Lidii Ščerbině (43) doma uschly všechny květiny a i to je jeden z neobvyklých důvodů, proč se chce vrátit do Oděsy. „Možná to zní hloupě, ale strašně se mi stýská po květinách, vždycky jsme dávali za okno muškáty, dělala to i máma, dokud žila.“

Lidia se sestrou a jejími dvěma dětmi žijí v penzionu v Kněževsi u Prahy. Už je dlouho pryč a sama bez dětí si do Oděsy troufá, i když přiznává, že se bojí. „Telefonovala jsem s lidmi, kteří tam zůstali. Říkají, že se stále ozývají letecké poplachy, občas někde něco vybouchne. Nemají klid ve dne ani v noci. Po tom všem ještě jdou do práce, musejí pracovat, když to jde. Potřebují peníze, aby si udrželi nějakou úroveň života.“

V Česku zůstává starší sestra Světlana. Nechce, aby děti poslouchaly každý den sirény, psychicky to podle ní nesnáší dobře. „Navíc se bojím, že by Rusové mohli bombardovat vodárnu a nebude voda, jako není ve sto kilometrů vzdáleném Nikolajevu. To by byla katastrofa, všechno mě to děsí.“

Světlana si nemyslí, že by se Rusové v Oděse vylodili, bojí se ale diverzních teroristických útoků, a hlavně raket. Bydlí ve starém oděském domě a nemají sklep. „To je dům postavený ještě před bolševickou revolucí (1917 – pozn. red.), ty nemají sklepy. Když začaly houkat sirény, chodili jsme do školy nebo prostě někde v okolí. Jenže když to je třikrát za noc…“

Lidia neustále přemýšlí, jaké to bude, a vzpomíná na svoje známé z Chersonu, kteří nechtěli odejít v roce 2014, když separatisté podporovaní Kremlem zahájili válku na Donbase. „Oni si tenkrát nemysleli, že to bude trvat tak dlouho. Zůstali tam, nemají jak odejít, a žijí v totalitním prostředí. Mně trvalo třicet let, než jsem se přestala bát státu. Vím, jaké je to žít v totalitě. Nesmíte nic kritizovat, nemůžete uvažovat svobodně, nesmíte vyprávět vtipy a nutí vás nenávidět Západ. Je strašné vidět, jak za pár měsíců lidé ztratí svobodu. Tady v Česku nám svoboda zachránila důstojnost a psychiku.“

Lidia pár dnů po příjezdu sehnala práci jako zahradnice v pražském hospici Cesta domů. Na její místo nastoupí Světlana. Sestry se loučí před penzionem, kde i ve výklenku stojí truhlík s vysazenými muškáty. Květiny si Lidia hýčká. „Pro mě květiny představují život. Doma už budou zvadlé, tak je chci zase vypěstovat a dát do oken.“

Ľubomír Smatana Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít