Tajemství profesora Arenbergera. S Janem Richterem o tom, co mu nehraje v ministrově majetkovém přiznání

Na televizi Seznam jste se v posledním týdnu zabývali poměrně intenzivně majetkovými poměry současného ministra zdravotnictví za ANO Petra Arenbergera. Co vás k tomu přimělo?
V podstatě náhoda. Když se pan Arenberber stal ministrem, zrovna v té době jsem byl v kontaktu s několika lidmi z lékařského prostředí. Jen tak nezávisle a nezaujatě jsem se poptával, jakou má pověst a tak dále. A záhy jsem zjistil, že ta pověst je zajímavá. Řekl jsem si tedy, že by možná stálo za to se do toho podívat blíž. A toto je výsledek.

Za jakých okolností se Petr Arenberger dostal do pozice šéfa resortu zdravotnictví. Přišel z vedení pražské Nemocnice Královské Vinohrady. Jaká kariéra ho dovedla do vrcholných pozic?
Myslím, že lékařskou fakultu absolvoval ještě v 80. letech a myslím, že už od počátku 90. let v té nemocnici působil, nejdříve na fakultě a pak na dermatologické klinice, jejímž šéfem se stal, pokud si dobře vzpomínám, už v roce 2001. Zajímavé je, že už o rok později, v roce 2002, se stal náměstkem ředitele Fakultní nemocnice Královské Vinohrady pro vědu a akreditace, tak se to tehdy myslím jmenovalo, teď se to jmenuje „pro vědu a výzkum“. Takže on vlastně celou svou profesní kariéru strávil v nemocnici, jejímž ředitelem se nakonec v říjnu 2019 stal.

Zároveň ale jako řada jiných lékařů v předních nemocnicích měl souběžně svoji soukromou praxi. Jaké byly veškeré jeho lékařské i podnikatelské aktivity?
Jeho lékařské aktivity jsou, myslím, celkem známé. On je velmi renomovaným dermatologem, předsedou České dermatologické společnosti, má prostě velmi dobrou pověst coby organizátor i vědec – publikuje a jezdí na kongresy. Teď tedy asi ne, má samozřejmě jiné starosti. Ale je to známá postava české dermatologie – v Česku jsou takové osobnosti dvě, tři.

Ale jak správně říkáte, už od poloviny 90. let se pustil do soukromého podnikání. A myslím, že to právě souviselo s těmi klinickými studiemi, protože první firmy, které buďto založil, anebo byl jejich podílníkem nebo společníkem, se věnovaly provádění těch tzv. klinických studií – správně se tomu říká klinická hodnocení. Tipl bych si, že to byly firmy, které se tím už tehdy zabývaly, usuzuju podle toho, jací lidé v těch firmách byli vedle něj, podle těch názvů.

Renomovaný kožní lékař, pan doktor Arenberger, v tu chvíli pracuje v nemocnici, má souběžně tuto praxi a v roce 2019 se dostává do čela Nemocnice Královské Vinohrady. Změnilo se v tu chvíli cokoliv na jeho podnikání v tu chvíli?
Petr Arenberger spoustu těch firem opustil, podíly buďto prodal, nebo převedl za okolností, které nejsou z obchodního rejstříku zcela zřejmé. Nicméně teď vlastně žádná ta obchodní firma – to znamená s.r.o. nebo nějaká z firem, v nichž byl – není aktivní. On měl svoje soukromé sanatorium, které se stále technicky jmenuje – a ta firma pořád existuje – Sanatorium docenta Arenbergera, protože ho zakládal v době, kdy byl ještě docentem, nikoli profesorem. Souběžně si zařídil i živnostenský list na kosmetické služby a tzv. volnou živnost. Tam je vypsáno několik desítek činností: od poradenství pro domácnosti, prodej zemědělské půdy, to spektrum je skutečně široké. Zároveň je tzv. registrovaným lékařem. Funguje to tak, že když jste lékař, lékařka, chcete mít vlastní praxi a splníte všechna odborná kritéria – to znamená, že máte atestace a můžete samostatně léčit – a chcete mít vlastní ordinaci, můžete buď založit s.r.o., což je podle toho, co jak mi to vysvětlovali odborníci, výhodné, protože se to potom dá snáze prodat, zejména když máte smlouvy s pojišťovnami, anebo můžete fungovat nezávisle jako tzv. neživnostenský podnikatel na registraci. A to právě on dělá. Je to jeho hlavní vedlejší aktivita. Poskytuje jako registrovaný lékař na to živnostenské oprávnění služby související s prováděním klinických studií.

