Byty jsou nadhodnocené, nedávají smysl ani jako investice. Odnáší to mladí, tvrdí sociolog
Matěj Skalický mluví s Martinem Luxem, odborníkem na bydlení ze Sociologického ústavu Akademie věd
Roste zájem o hypotéky. Znamená to, že je bytová krize u konce? Jak moc si Češi váží vlastního bydlení? Kolik je stojí? A neskončíme nakonec všichni v nájmech? Otázky pro odborníka na bydlení Martina Luxe ze Sociologického ústavu Akademie věd.
Editace: Kristýna Vašíčková
Sound design: Damiana Smetanová
Rešerše: Ondřej Franta
Podcast v textu: Tea Veseláková
Hudba: Martin Hůla, Jaroslav Pokorný
Zpravodajský podcast Vinohradská 12 poslouchejte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.
Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.
V Česku roste zájem o hypotéky. Překvapuje vás to v době, kdy jsme stále v ekonomické a energetické krizi?
Zájem o hypotéky vyrostl až v posledním měsíci, tedy v březnu. Myslím si, že není nutné dělat na základě jednoměsíčního údaje nějaké větší závěry. Uvidíme, jak se hypotéky budou vyvíjet v dubnu a v květnu. V březnu o ně standardně roste zájem více než v jiných měsících, v zimních měsících. Myslím, že ještě letos zjistíme, že naopak v dubnu a květnu zájem zase poklesne zpátky k hodnotám, kterých jsme byli svědky na podzim loňského roku.
Zájem o hypotéky vyrostl asi o 60 procent oproti únoru. Bývá to tedy na jaře naprosto běžná záležitost a vy byste z toho neusuzoval nějaký dlouhodobější trend, že se trh začíná zlepšovat, oživovat?
V meziročním vývoji byl v únoru pokles, myslím, necelých 80 procent oproti předchozímu roku, v březnu to bylo kolem šedesáti procent. Je to výrazné zlepšení, ale pořád je to výrazně méně, než na co jsme byli zvyklí dříve, takže myslím, že je opravdu potřeba počkat. Často se objevovaly informace o tom, že ceny bytů už poměrně hodně klesly, nám se to z našich indexů až tolik nepotvrzuje, ale v médiích takové informace zazněly, a možná si spousta lidí řekla, že už je nejlepší čas nakoupit, a to bylo právě v březnu. Ale takový výkyv jsme zaznamenali i při té poslední krizi, která začala v polovině roku 2008, kdy to ještě jedno čtvrtletí vypadalo, že se trh oživí, ale nakonec to kleslo do velmi výrazné recese a výrazného poklesu cen bytů. Může ještě nastat cokoliv do budoucna a nemyslím si, že na základě jednoměsíčního údaje bychom měli dělat závěry.
Vám tedy z vašich indexu, které si děláte, nevyplývá, že by byty, domy, nemovitosti obecně zlevňovaly? Protože se opravdu objevila zpráva, že skoro ve všech krajích České republiky nemovitosti zlevnily až o pětinu.
Nám takové číslo nevyplývá. Vychází nám, že opravdu dochází k poklesu cen, ale to až ve čtvrtém čtvrtletí minulého roku. Za první čtvrtletí ten index ještě nemáme spočtený, bude v nejbližších dnech, pracujeme při tom s bankovními daty. Pokles v minulém čtvrtletí byl do tří procent, to znamená, že zatím jen velmi mírný...
Velmi pozvolné zlevňování
To je skoro stagnace...
