké děti stát posílá do výchovných ústavů?
- 3. 12. - Zařízení nemají adekvátní prostředky pro práci s extrémními případy a agresí dětí. Jak pracovat s dětmi, které chtějí být sériovými vrahy?
- 4. 12. - Pobyt ve výchovném ústavu může dítěti pomoct. Proč ho systém pak vrací do toxické rodiny, se kterou nikdo nepracoval?
- 5. 12. - Rozhovor s právníky Štěpánem Jílkou a Adélou Frédy, autory zprávy kanceláře ombudsmana, kteří na kritickou situaci upozorňují.
- 6. 12. - Současná podoba zákona nevyhovuje ani dětem, ani ústavům. Chystá se jeho změna a reforma celého systému?
„Tím, že některý případ druhý den po příchodu nepustím na vycházku, tak vím, že porušuji zákon. Ale dělám to v zájmu dítěte,“ konstatuje.
„Měl jsem tu kluka, který chtěl zabít dvě vychovatelky v dětském domově se školou u Českých Budějovic. Jednu napadl nožem a železnou tyčí, následně ho přesunuli k nám,“ popisuje Jakubec, jehož zařízení se specializuje na ty nejzávažnější případy.
„Dokud ale neskončí šetření, má nárok na vycházky. Na ty ho nepouštím, čímž porušuji zákon. Já ale nevím, co se s ním děje, nevím, jestli nemá poruchu osobnosti, nezkoumali ho znalci, ještě nebyl ani u psychologa, ale přes zákon prostě nejede vlak,“ říká.
Chlapec měl ještě před napadením nařízenou ústavní výchovu. Soud poté rozhodoval o možném zpřísnění opatření a udělení ochranné výchovy – v takovém případě jsou pak vycházky i návraty domů omezovány, ochranná výchova má chránit společnost i dítě před možným nebezpečným chováním.
Rozdělení ústavní i ochranné výchovy je však velice vágní a soudy se často při jejich ukládání rozcházejí. „V navštívených zařízeních bylo zcela běžné, že děti, které sice páchaly obdobně závažnou trestnou činnost, byly v zařízeních na základě různých právních titulů,“ upozorňuje zpráva kanceláře ombudsmana.
„Soud běží třeba rok a dítě, které někoho znásilní, zmlátí a tak dále, tu je klidně dohromady s klukem, který prostě jenom neuznává autority. Teď se mi stalo, že kluk, který opravdu znásilnil, dostal od soudu jen ústavku (ústavní výchovu - pozn. red.),“ popisuje Prymulová.
Přeplněné ústavy
Vysoká četnost specifických případů, nedostatečné vymezení ústavní a ochranné výchovy a nefunkční zákony přispívají k tomu, že děti zůstávají v ústavech dlouho.
„Prevence je neúspěšná. Ideální je, když se problém dítěte podaří zachytit a vyřešit v prvotních instancích, ale hrozně moc z nich tím propadává a ústavy jsou plné,“ vysvětluje Jakubec.
Kvůli přeplněnosti selhávají snahy výchovných ústavů o specializaci na určitý typ dětí. „Ústavy jsou plné a umístění dítěte vypadá tak, že pracovnice OSPOD sedí u telefonu a obvolává jednotlivé ústavy. No a první ústav, který má volnou postel, tam se to dítě umístí,“ popisuje Prymulová.
„O umístění dítěte dnes rozhoduje jenom volná postel,“ potvrzuje Alexandr Krško, ředitel dětského domova v Novém Strašecí.
Podle dat ze statistických ročenek ministerstva školství zaplněnost ústavů roste od roku 2014, kdy jejich obsazenost statisticky klesla po úpravě občanského zákoníku, který změnil roli diagnostických ústavů v systému.
Odborníci však upozorňují na problematický sběr dat, která nutně nemusí odpovídat realitě. Dnes by zaplněnost výchovných ústavů měla být na 95 procentech. Ministerstvo školství přitom od roku 2008 uzavřelo devět výchovných ústavů.
Vzhledem ke snižování počtu zařízení i znemožnění cíleného zaměření ústavů tak děti často v institucionální výchově za svůj pobyt vystřídají několik ústavů. „Vidíme děti, kterým je šestnáct let a jsou třeba v devátém zařízení. Devětkrát musely změnit prostředí, všude začínat znovu, vytvářet nové vazby. To je extrémně frustrující a vyčerpávající,“ popisuje vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.
‚Systémové násilí‘
Podle Laurenčíkové je dnešní systém neetický vůči všem, a to jak dětem, tak zařízením. „Na mnoha dětech se dopouštíme něčeho, co bych označila za systémové násilí,“ popisuje.
„Systém musíme změnit úplně pro všechny. Do zařízení se dostávají i děti, které potřebují odbornou pomoc, na kterou personál nemá dobrou metodickou podporu. Zařízení nedokážou péči přizpůsobit, personál je v současných podmínkách frustrovaný a unavený,“ přiznává Laurenčíková.
„Lidé u nás ví, že v okamžiku, kdy nám sem přivezou vysoce agresivní dítě, budou se tady s ním měsíce a měsíce potýkat, ale nikdo nepomůže,“ dává příklad ředitel Košíček. Mimo jiné naráží na to, že zákon téměř nepokrývá vyhrocené situace, při nichž se zaměstnanci musí potýkat s agresí.
Kolaps dětské psychiatrie: mříže na oknech, nedostatek personálu a děti na izolaci
Číst článek
Frustrace, rozbitý systém i nedostatečně definované kompetence vedou k personální krizi, které ústavy čelí. „Finanční ohodnocení není dnes o moc vyšší než na standardních školách. Kdo dnes vystuduje speciální pedagogiku, jde raději tam. Kvalifikovaní lidé se tak velmi těžko hledají, a to nejen v malých městech, ale i třeba v Jihlavě, Brně a podobně,“ říká Košíček.
Zatímco v minulosti mohlo motivací speciálních pedagogů pro náročnou práci v institucionální výchově být i finanční ohodnocení, dnes je takřka totožné jako v běžném školství. Nízký zájem ovlivňuje i negativní mediální prezentace ústavní péče v posledních letech.
V praxi to vypadá tak, že běžně na skupinu šesti až osmi dětí dohlíží během dne jediný pedagog, stejně tak i v noci. Podle vyhlášky o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy by však měli být na skupinu během dne ideálně tři vychovatelé. To ale za současné situace není možné.
Počet personálu je primárně v kompetenci zřizovatele, ředitelé odkazují na personální tabulky stanovené ministerstvem školství, které posílení personálního stavu tak, aby odpovídal vyhlášce, v současné době neumožňují.
„Co se týče personálních kapacit, ministerstvo školství se snaží nalézat cesty, jak potřebné kapacity zajistit a v případě potřeby reagovat na akutní případy,“ tvrdí mluvčí ministerstva Patrik Kubas.
„Přístup ministerstva školství, které si na jednu stranu uvědomuje nezbytnost existence jím zřizovaných zařízení, ale zároveň jim neposkytuje odpovídající podporu, mimo jiné právě dostatek personálu, považujeme za neudržitelný,“ uzavírají autoři souhrnné zprávy kanceláře ombudsmana.
Související témata: krize ústavní výchovy, výchovný ústav, Výchovný ústav Boletice nad Labem, výchovný ústav Moravský Krumlov, ochrana dětí, OSPOD, dětský domov se školou, dětský domov, péče, ústavní výchova, děti, dítě, práva dětí, system, krize
