Když je rodina největším nebezpečím.
‚Dítě opravíme jako v autoservisu, co ale rodiče?‘ ptají se ústavy

Systém ústavní výchovy pracuje s dětmi, ale nepomáhá rodinám. V těch ale nejčastěji tkví příčiny problémového chování dětí, které končí např. ve výchovných ústavech, shodují se odborníci. Pro práci s rodinou ale neexistuje metodický postup, nejsou na ni ani kapacity. V extrémních případech může být kontakt s rodinou pro dítě i rizikový. Server iROZHLAS.cz popisuje v sérii článků krizi ústavní výchovy.

Praha 4. prosince 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Největší problém je, že s rodinou se nepracuje. Dítě se zachytí a dá se k nám opravit jako do autoservisu. Systém si myslí, že tady přeházíme součástky, ale problém obvykle spočívá v rodině,“ říká speciální pedagožka Pavla Piroutková z výchovného ústavu Obořiště.

Piroutková naráží na jednu ze zásadních mezer ústavní výchovy, na které se shodují odborníci napříč zařízeními. Výchovné ústavy pracují s dětmi, za jejichž problémy často může dysfunkční rodinné prostředí.

Dítě se ve chvíli, kdy se jeho situace už nedá řešit jinak, umístí do systému ústavní péče, kde se mu odborníci snaží pomoct.

„Dáme dítě do ústavu, pak ho ale co čtrnáct dní pouštíme domů do otřesných podmínek. Co někdo čeká?“ ptá se ředitel výchovného ústavu v Boleticích nad Labem Rudolf Jakubec.

„V rodině to je prostě zažité. My sem děti dáme, na víkend je pustíme a hned vidíme, že už se tam něco událo. O prázdninách vůbec nemluvím. S rodinou nikdo nepracuje, jenže ta rodina vlastně ani neví, že by měla něco změnit. Ta si myslí, že s dítětem je prostě něco špatně, proto je v ústavu a ten to změní,“ konstatuje Piroutková.

Zařízení musí děti pouštět děti domů, pokud o to rodiče projeví zájem a povolí to jeho kurátor (přidělený Odborem sociálně-právní ochrany dětí – pozn. red.). Domácí prostředí se kontroluje nárazovými návštěvami, ale nemonitoruje se dlouhodobě. „Často posíláme děti domů i v případě, že se z domu už šestkrát vrátilo pod vlivem drog,“ dává příklad Jakubec.

„Nedokážeme včas identifikovat zranitelné rodiny a rodiče v akutní krizi a nedokážeme jim dostat včas odbornou pomoc,“ poukazuje na jednu z příčin problému vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.

Pokud dojde k odebrání dítěte z rodiny, systém s původní rodinou téměř nepracuje. „Jsou země, kde je dokonce zaměstnavatel povinný dát rodiči placené volno na to, že se zúčastní nějakých programů, které umožňují zapojení rodiče v zařízení. Jsou to třeba programy, kdy rodič na čtrnáct dní přijede do zařízení, aby se účastnil programu společně s dítětem,“ vysvětluje ředitel výchovného ústavu v Moravském Krumlově Jan Košíček.

Podle něj je podobná praxe běžná třeba v Nizozemsku. „Zaměstnavatelé si toho vysoce cení a takového rodiče oceňuje i společnost. Není to tak, že je hanba, že má člověk dítě v ústavu, ale spíše, že pokud má člověk dítě v ústavu, je dobře, že je ochotný věnovat svůj čas a svou energii tomu, aby se to změnilo. Kdyby se takhle změnilo i celospolečenské nahlížení u nás, pomohlo by to,“ říká Košíček.

‚Drahý hotel pro děti‘

Ústav dnes dětem třeba pomůže problémy s chováním řešit, pak je ale vrací do rodinného prostředí, které se na rozdíl od nich vůbec nezměnilo. „Jestliže se tam pořádají alkoholové nebo drogové večírky, jasně že to dítě neřekne: Myslím, že vám to škodí,“ podotýká Jakubec.

„Je to, jako když dáte narkomanovi drogu nebo alkoholikovi štamprle,“ popisuje problém Piroutková. „Dítě od nás přijede domů a vše je při starém, jsou tam zakořeněné vzorce chování.“

Úřady nemají dostatečné nástroje na to, aby s rodinou mohly pracovat. „Jsme vlastně takový drahý hotel pro děti. Rodiče si trochu oddychnou, ale nechtějí na sobě nic změnit,“ konstatuje Piroutková.