Stagnace byla spíše v loňském třetím čtvrtletí, ve čtvrtém už byl jasný celkový pokles, ale pořád relativně mírný. Uvidíme, co bude v letošním prvním čtvrtletí, a očekávám, že za celý tento rok nominální ceny bytů poklesnou zhruba o 3 až 8 procent, takže k poklesu asi dojde. V druhé polovině roku se možná objeví i nějaké oživení, pokud recese bude skutečně tak mírná a krátkodobá, jak se očekává. Co je ale důležité, a málo se o tom mluví, že už dochází k poměrně výraznému poklesu reálných cen nemovitostí. Ekonomové rádi pracují s reálnými čísly, to znamená, jaký je vývoj po odečtení inflace. Když ji odečteme, tak Česká republika byla v poklesu reálných cen bytů už loni druhá po Dánsku v nějakém mezinárodním srovnání, protože u nás je velmi vysoká inflace. Jestliže dojde k dalšímu poklesu nominálních cen v současnosti a zároveň inflace zůstane relativně vysoká, tak myslím, že reálný pokles cen bude v tomto roce ještě větší; celkově může být klidně až ke dvaceti procentům, to by byl poměrně výrazný. Málo se o tom mluví, ale je to dost důležité.
Bude to ve všech krajích? Často se říká, že v Praze prostě nejde, aby se snížily ceny nemovitostí.
Je velmi těžké odhadnout, co se může dít. Dá se s nějakou mírou chyby zhruba odhadnout, co se bude dít v nejbližším roce, a to za celou Českou republiku jako celek, těžko v jakýchkoliv krajích. Ale často se setkávám s tím, že se uvažuje o tom, že Praha je v tomto ohledu výjimečná. Můžeme se podívat na rok 2008, na tu poslední krizi. Tehdy Praha v tomto ohledu vůbec výjimečná nebyla, naopak byla někde v průměru. Ceny bytů poklesly od roku 2008 zhruba do roku 2012 asi tak o 22 procent.
„Největší poptávka je po dvoupokojových bytech. Naopak o velké, pětipokojové v novostavbách je zájem minimální.“
(ČT, Události, 17. 12. 2012)
Zrovna v Praze ceny klesly o 22 procent. Někde to bylo víc, jako třeba v Moravskoslezském kraji nebo v Ostravě, někde méně, jako například v Brně. Tam tehdy klesly ceny bytů poměrně málo a téměř nikdo nečekal, že zrovna Brno bude tím městem kde, ceny téměř nepoklesnou.
Zůstaňme u hlavního města. Z čísel České bankovní asociace vyplývá, že když si chcete v Praze koupit 3+kk, chcete si na to vzít hypotéku, tak byste jako rodina měli mít minimální příjem 135 tisíc korun za měsíc... To je dost.
To je opravdu hodně. Je pravda, že co se týká dostupnosti bydlení, Česká republika je na tom v mezinárodním srovnání velmi špatně. Řekl bych, že je mezi zeměmi, které patří do skupiny rekordmanů v nejnižší dostupností bydlení. Když se podíváme i na časový vývoj, jak se vyvíjí dostupnost bydlení, a my ji měříme poměrem jakési průměrné ceny bytu k průměrnému příjmu domácnosti, tak taky zaznamenáme, že v loňském roce byla hodnota tohoto indikátoru nejvyšší za celé období, co sledujeme vývoj cen bytů, tedy od roku 1998. Dokonce o pětinu převýšila hodnotu z roku 2008, než začaly ceny padat. To znamená, že dostupnost bydlení je kriticky a rekordně nízká.
Nicméně číslo, které uvádíte, mi přijde příliš vysoké. Možná se vztahuje k novým bytům, protože pokud bychom vzali 3+1 panelákový byt někde na kraji Prahy, tak myslím, že by se dnes dal pořídit kolem pěti milionů korun. Ne úplně s dobrou dostupností, ale ve čtvrtích jako Horní Měcholupy nebo Modřany. A protože milion musíte mít svůj, tak si půjčujete jenom čtyři miliony a při takovém úvěru byste měl mít příjem kolem sedmdesáti tisíc hrubého, šedesát tisíc čistého, což ve dvou jde zvládnout.
Asi bude rozdíl mezi tím, jestli kupujete nový, anebo nějaký postarší byt. Ten trh je asi úplně odlišný, že?