A to je tedy z hlediska zákona v pořádku?
To je v pořádku. Není to úplně neobvyklá praxe. Jak jsem zjistil při práci na tom případu – a mluvil jsem samozřejmě se spoustou lékařů – v některých zemích, například v Německu, Rakousku, to patří k jakémusi bontonu, že seniorní lékaři i šéfové klinik mají vlastní ordinace, kam za nimi docházejí VIP nebo lukrativní pacienti. Lékaři si vybírají svou klientelu, není na tom nic špatného. U těch klinických studií je to už trochu složitější. Zásadní problém vidím v tom, že podniká ve stejném oboru, jakému se věnuje ve Fakultní nemocnici na Královských Vinohradech.
Kromě toho, co jste tu už zmínila, tak než se stal ministrem, tak těch úvazků měl několik. Byl ředitelem nemocnice, zároveň byl svým vlastním náměstkem, vedl dermatovenerologickou kliniku na Vinohradech, měl úvazek na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Navíc ještě byl členem Rady ČRo a měl nějaké konzultační úvazky v jednom dalším sanatoriu. Měl toho skutečně toho hodně.
Potíž je myslím v tom, že ta klinická hodnocení jsou velmi vítaným zdrojem příjmů pro nemocnice a samozřejmě i pro soukromníky a soukromé ambulance a specialisty, protože je to relativně lukrativní záležitost. Farmaceutické firmy, které tam testují nová léčiva, dobře platí, pro nemocnice je to dobrý a vítaný zdroj příjmů. Jak jsme ukázali, tak on se do toho pořádně pustil v roce 2018. Předtím několik let žádné studie nedělal, ještě předtím na začátku tisíciletí tam nějaké měl, ale ne v takovém množství. V 2018 to najednou začalo růst. Ukázalo se, že zatímco Vinohradská nemocnice měla třeba čtyři studie, pak tři a pak třeba pět, tak on jich měl 11, 15. Čili jemu to počet studií rostl, vinohradské nemocnici klesal.

Takže se nabízí otázka, proč jako respektovaný, významný lékař, přednosta jedné z důležitých nemocnic, ty studie neorganizoval pro nemocnici, která by z toho mohla mít zisk?
Přesně tak. Já jsem se na to samozřejmě ptal jeho i nemocnice, odpovědi se víceméně shodovaly. Nemocnice odpověděla, že zájem farmaceutických firem o ty studie klesl. Což ale, jak jsme poukázali v jedné z těch reportáží, když to porovnáte s počtem studií, které dělal soukromě, tak to úplně neodpovídá realitě. A on to vysvětloval tím, že si bral ty studie, které se nerentovaly nemocnici. On ji tedy chránil před ekonomickými potížemi. Ta nemocnice do toho podle něj nešla, protože by se jí to nevyplatilo, tak si to vzal na sebe, protože to bylo zajímavé z vědeckého hlediska. Což je samozřejmě možné, ale podle toho, co jsem o těch klinických studiích a celém tomto relativně velkém byznysu. Od jednoho člověka, který ty studie také provádí, to by byl asi jediný člověk na světě, který dělá ty studie tak, že z nich nic nemá, případně na ně doplácí, jak nám říkal.

V té reportáži jste uvedli, že ministr Arenberger nevykázal v majetkových přiznáních miliony korun, které získal za ty klinické studie nových léků. Můžete nastínit, jak a na základě jakých informací jste došli k číslu, které uvádíte – propočet zhruba 30 milionů korun?
Ta první informace, na jejímž základě jsme jednali, byla, že právě v lékařském prostředí je pan profesor Arenberger známý tím, že těch studií dělá hodně.