Často také rodina už samotné odebrání dítěte bere jako formu trestu. Veřejnost vnímá ústavní výchovu spíše negativně a takové potrestání za výchovné selhání jako jediný způsob, jak ho stát řeší.

„Když stát dítě vezme a zabezpečí ho, možná by měl stejnou vahou požadovat nějakou změnu i po rodičích,“ myslí si vedoucí oddělení sociálně-právní ochrany dětí na Praze 9 Dagmar Kubičíková.

Odbor sociálně-právní ochrany dětí ze zákona může rodičům přikázat spolupráci s nějakou organizací, problém ale je, že není s jakou. Takových organizací, které se zaměřují na celé dysfunkční rodiny, je málo, a často jsou navíc omezeny věkem dítěte.

Samotný odbor zase nemá dostatek sociálních pracovníků, kteří by se mohli rodinám intenzivně dlouhodobě věnovat. Podle zákona má jeden pracovník mít na starost osmdesát případů, v praxi to ale v sociálně vyloučených lokalitách bývá i násobně více.

„Když to srovnáme s pěstounskou péčí, tak pěstouni k sobě mají doprovázející organizaci, která by měla sledovat, jak se daří dětem, pěstounům, měla by jim být oporou,“ zmiňuje Kubičíková.

„Rodiče ale také nikdy nebyli profesionálními rodiči – a pokud mají s dítětem problémy, které nedokážou zvládnout, my jim dnes můžeme nařídit ústavní výchovu dítěte, ale dál s nimi nikdo nepracuje,“ upozorňuje.

S tím souhlasí i ředitel výchovného ústavu v Moravském Krumlově Jan Košíček: „Určitě by bylo velmi dobře, kdyby tu bylo víc organizací, které by dokázaly s rodinným prostředím pracovat, protože my je vracíme do velmi toxického prostředí. Do prostředí, které od nich někdy dokonce vyžaduje, aby děti páchaly trestnou činnost, kdy je příjezd i podmiňován tím, že dovezou peníze nebo prostě někde něco ukradnou,“ popisuje.

„Bavíme se o rodinách, kde jsou děti týrány a je to pro ně neskutečný tlak. Kdo z nás by byl ochotný přiznat si takovou věc, že to nejhorší, co se kolem nás děje, jsou vlastní rodiče? To je takový stres a takové trauma, že to vyžaduje opravdu dlouhou terapii,“ podotýká.

Dítě se často z rodiny nevrátí

V extrémních případech se děti z pobytů doma vracejí do ústavů ve velmi špatném stavu. Zařízení evidují návraty dětí se svrabem, s puchýři od parazitů, otevřenými ranami, poštípané od štěnic i podvyživené.

Ředitel boletického zařízení Jakubec ukazuje také předměty, které dětem po návratu z domu vychovatelé zabavili – jsou to teleskopy, podomácku vyrobené nože i třeba pružiny na škrcení.

„Dítě jezdí do závadové rodiny, kde se jedou drogy, krade se a ono se nám často ani nevrátí,“ říká. Pokud se dítě nevrátí z návštěvy bez ohlášení v určený čas, zařízení ho musí evidovat jako na útěku a nahlásit to policii.

Takových případů ministerstvo školství evidovalo za školní rok 101 970. Toto číslo od roku 2013 vzrostlo o téměř 20 tisíc.

Poté, co policie dítě zadrží, musí si ho vyzvednout samotné zařízení, často i velmi daleko. „My si pro něj přijedeme, dítě je zfetované, špinavé, s napáchanou trestnou činností. My mu dáme najíst, dáme ho dohromady, pak jde na první vycházku nebo odjede domů a zase se nevrátí. Jedno dítě může mít třeba 10 až 15 takových ‚útěků‘ za rok,“ poukazuje Jakubec.

Podobně chod zařízením komplikuje i zachování práv rodičů k dítěti. „Systém je nastavený tak, že v ústavní výchově pořád zůstávají zákonnými zástupci se všemi rodičovskými právy,“ říká ředitel Košíček.