Jednak je odlišný v tom, jestli to je nový, nebo postarší byt, ale taky v tom, kdo je umístěný. Samozřejmě, že tady v centru jsou byty výrazně dražší než někde na kraji. Schválně jsem zvolil takovou nejlevnější variantu, jenom aby bylo vidět, že to lze i za polovinu toho příjmu, než který uvádí Česká bankovní asociace.
Oběti nadhodnocených cen
Pokud to chápu dobře, tak je tu jeden faktor, totiž, že se ceny nemovitostí úplně odtrhly od průměrných mezd.
To je pravda. Odtrhly se nejenom od průměrných mezd, ale v posledních letech nebo roce, dvou, kdy začaly růst úrokové sazby, tak taky od vývoje úrokových sazeb. Do té doby, dejme tomu do roku 2015, 2016, se dostupnost bydlení sice zhoršovala, protože ceny bytů rostly rychleji než příjmy, ale protože úrokové sazby se snižovaly, tak lidé tím pádem díky hypotékám spláceli méně, protože měli menší úrok na úvěr, který si vzali při pořízení bytu. Ale později se to začalo měnit. Tím, jak se úrokové sazby zvýšily, je nadhodnocení cen v této chvíli patrné nejenom z pohledu dostupnosti bydlení, když si člověk kupuje byt pro svoji vlastní potřebu, ale i z investičního pohledu, ze kterého to vůbec nedává rozum. V této chvíli je výhodnější koupit si bezrizikové státní obligace, než kupovat byt a pronajímat ho, protože rozdíl ve výnosu je záporný, to znamená, že vyděláte méně na rizikovějším aktivu. Nadhodnocení je tak vysoké, že nedává smysl ani z pohledu dostupnosti bydlení, ani pohledu investičního.
Kdo je na tom nadhodnocení bitý nejvíc, kdo je aktuálně nejzranitelnější skupinou na trhu s bydlením? Případně kdo je z něj úplně vyloučený?
Nejvíc to vyhovuje těm, kteří už bydlí, protože jim se zhodnocuje majetek. Naopak nejméně těm, kteří jsou out, nemají své vlastní bydlení, jak se říká, nenaskočili včas na ten žebřík bydlení, a to jsou převážně mladí lidé.
„Sehnat garsonku na pražském Žižkově s nájmem pod pět tisíc korun měsíčně je prakticky nemožné. Teď studentům takové bydlení nabízí Praha 3. Má to ale jedno specifikum - byt je v domě s pečovatelskou službou, kde žijí desítky seniorů.“
(Český rozhlas, 10. 8. 2020)
Mladí lidé jsou touto současnou situací biti nejvíce a úplně nejvíce ti, kteří nemohou spoléhat na žádnou finanční pomoc rodiny. U nás v Čechách je poměrně častá a někdy i velmi vysoká. Když děláme výzkumy a ptáme se, jak lidé pořídili své bydlení, tak zhruba třetina domácností, které mají vlastní bydlení, řekne, že ho získaly darem nebo dědictvím od rodiny. Takže je vidět, a opravdu to nebývá zvykem v západních zemí, že třetina lidí dostane úplně celý byt zdarma. Velká část dalších domácností dostane poměrně vysokou finanční výpomoc. Jen zhruba čtvrtina zůstane bez jakékoli finanční výpomoci a ta je samozřejmě bita nejvíce, protože pro ni se v podstatě v této chvíli, řekl bych, uzavřel vstup do vlastního bydlení.
Takže jednoduchá odpověď - pro mladé lidi je teď trh s bydlením v Česku nedostupný.
Pro ty, kteří nemají finanční výpomoc rodiny. To je ale důležité říct, protože nelze říct, že všichni senioři a všichni mladí lidé jsou na tom špatně. Tak se někdy vytváří takové kategorie, které jsou dost umělé, protože uvnitř je velká diferenciace, a u mladých je to právě toto. Pokud jste mladý, nebydlíte zrovna v té bohatší rodině... ono to ani nemusí být bohatší rodina. Mezigenerační transfery jsou poměrně časté i mezi příjmově slabšími domácnostmi, protože třeba rodiče něco zdědí od prarodičů, ani to nevyužijí a předají to rovnou svým dětem. Takže, když dojde k takovému transferu, je to více méně v pořádku. Když k němu nedochází, tak tam nastává nejkritičtější situace.