Státní ústav pro kontrolu léčiv má databázi klinických studií, kde jsou zaznamenány všechny klinické studie myslím od roku 2004, kdy se změnil zákon a on to takto musí zveřejňovat. Teď jsou on-line. U těch studií je vždy uvedeno, kdo je dělal. Dermatologických studií nebo studií, na kterých se testovaly kožní léky, bylo od roku 2004, jestli si dobře vzpomínám, v České republice provedeno 159. A my jsme zjistili, že on jich dělal 49, „jeho“ nemocnice o pár míň. Takže on vlastně jich dělal víc než nemocnice, v jejímž vedení stál. Přesně takto se to dá zjistit a ten výpočet je relativně snadný. My jsme to konzultovali s řadou lidí z obou stran toho byznysu, tedy jak s těmi, kdo ty studie zadávají a zastupují farmaceutické firmy, tak s lidmi, kteří je provádějí a od farmaceutických firem je přijímají. Zjistili jsme, že tam je řada různých plateb, ale asi ta největší platba je tzv. platba za pacienta neboli za subjekt. Lidem, kteří se těch studií účastní, neříkají pacient, ale subjekt, liší se to podle oboru. Jiné částky, možná o trochu nižší, jsou třeba v kardiologii. I v dermatologii se ty částky pohybují v rozsahu zhruba od 150 tisíc do těch 200 tisíc za pacienta ročně. Takže je potřeba zjistit, kolik pacientů, respektive subjektů se té studie účastnilo, kolik těch studií bylo v tom daném roce, a podle toho se dá zhruba vypočítat, kolik bylo inkasováno. Ještě je trochu problém v tom, že se z veřejných zdrojů nedá zjistit, kolik pacientů, těch subjektů, se účastnilo té které studie v tom daném centru klinického hodnocení, protože ty studie často probíhají na více místech – v nemocnicích, na soukromých klinikách apod. Ale na rozdíl od soukromých klinik a soukromých praxí, jako je ta profesora Arenbergera, musí nemocnice ty smlouvy zveřejňovat, takže tam se dá určitou analogií zjistit a ověřit, kolik peněz nemocnice nebo ten, kdo tu studii dělá, získá.

Takže vycházíte z informací, které jsou veřejně dohledatelné a týkají se studií provedených v nemocnicích anebo v organizacích, které potom zveřejňují výsledky. Na základě nich jste se dopočítali k té částce odhadem, že většinou těch lidí v těch studiích bývá stejně?
Nebývá, ale existuje ještě evropská a světová databáze těch klinických studií. Tam je uvedeno, kolik v té dané zemi dané, například tedy v České republice, se celkem zapojilo pacientů. To je další vodítko. Lze to tedy zhruba vypočítat. No a pak jsme to samozřejmě znovu konzultovali s lékaři a zástupci farmaceutických firem. V reportážích jsme žádnou z nich necitovali, protože podmínkou byla anonymita zdrojů. Samozřejmě to je velký byznys a nikdo o tom takto veřejně nechce mluvit. Pro řadu lidí je pan profesor Arenberger kolega. Ty firmy od toho pochopitelně chtějí zůstat co nejdál. Není to totiž úplně pozitivní PR, ale mluvili s námi mimo záznam. Ověřili jsme to u nich a výsledek publikovali.

A když se na to podíváme bod po bodu, ta jedna věc, u které už jsme se zastavovali, je to, jestli bylo v pořádku, že Petr Arenberger už jako ředitel nemocnice ty klinické studie prováděl a měl z nich příjmy. Je to v souladu s pravidly, nebo je to jen etická otázka, případně i konkrétní prohřešek?
Jako člověk bez právního vzdělání bych řekl, že to je v rozporu se zákonem o střetu zájmů, protože podniká v oboru, ve kterém podniká státní organizace, příspěvková organizace přímo řízená ministerstvem zdravotnictví, kterou on vede, případně v jejím vedení dlouhou dobu byl. Mně to připadá minimálně neetické. Jestli to je porušení přímo toho zákona, to si prostě nejsem jist. A znovu, jak jsme mluvili se spoustou lékařů, tak jeden nám přímo na kameru řekl – konkrétně opoziční poslanec, profesor Válek – že nic takového nikdy neviděl, že není tak neobvyklé, aby seniorní lékaři v nemocnicích měli vlastní kliniky, ale aby ředitel podnikal v klinických studiích, které provádí jeho nemocnice, to je podle pana Válka neslýchaná věc. I z toho jsme tedy vycházeli.

