‚Úřady vůbec nepřemýšlejí.‘ Proč v Česku stále chybí pěstouni, kteří by zachránili děti před ústavní péčí?
Česko se potýká s nedostatkem pěstounů. Za posledních šest let se zájem o pěstounství dramaticky propadl. Děti proto končí častěji v ústavech. Jen do dětských domovů umístí úřady přes tisíc dětí ročně. Každé čtvrté dítě v ústavu je přitom mladší čtyř let. „V očích veřejnosti je pěstoun ten, který si hraje s dětmi, je s nimi doma a bere za to peníze,“ popisuje jeden z mýtů Magdaléna Zemanová z Asociace náhradních rodin.
Eva Ptáčková je pěstounkou na přechodnou dobu. Ohrožené dítě u sebe může mít maximálně rok. Teď se stará už o páté – modrookou pětiměsíční holčičku. Ta se ale narodila s nikotinovou i drogovou závislostí. Trpěla silnými mnohahodinovými abstinenčními záchvaty. „Měla zástavy dechu, několikrát za hodinu. Měla abstinenční příznaky, kdy se celá třepala a plakala,“ vypráví Radiožurnálu pěstounka.
Teď je holčička v dobrém stavu. Směje se a zvědavě zkoumá diktafon. Po chvíli vyplivne dudlík, zaprská a začne se smát. „To se teď naučila,“ směje se společně s ní Ptáčková. Dodává ale, že o vážnosti její situace nevěděla. Sociální pracovnice jí jen řekla, že to je dvouměsíční, šikovné děvčátko. Až doma tak zjistila, jak náročná péče ji čeká.
Právě v těchto dnech předává holčičku do péče dlouhodobých pěstounů. Ti se o ni budou starat, pokud vše půjde dobře, až do její plnoletosti. Jenže to, že bude vyrůstat v rodině, zdaleka není pravidlem. Pěstounů, zejména těch dlouhodobých, je v Česku nedostatek. Situace stagnuje už několik let, počet žádostí ale klesá.
„Když si vezmeme, že ročně jde do ústavní péče okolo 1200 dětí, tak bychom potřebovali ročně 1200 pěstounských rodin. A to prostě nemáme,“ podtrhuje vážnost situace ředitel neziskové organizace Amalthea David Svoboda.
Počet pěstounů skokově narostl díky novele zákona o sociálně právní ochraně dítěte. Zákon zlepšil pěstounskou péči, částečně ji profesionalizoval a pěstounům přiřkl nová práva i povinnosti. Zatímco v roce 2010 bylo 8504 pěstounů, o tři roky později to už bylo 11 417. Jenže poté došlo ke stagnaci.
David Svoboda říká, že za nárůstem jsou dva faktory. Zaprvé samotná novela, která zlepšila postavení pěstounů a díky které získali i vyšší odměny. A druhým je medializace pěstounství.
A počet žádostí? V roce 2010 to bylo 621. Nejvyšší nárůst nastal po třech letech. V kontextu současných čísel až raketový: 1756 žádostí. V minulém roce to je celkem 504 žádostí (součet žádostí o krátkodobé a dlouhodobé pěstounství, do roku 2014 to resort práce a sociálních věcí ve statistikách nerozlišoval). Česko tak dosud čerpá ze silného nárůstu před několika lety. Jenže kapacity pěstounů se pomalu vyčerpávají.
Dana Švejdarová začala pracovat jako pěstounka před 20 lety. Do rodiny přijala chlapečka, který strávil dva a půl roku v ústavu. „Vždycky jsem chtěla pět dětí, ale na páté už jsem se necítila. Tak proč si nevzít dítě, které je opuštěné,“ říká.
Netušila ale, jak náročné to bude pro celou rodinu. Chlapec měl později diagnostikovanou těžkou poruchu osobnosti: „Uvědomila jsem si na něm, jak hrozné zvěrstvo je zanechat dítě v kojeneckém ústavu už od útlého věku,“ popisuje Švejdarová, která působí rovněž jako speciální pedagožka pro děti s mentálním postižením. Podle ní je nejdůležitější, aby děti už odmala vyrůstaly v blízkosti jedné osoby: „Vlastně ten princip je hrozně jednoduchý. Dítě se od malička učí milovat někoho druhého a musí být milováno.“
Její slova už dlouhodobě potvrzují i odborníci. Svědčí o tom i to, že Česko je poslední zemí v Evropské unii, ve které stále fungují kojenecké ústavy pro děti do tří let. Zrušit je se zavázala už vláda Petra Nečase. „Chceme do konce roku 2013 dosáhnout toho, aby děti nebyly umisťovány do ústavní péče, pouze do péče individuální,“ citovala Česká televize v roce 2011 tehdejšího ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka (TOP 09). Jenže k tomu nedošlo.