A zase toto platí pro celou republiku? Dá se to paušalizovat, nebo je situace jiná v Karviné, Uherském Hradišti a třeba v Jihlavě?
Myslím, že se to víceméně dá paušalizovat. Samozřejmě, že nejhorší finanční dostupnost bydlení je ve velkých městech. Méně to trápí třeba lidi z menších okresních měst. Ale víte dobře, že mladí lidé se hodně stěhují právě do největších měst, takže je to trápí stejně v menších městech jako ty, co ve velkých městech už teď bydlí.
Generation rent
Mladí lidé také mnohem častěji bydlí v nájmech, jak to tak vyplývá z naší debaty a je to všeobecně známý fakt. To je ale takový západní trend.
Ne tak úplně, totiž snížená dostupnost bydlení není něco, co je typicky české. My jsme sice rekordmani v tom, jak tady ceny narostly ve vztahu k příjmům, to znamená, že se dostupnost bydlení snížila, ale neznamená to, že ceny bytů nenarostly rekordně i v jiných západních vyspělých zemí. Došlo k tomu i v mnoha jiných, v některý dokonce ještě hůř než u nás. Není jich moc, Lucembursko nebo Maďarsko, u většiny byl ten růst menší než u nás, ale nejsme v tom rozhodně sami. Začíná se mluvit o tom, že vzniká takzvaná „generation rent“, to znamená generace nájmů, a těmto mladým lidem vlastně nezbyde nic jiného, než zůstat delší dobu v nájmu, případně celý život. To je nový fenomén, není to něco, co bylo na Západě už dlouhá léta a my se k tomu blížíme.
Ale vlastnit byt, to je taková postkomunistická devíza, nebo ne? Nebo náš cíl, sen.
Je to náš sen, ale ten se odněkud vzal.
„Rešenie bytového problému v Československu vyžaduje výstavbu minimálně sto až sto dvadsať tisíc bytov ročně.“
(ČRo, 24. 8. 1970)
V období komunismu jsme sice většinově v městech bydleli v nájmu, tehdy nájemní bydlení tvořilo zhruba 40 procent celkového bytového fondu. I s vesnickým bydlením to bylo 40 procent, takže ve městě přes 60 procent. Jenže to bydlení, jestli si vzpomínáte, mělo v období minulého režimu trošku jiný charakter než klasické nájemní bydlení.
Já si na to naštěstí nevzpomínám.
Já jo.
„Jižní město - největší investiční akce v Československu, která si vyžádá téměř 10 miliard korun.“
(ČRo, 20. 9. 1979)
Tehdy jste nezískal nájemní smlouvu, ale takzvaný dekret na byt. Ten vás opravňoval k tomu, že v tom bytě můžete žít za velmi nízké nájemné celý život. Dekret na byt se dal dědit na vaše děti, případně se dal vyměnit legálně, nebo na tehdy velmi rozšířené černém trhu nelegálně, takže s dekrety na byty se kšeftovalo. Ve výsledku lidi považovali ty byty, ve kterých bydleli, za své. I když to bylo formálně nájemní bydlení, tak tím, že to byl dekret na byt, jakoby něco silnějšího, tak to považovali, že to je vlastně jejich byt. Dokonce ho i opravovali sami, ani se nespoléhali na to, že to opraví tehdejší majitel, to znamená stát prostřednictvím takzvaných OPBH, ale spíše do toho dávali svoje vlastní peníze a úsilí a opravovali si je sami. Vnímali to, že to je jakoby jejich byt.