„To samozřejmě nechci zpochybňovat, ale my se tím dostáváme až do takových paradoxních situací, že když dítě soud pošle k nám, my jsme povinni zajistit plné zaopatření. Řešíme proto třeba jeho zdravotní stav, dovezeme ho do nemocnice a ta nám mnohdy není ochotna dát třeba lékařskou zprávu, protože nejsme zákonnými zástupci. Podle některých výkladů bychom ani neměli znát zdravotní diagnózu dítěte,“ popisuje.

Kvůli zákonu, který klade důraz na kontakt s rodinou, také systém tlačí na to, aby se děti umisťovaly do zařízení pokud možno v blízkosti bydliště. To ale u výchovných ústavů může být problematické, pokud dítě chce během ústavní výchovy studovat. Běžně mají ústavy při zařízení několik různých učebních oborů.

„Máme tady třeba kluky, kteří chtěli na automechaniky, ale nakonec jsou u nás a na truhlářovi. A to jen kvůli tomu, že jsou třeba od Příbrami. To dítě ale stejně s rodinou nemá vazby, některé si třeba ani rodina nechce brát na víkendy domů,“ říká speciální pedagožka Piroutková z výchovného ústavu v Obořišti.

Systém je kvůli tomu neprůchozí a děti se točí v neustálém kruhu selhání. Nedostatečná systémová práce s rodinou je zčásti i příčinou, proč jsou dnes ústavy na hraně svých kapacit, jak server iROZHLAS.cz popsal v prvním článku série..

Školky i gynekologové

S tím, že jádrem problému u dětí ve výchovných ústavech je jejich rodinné prostředí, souhlasí i vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková. Podle ní by situaci vyřešila funkční prevence.

„V ústavní výchově se koncentruje obrovské množství dětí, které by v dobře fungujícím systému dostaly včas odbornou pomoc, a to ve chvíli, kdy se v rodině problémy začaly rozvíjet. Častým spouštěčem problémů u dětí bývá chudoba v rodině, bytová nouze, rozpad rodiny nebo neúplná rodina, kdy rodič je třeba na všechno sám,“ říká.

„To, že tyto zranitelné rodiny nedokážeme včas identifikovat, vede k tomu, že problémy kumulují a gradují. Přidávají se často třeba alkoholové nebo jiné závislosti jednoho či obou rodičů, domácí násilí, bití dětí, častá izolace. Ten systém je zachytává pozdě a často ve velmi zničeném stavu,“ poukazuje Laurenčíková.

Pomoct by podle ní mohla třeba včas zajištěná podpora v bydlení, rodinná terapie nebo systémová pomoc, pokud si rodina prošla krizovou situací, jako je třeba úmrtí jednoho z rodičů.

„Je to o dobré spolupráci už třeba i gynekologů, dětských lékařů nebo školek. Musíme umět včas přečíst rizikové signály a dostat k dané rodině potřebnou podporu a pomoc,“ míní Laurenčíková.

Prevenci částečně zajišťují střediska výchovné péče, která spravuje ministerstvo školství. Těch ale není dostatek a nepracují s dětmi, které se do ústavní výchovy dostanou. Ministerstvo školství podporuje například i aktivity k rozšiřování týmů duševního zdraví, které ukazují další možné cesty,“ uvedl tiskový mluvčí ministerstva školství Patrik Kubas.

„Je potřeba podpořit diskusi o posílení dostupnosti sociálně-aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi, rané péče, terénní sociální práce apod. Bez těchto služeb a koordinované pomoci rodině lze v rámci ústavní výchovy podpořit dítě, ale nelze narovnat rodinný systém,“ tvrdí Kubas.

„Když se podíváte na příběhy lidí v ústavní péči, ve vězení, na ulici, na drogách, hrozně často tam najdete úplně shodná témata, jako je domácí násilí, rodiče s nízkými rodičovskými kompetencemi, závislosti na straně rodičů, bytová nestabilita, chudoba. Vlastně se ukazuje, že my reprodukujeme rodinné zátěže a ta mezigenerační traumata předáváme dál a dál. A celou tu společnost to strašlivě táhne dolů,“ uzavírá Laurenčíková.

Miroslav Harant

Související témata: krize ústavní výchovy, výchovný ústav, Výchovný ústav Boletice nad Labem, výchovný ústav Moravský Krumlov, výchovný ústav Obořiště, OSPOD, rodina, děti, závislosti, legislativa, ministerstvo školství, trauma, Klára Šimáčková Laurenčíková