Srpnová invaze do Československa očima jednoho z jejích účastníků
Od vpádu okupačních vojsk do tehdejšího Československa dnes uplynulo 41 let. V bojích s okupanty zemřely v následujících dnech a týdnech desítky lidí. Jen v okolí Českého rozhlasu jich bylo 15. Památku obětí okupace dnes před budovou Českého rozhlasu uctili pamětníci a představitelé státu v čele s premiérem Janem Fischerem.
Rozhlasoví kolegové, kteří pro vás - ve spolupráci s nezávislým sdružením Post bellum - připravují cyklus Příběhy dvacátého století, natočili před třemi lety vzpomínky pamětníka invaze ze srpna 1968.
Jde o bývalého příslušníka okupačních sil Sergeje Magida. Do Prahy se poprvé podíval právě v srpnu 1968. Později emigroval do České republiky a v roce 1995 získal české občanství.
Takto vzpomínal na školení, která invazi předcházela: "Politické školení bývalo. A nebylo jedno. A na tom školení řekli tu nejhorší věc: Že musíme zachránit bratrský československý lid před imperialismem, zvlášť před německým imperialismem, protože Německo tam poslalo tanky a už jsou padesát kilometrů ve vnitrozemí Československa a jedou na Plzeň."
"Pro nás to byl šok. Tak za prvé, nikdo si to nemohl zkontrolovat, ověřit. Žádné noviny tam nebyly kromě Rudé hvězdy, ve které to všechno samozřejmě bylo napsáno, ale věděl jsem, že lžou. Ale dokonce i já, já sám, který nenáviděl komunisty, jsem si myslel: Panebože, německé tanky v Československu, kdo ví, kdo ví, možná, že tam opravdu jsou," vyprávěl sovětský pamětník a účastník invaze.
"Takže můžete si představit, co si mysleli ostatní chlapci - oni samozřejmě, i když tomu věřili nebo nevěřili, rozuměli nebo nerozuměli, tak když jim řekli, že musíme zachraňovat, nechceme napadnout, nechceme dobývat, nechceme okupovat, jsme ušlechtilí, prostě rytíři. Ano, opravdu tak to bylo. A v tom byla tragedie těch sovětských vojáků a mých kamarádů a dokonce i mě samotného," řekl Sergej Magid a upřesnil, s jakou představou tehdy mnozí sovětští vojáci k zásahu přistupovali.
"Deset procent lidí si bylo jisto, že letíme opravdu do Československa, mysleli si, že konečně budeme poslouchat Beatles, protože u nás to bylo zakázané. Československo je západní stát, samozřejmě že tam nakoupíme americká cigára, a budou holky, seznámíme se s nimi a vše bude all right. No a všichni pochopí, že jsem také demokrati. Že nemáme rádi Brežněva, který je pitomec. Takových bylo asi deset procent."
"Devadesát procent bylo takových, kteří ničemu nerozuměli, možná osmdesát pět procent. A jen pět nebo tři procenta bylo takových, kteří chtěli prostě ty Čechy zabít od samého začátku, protože to byli zrádci, nepřátelé a tak dále. Takových bylo pět nebo tři procenta a všichni ostatní se jim smáli; to byli opravdu fanatici." Bývalý sovětský radista Sergej Magid si také před třemi lety zavzpomínal na přílet do Československa v srpnu 1968.
"Československé hranice jsme překročili ve vzduchu, ve tmě. Spousta z nás věřila, že opravdu letíme do severního Kazachstánu na manévry. Sjeli jsme na nějaké letiště. Pak jsme se dozvěděli, že to byla Ruzyně, ale byla tma, žádné světlo. Byla to stará Ruzyně, ne ta nová, co teď máme tady. Takže byla vidět jen světla tanků a náklaďáků, které z těch tanků vyjížděly, a baterky, takže všechno bylo jako v nějakém americkém sci-fi. Opravdu jsme nevěděli, kde jsme. Kolem byli samí Rusové, žádný Čech."
"A pak okamžitě mě jako radistu a mého kamaráda posadili do tanku, do tankové věže, a jeli jsme vpřed. To trvalo asi do čtvrté páté hodiny ráno, pak nám povolili otevřít poklop, no a poněvadž jsem byl v té věži, já a ještě jeden chlap, já jsem šel nahoru, no a tam byla taková jabloňová alej, nebo nevím, jaký to bylo, ale bylo prostě vidět, že to není Kazachstán, bylo vidět, že to je naprosto jinde - Ukrajina nebo něco takového, ale pak se objevila tabulka a na té tabulce bylo napsáno POZOR VLAK!"
A jak Sergej Magid v roce 2006 zpětně hodnotil Pražské jaro?
"Já si strašně vážím hnutí šedesátého osmého roku, ale teď je mi devětapadesát. Ano, myslím si, že to všechno bylo dětinské, infantilní. Nebylo to promyšlené, prosím vás, co jiného se dalo očekávat od Brežněva, od té zrůdy, od Sovětského svazu? Že jim to dovolí? Ale když čekali, že jim to dovolí, jsou pitomci. Ale když si mysleli, že budou nějak bojovat, proč nebojovali? Tak to jsou zbabělci. Buď pitomci, nebo zbabělci."
"Samozřejmě, já si to tak opravdu nemyslím, že to byli zbabělci, nebo pitomci, to je prostě věčný český omyl, taková mírumilovnost, že s Hitlerem to dopadne dobře i se Stalinem i s Brežněvem to dopadne dobře. Takže to byl jen strašlivý dějinný případ práce té české mentality. Česká mentalita v akci," řekl Sergej Magid, někdejší sovětský příslušník okupačních sil, kolegům, kteří připravují cyklus Příběhy dvacátého století.