Po roce 1989, kdy došlo k rozsáhlé privatizaci těchto bytů, se vlastně nijak zásadně nic nezměnilo. Ti lidé už to vnímali jako vlastní, my tomu říkáme kvazivlastnické bydlení, a stalo se to plným vlastnictvím. Takže to není úplně postkomunistický fenomén, je to něco, co tady s námi už je mnohem delší dobu, než si myslíme, tedy že máme spíše vlastnický vztah k bydlení a chceme byty vlastnit.
Pardon, já jsem to špatně pojmenoval, když jsem mluvil o devíze. Jasně, fenomén nebo úkaz, který mi vždycky přišel symptomatický pro minulou dobu, že chceme být majetkově nezávislí, takže budeme bydlet ve vlastním. Vždycky mi přišlo, že na Západě to tak úplně není. Vy mi to teď trošku vyvracíte.
Nevyvracím. Vy jste totiž dal dvě věci dohromady. Jedna byla, že my se vracíme k Západu tím, že se posiluje nájemní bydlení, ale druhá věc je, že dostupnost bydlení na Západě se taky výrazně zhoršila a vniká tam nový fenomén nový, který tam dřív nebyl.
... Navíc my jsme v tom kvazivlastnickém bydlení byli.
Ano, takže je to trošku složitější. Ale je pravda, že poměr vlastnického bydlení je u nás velmi vysoký, je to důsledek té rozsáhlé privatizace obecních bytů. V některých východoevropských postkomunistických zemích to proběhlo ještě rychleji než u nás na základě zákona, to jsou ty takzvané politiky práva na koupi, kdy všichni nájemníci obecních bytů si mohli koupit byt za předem zákonem stanovených podmínek. U nás to přece jen určovaly obce v různých dobách a i dnes se ještě pořád něco doprivatizovává, tam už není co.
Patříme do skupiny zemí, které se někdy nazývají „superhomeownership“, to znamená, že mají velmi vysoký podíl vlastnického bydlení. V mnohých z nich to přesahuje 90 procent bytů, které jsou ve vlastnictví, u nás se odhaduje okolo osmdesáti procent. Taková věc přirozeně pak má za následek, že vlastnické, vyřešené bydlení bereme jako normu, jako něco normálního, běžného, správného. Nájemní bydlení naopak vnímáme jako něco, co je stigmatizováno jako dočasné nebo pro chudé. Ve chvíli, kdy něco takového vzniká, tak i na základě toho, čemu jsme se věnovali asi deset let našeho výzkumu, dochází k tomu, že v takovém systému je pravděpodobnější, že vznikne takzvaná cenová bublina, tedy že ceny bytů vyletí nahoru mnohem více během boomu, než by normálně vyletěly, a pak během poklesu klesají výrazněji a déle, než tomu je, když je systém vyrovnanější, je dostatek nájemného bydlení a lidé se můžou víceméně svobodně rozhodnout, jestli budou dvacet let splácet šílenou hypotéku, anebo ty šestimilionové investice napřou do něčeho mnohem užitečnějšího, co jim třeba dává i větší smysl do života. Protože my jsme v situaci, kdy je vlastnické bydlení velmi vychýlené, tak je vlastně docela fajn a pozitivní, že v této chvíli se to trošičku narovnává. Ale obávám se, že je to nedobrovolné, a to zas není úplně správný trend.
Já vám do toho přečtu predikce České spořitelny. Podle nich jen každý pátý Čech, logicky ti nejbohatší, si bude moct dovolit vlastní bydlení do budoucna. Jenom pětina Čechů.
Ne. Myslím, že to jsou zase taková čísla vycházející z aktuální situaci. My musíme vědět, že vývoj na trzích je vždycky cyklický, vždycky byl a nic se na tom asi nezmění ani do budoucna. To znamená, že teď jsme na nějakém vrcholu toho cyklu a jednou zažijeme zase naopak pokles těch cen. Stejně jako je pravděpodobnost, že ceny jednou porostou, tak je tu pravděpodobnost, že jednou poklesnou. Takže bydlení zase bude o něco víc dostupné v nějakém okamžiku, ale nikdo neví, kdy se to zlomí. Na tuto otázku odpovědět nezle, ale určitě je možné říct, že jednou to nastane, a pak zase ta situace bude jiná, než jak ji hodnotíme dnes. Kdyby to bylo tak, jak říkáte, tak by na Západě žilo 80 procent lidí v nájmu a 20 procent nejbohatších ve vlastním, ale tak to není. I ve Spojených státech žije zhruba 60 procent ve vlastním. I v zemi, kde je nejvíce nájemního bydlení, tedy u našeho souseda v Německu, polovina domácností vlastní své bydlení a jenom polovina žije v nájmu. A to je země, kde je nájemního bydlení v Evropě nejvíce.