Je to tedy tak, že i po tom nástupu do čela vinohradské nemocnice pan Arenberger v té činnosti pokračoval? Ty klinické studie jeho dál soukromá firma prováděla?
Jistě, přesně tak. V databázi Státního ústavu pro kontrolu léčiv je vidět, kdy to ten SÚKL schválil, kdy ta studie začala, případně kdy byla ukončena. A tam to nabíhá pořád, dokonce některé ty studie běží i teď, což je další zajímavá věc, na kterou ještě možná se blíže podíváme, protože některé ty studie trvají půl roku, ale obvykle trvají třeba rok a některé trvají třeba i 5, 6 let. Tam záleží na tom, co zkoumáte, jak to zkoumáte, k čemu chcete dojít a tak podobně.

Ministra Arenbergera jste s těmi zjištěními konfrontoval. On na začátku vůbec nepřipouštěl, že by nějaké příjmy z činnosti měl a nepřiznával je. Jak vám vysvětlil, že všechny tyto údaje ve svých majetkových přiznáních neuváděl?
No, já jsem měl dobrou školu. Já jsem předtím působil ve vydavatelství Economia coby byznysový novinář, takže já jsem jako znal rozdíl mezi ziskem a příjmem. On nikdy nerozporoval ty příjmy, pouze říkal, že ty náklady s tím spojené byly tak vysoké, že z toho neměl žádný zisk, a proto to neuvedl v těch majetkových přiznáních, která má podávat jako tzv. veřejný funkcionář. My jsme po něm chtěli, aby nám řekl, jaké ty náklady byly a v čem spočívají, za co vlastně utratil ty peníze, protože jsme věděli z prostředí tady toho byznysového a těch studií, že to vlastně skoro není možné, protože ty firmy platí úplně všechno. Ty firmy platí ledničky, papíry, telefonáty, platí cestovné těm pacientům, prostě pokrývají všechno. Tak nám nebylo jasné, za co vlastně ty peníze utratil. A to on odmítl zveřejnit se slovy, že má smlouvu s nějakou agenturou, která se mu o to stará. Nejnákladnější na tom je podle jeho slov administrativa, tzv. studijní asistentky, tak se tomu myslím říká, protože tam se musí všechno pečlivě zaznamenávat apod. Ty jsou podle jeho slov tím nejnákladnějším, ale samozřejmě to také platí ta firma. Takže nám nebylo jasné, proč to nepřiznal v těch majetkových přiznáních. A on tvrdil, že neměl zisk. Což asi má pravdu. V zákoně o střetu zájmů je napsáno, že se má vykazovat příjem, což je tedy jaksi terminologicky nesprávně, tam by správně mělo být napsáno zisk anebo čistý příjem. A pokud není možné uvést čistý příjem, tak tam má ten veřejný funkcionář uvést hrubý příjem s tím, že se ještě bude danit. Tohle on tam neuvedl. Ale nás tedy zajímalo, proč když se to pohybuje v desítkách milionů korun, co tam je na tom drahé. A aby nám tedy ukázal, jestli může, třeba smlouvu s tou agenturou, abychom věděli skutečně, že tam uvádí pravdivé údaje. No a to on odmítl.