Počet dětí umisťovaných do ústavů naopak v posledních dvou letech lehce stoupá. V minulém roce bylo v ústavní péči 6553 dětí. To je sice skoro polovina oproti roku 2006, kdy to bylo 11 200, ale zároveň je to nejvyšší číslo od školního roku 2013, jak ukazují statistiky resortu školství.
Ostatně samo ministerstvo práce a sociálních věcí přiznává, že je potřeba opustit ústavní péči. „Dlouhodobě upozorňujeme na více faktorů, které svědčí o výhodnosti péče rodinné před péčí ústavní,“ píše mluvčí resortu Jan Brodský a dodává: „Dále je třeba zdůraznit, že v rodině je dítěti věnována individuální péče, zažívá běžné rodinné vztahy, navazuje bezpečné vazby s pečujícími osobami, které se nemění.“
Už několik let je nedostatek hlavně dlouhodobých pěstounů. Jenže v poslední době se ukazuje, že chybí i krátkodobí. Ti nabízí hlavně rychlou pomoc, kdy je dítě odebrané z rodiny, aby nemuselo do ústavu. V takovém případě navíc hrozí, že se děti z ústavní péče jen tak nedostanou. „Pokud se dítě umístí do dětského domova, tak se moc nepracuje na možnosti návratu do vlastní rodiny nebo náhradní rodinné péče. Jako kdyby byl problém vyřešený. Možná se na mě budou někteří kolegové zlobit, ale jsem přesvědčen, že tam je nedostatečná sociální práce a nepracuje se na tom, aby se pro dítě zajistilo rodinné prostředí,“ svěřuje se svou zkušeností David Svoboda z Amalthey, která pomáhá ohroženým dětem.
„Je to navíc trošku začarovaný kruh ještě z dob komunismu. Máme hodně dětí v ústavní péči, a když vyrostou, tak se často stává, že nedokážou obstarat své děti a ty znovu končí v ústavní péči,“ dodává. Krátkodobých pěstounů je podle Svobody aktuálně v Česku 764, což je skoro o 150 méně než před třemi lety.
Vážnost situace dokazují i samotné kraje. Třeba Olomoucký kraj má pouze jednoho volného pěstouna na přechodnou dobu a tři na dlouhodobou péči. V Královéhradeckém kraji přibylo dětí bez rodiny. V ústavní péči jich jsou momentálně téměř tři stovky (psali jsme ZDE). V Libereckém kraji zase klesá v posledních třech letech počet zájemců o krátkodobé pěstounství. V Ústeckém kraji čeká na pěstounskou rodinu 900 dětí.
„Od roku 2016 dochází k výraznému poklesu zájemců o přechodné pěstounství, což může výhledově vést ke snížení počtu aktivních rodin a v důsledku toho k nedostatku kapacit pro ohrožené děti,“ píše Radiožurnálu tisková mluvčí Zlínského kraje Adéla Kousalová.
„Od roku 2014 lze vysledovat mírný pokles zájemců o pěstounskou péči. V rámci Pardubického kraje registrujeme průměrně pouze 25 zájemců za rok,“ doplňuje lidovecký radní Pavel Šotola, který má na starosti sociální oblast.
Vůbec nejtěžší to mají děti z jiného než majoritního etnika nebo děti s postižením. „V praxi chybí dlouhodobí pěstouni pro děti staršího školního věku, děti rodičů s psychiatrickou či drogovou minulostí, pro děti s výchovnými poruchami, stejně tak pro sourozenecké skupiny, kdy i počty pěstounů, kteří jsou schopni převzít do péče dva sourozence, jsou téměř zanedbatelné,“ doplňuje mluvčí Středočeského kraje Jan Nováček.
‚Jsme tak na čtvrtině cesty‘
Jaké jsou hlavní důvody takového stavu? Prvním je to, jak stát i společnost vnímá pěstouny. „Jsme tak na čtvrtině cesty. Pořád si nesou žádost. Ti, kteří žádají, jsou žadatelé, ne zájemci. Jsou na dávkách. Ten systém není nastavený tak, jako kdybyste řekl, že pěstouny potřebujeme, jsme rádi, že jsou tady a že to jsou lidé s kompetencemi,“ popisuje Svoboda, který byl sám pěstounem.
Jeho slova potvrzuje například pěstounka na přechodnou dobu Dita Kašparová, která se společně s manželem starala celkem o tři děti „Dělá mi problém spolupráce s úřady. Hlavně laxnost úřadů. Přijde mi, že tam není opravdový zájem o dítě,“ popisuje.