Doteď jsme tak nějak analyzovali, pojďme teď zabrousit trochu do „solutions journalism“, totiž bavili jsme se o tom, že pro určitou skupinu lidí v této republice je bydlení nedostupné. Co dělat proto, aby dostupné bylo?
Znovu bych připomněl jenom jednu věc, že je to cyklická záležitost a že by nás mělo spíše trápit to, že ty cykly vznikají...
Úloha státu
Té cykličnosti rozumím, ale pak jsou tu určité faktory, aspekty věci, které by asi měl řešit stát, kraje a samosprávy.
Ano. Teď jsme v boomovém období, kdy by se asi do toho i stát měl nějak zapojit. Stát by měl být zapojený pořád, vlastně neustále, a to v oblasti zajišťování bydlení pro kriticky ohrožené domácnosti, a to u nás nedělá už dlouhou dobu. Bylo několik pokusů uzákonit sociální bydlení a všechny byly prozatím neúspěšné. Uvidíme, jestli ten poslední, který se v současnosti připravuje, bude úspěšnější.
„... návrh zákona o podpoře bydlení, který podpoří poradenství v kontaktních místech, bydlení v soukromém sektoru za využití garance pro majitele bytu i motivaci obcí rozvíjet bytový fond. Ten zákon je zaměřen na lidi, kteří jsou v bytové nouzi - samoživitelky s dětmi a tak dále, ale nejenom na ně.“
Petr Fiala, premiér, ODS (ČT, 20. 12. 2022)
Z toho důvodu, i když u nás byl donedávna hospodářský boom, tak podíl nebo počet lidí bez domova a kriticky ohrožených bezdomovectvím neustále narůstá. Je vidět, že tato úloha státu je potřebná neustále, protože to se může stát každému, že z toho řetězce bydlení vypadne a bude mít velkou obtíž se tam vrátit. Tato úloha státu hodně chybí.
Ale pak je, dejme tomu, druhá úloha. V případě, že čelíme boomu a bydlení se stává nedostupným i pro střední třídu, která normálně nepatří do té nejohroženější skupiny domácností, tak by měly přijít nějaké intervence, nástroje, které by jim pomohly. Ty nespočívají jenom v nové výstavbě, ale také v tom, že musíme hledat příčinu, v čem je ten cenový růst, proč čelíme takto vysokému cenovému růstu, a tomu by měly odpovídat následné intervence. Takže nikoliv jenom hledat cesty, jak třeba zrychlit proces vydávání stavebního povolení, zlepšit stavební zákon nebo případně i nastavět nové obecní a státní byty, ale také například přijít s takovými opatřeními, jako je zvyšování daní z nemovitostí u takzvaných prázdných bytů, které slouží jen ke spekulacím nebo ke krátkodobému pronájmu. Nebo vytvořit vyrovnanější bytový systém, protože ten potom způsobuje, že nebudeme čelit takovým nárůstům cen v budoucnu, takovým cenovým bublinám. Vytvoříme ho tak, že v nájemním bydlení posílíme jistoty, to znamená, že se stát bude snažit o to, aby se třeba uzavíraly smlouvy dlouhodobé. U nás je zvykem uzavírat nájemní smlouvy pouze na jeden rok. Pokud chceme, aby nějaká část českých domácností žila třeba i celý život v nájmu, tak nemůžou žít v jednoročních smlouvách. Cílem je určitě uzavírat smlouvy třeba až na dobu neurčitou, jak je zvykem v Německu. Tam by měl stát hledat cesty.