A argument pana ministra Arenbergera, pro kterého je podle toho, co říkal v rozhovorech k vašim reportážím, důležitá jiná věc, a sice vědecký aspekt, že byl ochoten některé ne tak lukrativní studie dotovat dokonce ze svého. Obstojí pak ten argument, když jste to ověřovali u dalších?
Řekl bych, že stěží, protože to jsou komerční studie. Ne že bych se tomu věnoval roky, ale ta věda, jak jsem zjistil při rešerších a konzultacích, se dělá spíše v ranějších stádiích farmaceutického výzkumu, to znamená v předklinických studiích a potom v té fázi jedna, kdy lékaři skutečně zjišťují na zdravých lidech, jestli jim ten lék může uškodit, nebo ne. To se ale dělá na klinikách, kde jsou pacienti nebo subjekti těch studií stále monitorováni atd. To je velmi výjimečná věc Česku. Tady se většinou provozuje fáze 2, 3 nebo 4 toho klinického výzkumu léčiv, a to už se vlastně ověřuje třeba dávkování nebo interakce s jinými látkami, frekvence používání těch léčiv apod. A to jsou komerční studie, které ty firmy platí velmi dobře. Zároveň tedy, když Petr Arenberger říká, že vědecké, tak neříká to „b“, že zároveň je to prostě i komerční věc, která je skutečně dobře placená. Nikdo jiný, s kým jsme mluvili, neměl potíž s tím, že by mu to nevynášelo. To se dá těžko rozporovat, protože nevidíme do těch smluv. Já jsem se ho ptal, kde je možné najít výsledky té vědecké práce, a tam také nebyl jasný, že by řekl: v tomto časopise jsem publikoval tolik a tolik studií založených na těch klinických hodnoceních, která jsem prováděl. Samozřejmě záleží studii od studie. Někdy asi možná z toho mohl něco publikovat, někdy ne. Ale v tom počtu, ve kterém to dělal… Tam je ještě ta okolnost, že on se nevěnoval jen těm studiím, zároveň byl šéfem kliniky, náměstkem, a ředitelem, zároveň přednášel a byl konzultantem na dalších klinikách. Takže co o tom vím já, tak ty klinické studie nedělal on. Petr Arenberger měl v tom sanatoriu dvě lékařky, které to dělaly za něj nebo pro něj.

Vy jste v tuto chvíli zveřejnili na Seznamu už několik článků s výsledky svého novinářského pátrání. Týká se to příjmů za klinické studie nových léků, o kterých jsme mluvili, hospodaření té soukromé praxe, ale také třeba zisků z vlastnictví nemovitostí, které současný ministr v těch majetkových dokladech nepřiznával. Která z těch odhalení jsou z vašeho pohledu nejzásadnější, co se tedy týče transparentnosti ministra a jeho příjmů?
Řekl bych, že všechna. Ale u těch realit si myslím, že je to porušení zákona o střetu zájmů flagrantní. Protože pan Arenberger může tvrdit – aniž zveřejní smlouvy s různými sponzory studií, tedy s těmi firmami, které je platí, tak s tou firmou, o níž tvrdí, že si ji najal na provádění administrativy spojené s těmi studiemi. Nezjistíme, jestli z toho skutečně měl zisk, nebo ne. My se na základě okolností a znalosti prostředí domníváme, že zisk měl a nevykázal ho. Ale dokázat mu to bez dokumentů v ruce samozřejmě nemůžeme. A ty dokumenty nejsou veřejné. Nicméně u těch realit to je jiný příběh, protože je prokazatelně měl a vlastnil v době, kdy je měl uvést v majetkovém přiznání, a neučinil tak. On to svádí na to, že se mu to nějak špatně propsalo z katastru do toho přiznání, případně že pochybili jeho právníci atd. Ať je to tak nebo tak, ten zákon tím porušil. Je to přestupek, za který hrozí sankce maximální 50 000 korun, ale u osoby, jako je ředitel nemocnice, ministr, je to myslím o trochu závažnější, než kdyby to dělal například starosta nebo místostarosta nějaké malé obce. A i ten objem je prostě zarážející. On tam přiznával pět realit, nějaké pole, nějaké budovy a byt. Pak se ukázalo – a my jsme to věděli už z toho katastru – že jich má několik desítek. Na nová majetková přiznání měl čas – na jedno do konce května, druhé do konce června – ale dal je tam už teď o víkendu, poté, co jsme ho konfrontovali. A tam se potom ukázalo, že skutečně těch nemovitostí vlastní 67. Takže ten rozdíl je velký a vysvětlení je, myslím, nepřijatelné.