S podobným zážitkem se svěřuje i Dana Švejdarová: „Krajské úřady nám vyhrožovaly, že budeme brát všechny děti a musíme vzít i velké dítě. Já se třeba potýkala se zkušeností, že mi dávali dítě s psychiatrickou poruchou ke klukovi s poruchou osobnosti. Musela jsem na krajském úřadě vysvětlovat, proč to nechci. Ještě holka. K pubertálnímu klukovi dát 12letou holku s psychiatrickou poruchou. Ty úřady vůbec nepřemýšlí,“ popisuje expresivně. K tomu dodává, že velmi intenzivně prožívala i okamžik, kdy jako přechodná pěstounka předávala dítě do nové rodiny. Strachovala se, aby vše dobře dopadlo. Jenže zároveň nemá její slovo, alespoň oficiálně, žádnou váhu.
‚Čas na internetu neprokážete‘. Služby na pomoc dětem v kyberprostoru nedosáhnou na státní podporu
Číst článek
Problém se týká obecně i různých překážek, které staví byrokracie nebo odlišná praxe úřadů a soudů. „Třeba my jsme měli v rozsudku o svěření do péče napsáno, že můžeme vyřizovat občanský průkaz, cestovní doklady a tak dále. Což pěstoun normálně bez souhlasu zákonného zástupce nemůže. Ale když jsme přišli vyřizovat občanku, tak nám ji dát nechtěli,“ říká dlouhodobý pěstoun z Plzeňského kraje Miloslav Bělský.
S tím je spojeno i vnímání pěstounství ve společnosti. „V očích veřejnosti je pěstoun ten, který si hraje s dětmi, je s nimi doma a bere za to peníze,“ popisuje Magdaléna Zemanová z Asociace náhradních rodin.
‚Ekonomicky to nedáte‘
Druhým důvodem je, že pěstounská péče ještě není tak profesionalizovaná, aby přilákala dostatek zájemců. To se promítá už do zmíněného přístupu úřadů, ale taky do toho, že pěstouni nemají dostatečné odměny.
Na to si stěžují zejména oslovené krátkodobé pěstounky. Třeba Dana Švejdarová musela jít do práce, aby se uživila. To ale znamená, že neměla dostatek času na dítě, které prožilo hluboké trauma.
„Ekonomicky to nedáte. Pořád se v republice ukazuje na to, že pěstouni to dělají kvůli penězům. Možná takoví jsou, ale já jsem se s tím ještě nepotkala. Jsou to lidi, co odvádí čtyřiadvacetihodinovou práci za minimální mzdu,“ popisuje a hned dodává i zkušenost s jiným kojencem. Ten byl od narození závislý na nikotinu a alkoholu. Sama nespala a dítě musela mít čtyři měsíce neustále u sebe.
3:27
Nikomu jsme nezakázali komunikaci s klientem, není nám jedno, co se děje v terénu, hájí se Maláčová
Číst článek
Potvrzuje to i Magdaléna Zemanová: „U nás je pěstounství chytrá horákyně. Není to ani práce, je to spíš takový zájmový kroužek. Pěstoun vychovává celý život státní dítě. Je to vlastně služba státu. Ale není zaměstnanec státu. Není ničí zaměstnanec.“ Pěstoun platí ze své „odměny“ i sociální odvody. „To je samozřejmě fajn. Ale dám příklad. Kdybych si chtěla vzít hypotéku, tak nemám šanci, protože beru dávky sociální péče,“ doplňuje Zemanová.
V Poslanecké sněmovně sice leží novela, která má odměny zvýšit. Jenže podle odborníků nedostatečně. Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová z ČSSD nicméně už dříve oponovala, že o konečných částkách bude ještě vyjednávat.
Rozvoj pěstounské péče brzdí i fakt, že je rozdrobená mezi tři resorty. Kojenecké ústavy spadají pod ministerstvo zdravotnictví. Ústavní péči má na starosti resort školství. A pěstounství zase resort práce a sociálních věcí.
Co tedy udělat, aby se zájem o pěstounství zvýšil? Podle odborníků by pomohlo navýšení odměn. Taktéž je podle Davida Svobody potřeba, aby probíhala dlouhodobá mediální kampaň, která by vysvětlovala pěstounství široké veřejnosti.
A Dana Švejdarová přidává další nápad, který se běžně uplatňuje v západní Evropě. Ideální by bylo, aby měli pěstouni výcvik pro určité věkové skupiny dětí a i různé diagnózy. Jenže k tomu je potřeba, aby bylo pěstounů dostatek. V Česku tomu tak zatím není.