A propos, investiční bydlení, byty, které slouží k různým spekulacím, jak jste sám popsal, taky zdražují nemovitosti? Měl by to někdo řešit, nebo ne?
Výraznější zájem jak velkých, tak malých investorů o rezidenční nemovitosti je rozhodně jeden z faktorů, který výrazně přispěl k tomu nadhodnocení cen, a jak říkám, nejenom u nás, ale taky ve světě. Před COVIDem takový nebyl, ale během pandemie, kdy došlo k poměrně výraznému poklesu výnosů v jiných částech hospodářství, se i velký kapitál daleko víc zaměřil na rezidenční nemovitosti a zvýšená poptávka od těchto investorů přirozeně přispěla k vysokému vývoj cen. U nás to ani není ten velký kapitál, institucionální investoři, spíše jsou to drobní investoři, kteří si kupují jeden, druhý byt třeba k pronájmu. Někdy říkám, že rodiče zapříčinily, že bydlení je dnes finančně nedostupné jejich dětem, protože Husákovy děti začaly nakupovat investiční byty, a tím pádem zvýšily poptávku i ceny bytů, a pak jsou méně dostupné i pro jejich děti.
Těžko jim to asi vyčítat, protože to mohl být dobrý způsob investice. Asi se ukázalo, že ano...
Krátkodobě ano. Uvidíme, až ten cyklus dojede a dojde třeba i k nějaké výraznější korekci, jak jsem říkal. Navíc jsem zmínil, že v reálném vyjádření ke korekci dochází už velmi výrazně dnes, takže na to si musí odpovědět oni, jak dobrá investice to byla. Chtěl jsem jen říct, že pokud investoři zpětně nabídnou ten byt k pronájmu a někdo v něm bydlí, a to nejlépe trvale, tak na to není vůbec nic špatného. Je potřeba rozlišovat mezi investičními byty, které slouží normálně a uspokojují potřeby...
A těmi, co jsou úplně prázdné...
Ano, anebo jsou využívány ke krátkodobým pronájmům typu Airbnb a podobně.
Pojďme to uzavřít takovou velmi kratičkou kalkulačkou. Řeknu čísla PAQ Research, sociologa Daniela Prokopa, se kterým v Českém rozhlase dlouhodobě spolupracuje: Víc než jen čtvrtina domácností v Česku je výrazně zatížena náklady na bydlení. Dávají na ně víc než 40 procent příjmu.
„Docela hodně to rostlo i mezi těmi ohroženými skupinami - samostatně žijící důchodci, samoživitelky, nízkopříjmoví lidé v nájmu… Takhle zatížená je skoro polovina těchto ohrožených skupin.“
Daniel Prokop, sociolog, PAQ Research (ČRo Radiožurnál, 11. 5. 2022)
Nechci po vás komentovat ta čísla, ale zeptám se, kolik procentuálně je tak nějak normální dávat ze svých příjmů na bydlení?
Ta norma se většinou nějakým způsobem odráží i ve státní podpoře. My máme příspěvek na bydlení, který říká, že kdokoliv, kdo platí víc jak 30 procent svých příjmů, tak už má právo zažádat o příspěvek, takže to je to maximum, zbytek by mu měl doplatit stát. Samozřejmě do výše nějakých normativů, aby člověk nebydlel v nějakém luxusním bytě a podobně. Takže u nás se norma pohybuje někde kolem třiceti procent. 40 procent už se v Evropské unii považuje ta takovou hranici, za kterou už je bydlení opravdu finančně nedostupné.
V podcastu byly dále využity zvuky ze CNN Prima News.
Martin Lux je sociolog působící v Sociologickém ústavu Akademie věd České republiky.
Související témata: Vinohradská 12, výstavba bytů, bytová krize, stavba, byt, investice, bydlení, Martin Lux, hypotéka, hypotéky, podcast