A podařilo se vám zjistit, odkud ty nemovitosti pocházejí nebo jakým způsobem se k nim ministr dostal? Vysvětlil to on sám?
Ano. On to moc nevysvětloval, ale my jsme na to přišli. V katastru nemovitostí jsou vedené i záznamy, komu to kdy patřilo, velkou část těch nemovitostí zdědil nebo mu je daroval otec. Tam není dědictví, tam jsou darovací smlouvy. Jeho otec byl také lékař, Miloslav Arenberger, oční lékař. Myslím, že část jeho rodiny pocházela právě z té oblasti, kde většinu těch nemovitostí má, to znamená oblast mezi Kralupy, Mělníkem, Odolena Vodou a v okolních vesnicích. Tam byly nějaké státní statky a on tam v 90. letech po rozpadu socialistického zemědělství koupil hodně nemovitostí. Ale zároveň platí, že pan profesor Arenberger velmi šikovně a dobře dokupoval a zceloval ty nemovitosti, polnosti a některé domy, takže tam toho skutečně vlastní několik desítek. Plus samozřejmě má v Praze nájemní dům v Kobylisích, myslím, že dva byty, navíc vilu, kde v těch Kobylisích bydlí.

Ministr nakonec přiznal majetek a přiznal vlastně mnohem víc majetku za loňský rok, než ještě před pár dny tvrdil, že měl a přiznával. Čím si to vysvětlujete?
Vysvětluju si to tím, že jsme se na to ptali. Protože on třeba říkal o tom příjmu – tam se musí uvádět veškerý příjem nad sto tisíc korun. Na přímou otázku, jestli příjmy z pronájmu těch nemovitostí – protože pole a budovy jsou pronajaté – tvrdil, že ne, že zisk nad sto tisíc korun neměl, jinak by ho samozřejmě uvedl. No a teď v tom čerstvém majetkovém přiznání uvádí zisk milion a půl z toho pronájmu. Takže opět mu nemůžeme dokázat, že ten příjem neboli zisk čistý z toho měl, protože možná zrovna rekonstruoval, možná na to měl firmu, která byla drahá. Ale znovu – je to velmi podivné, když v roce 2019 nemáte žádný zisk, ani z klinických studií, ani z pronájmu nemovitostí. A v roce 2020 to najednou stoupne na 30 milionů korun. To je prostě zvláštní. A Occamovou břitvou bych dospěl k závěru, že v těch předchozích přiznáních neuvedl pravdivé údaje.

Jaké největší otázky tedy u vás chování ministra Petra Arenbergera vyvolává? V čem je to sporné?
Je to sporné v tom střetu zájmů. Je to sporné, protože jako ředitel nemocnice podnikal v oboru, kterému se věnuje jeho nemocnice. A jak jsme ukázali z těch veřejných zdrojů, skutečně těch studií měl víc a víc a ta jeho nemocnice jich měla méně a méně. Je sporné nebo velmi problematické – a je to, myslím, porušení zákona o střetu zájmů – že neuvedl vlastnictví těch nemovitostí. Nevím samozřejmě, proč ho neuvedl. Možná si myslel, že by to vypadalo špatně, kdyby se vědělo, že ředitel Vinohradské nemocnice má 67 domů luk, polí, lesů a nevím čeho. A zároveň si myslím, že mi lhal. Říkal, že příjmy z toho neměl, a pak se ukázalo, že minimálně v tom loňském roce je měl. A když jsme se ptali, jestli by nám tedy mohl nějak dokázat, že je neměl – například tím, že by zveřejnil ty náklady – tak to odmítl. Myslím si, že to jsou věci, které by veřejný funkcionář, ať už ředitel nemocnice, nebo ministr zdravotnictví prostě dělat neměl.