Volby polarizují společnost. Ale show kolem zvyšuje zájem o politiku, vyzdvihuje expertka

Jsme v mezičase 1. a 2. kola prezidentské volby. Nepřijde vám, že se z přímé volby stává tak trochu show?
Do určité míry ano, ale řekla bych, že všechny volby jsou tak trochu show. Je to tím, že vlastně v průběhu volebních kampaní a v předvolebním období se opravdu intenzivně pozornost věnuje politice, volbám, kampaním, kandidátům, případně politickým stranám.

A to jednak ze strany médií, protože samozřejmě i ti kandidáti se snaží komunikovat a ukazovat se v tom nejlepším světle, ale zároveň i voliči jsou hodně motivovaní k tomu věnovat politickým obsahům mnohem více pozornosti než v období mimo volby.

Celosvětově vidíme určité trendy, které vedou k něčemu, čemu říkáme jednak personalizace politiky, to znamená, že větší pozornost věnujeme celkově politickým osobnostem bez ohledu na to, jaký typ voleb to je nebo jaký je ten volební systém. Prostě nás víc zajímají ty politické osobnosti.

A s tím samozřejmě souvisí i to, že ty politické osobnosti mají určité nové kanály komunikace na sociálních médiích atd., kde se zároveň privatizuje ten jejich i politický život, oni se nám snaží představit co nejvíc jako lidé. A to všechno nějakým způsobem přispívá k tomu, že se z toho stává taková show.

Mluvila jste o té personalizaci, tak to je trend, který známe i třeba ze žurnalistiky, že se lidé soustředí hlavně na osobnosti a už tolik neřeší třeba, pro která média ti lidé pracují a je to i díky sociálním sítím. Také jste mluvila o tom, že žijeme v době nějaké kultury exhibicionismu, zviditelňování se... A v tomto všem, zvlášť tedy asi u přímé volby prezidenta, hrají roli emoce.
Role emocí v politice a ve volbách konkrétně je hodně, si myslím, zajímavá. Není to nic, co by bylo nějak nové, co by se opravdu objevilo až v souvislosti třeba s těmi sociálními médii nebo nějakým typem kampaní, který známe třeba z poslední doby. Emoce jsou psychologicky velmi důležitou součástí našeho rozhodování.

Takže na jednu stranu nám emoce a pocity umožňují se efektivně rozhodovat. Jsou to prostě nějaké vstupy do našeho rozhodovacího procesu, které jsou rychlé, jsou automatické a často je potom naše vědomé uvažování o různých alternativách, třeba v té volbě, až sekundární. Že vlastně následuje naše první impulzy, nějaké naše první hodnocení těch jednotlivých kandidátů.

Ale je to vlastně trošku nefér vůči těm kandidátům, kteří třeba nejsou tak autentičtí. Autenticita se zmiňuje velmi často u prezidentských kandidátů. To znamená, jestli jim věříme, tak mohou být dobří, ale my jim to nebudeme věřit, a proto je nezvolíme.
Je to tak, že naše hodnocení kandidátů a jejich sympatií – otázka je, co vlastně myslíme tou autentičností – potom do značné míry opravdu ovlivňuje to, jak my přistupujeme k jejich dalšímu hodnocení. To, jakým způsobem budeme hodnotit třeba jejich kompetence, jejich osobnostní charakteristiky, a často na nevědomé úrovni, už může být trošku zkresleno tím, že nám ten kandidát nebo kandidátka prostě přijde méně sympatický nebo nesympatická. 

Ale jestli se ještě můžu trošku vrátit k těm emocím. Máte pravdu, že emocionální stránka voleb v poslední době ještě nabývá trošičku jinou kvalitu. A já si myslím, že to souvisí s tím, že se tady profiluje docela silně taková, řekněme, nová štěpící linie toho politického konfliktu mezi populismem a antipopulismem. A ona je z podstaty hodně založená na emocích.

Protože tady jde trošičku do ústraní nějaké názorové vymezování se na tématech, ale my hodně vnímáme některé strany toho sporu jako nepřítele, jako ohrožení našeho způsobu třeba života nebo naší budoucnosti, politické kultury nebo přímo demokracie. A tím pádem se emoce vlastně stávají často úplnou podstatou politického konfliktu jako takového. A to je, bych řekla, něco, co jsme dřív nebyli úplně zvyklí vídat.

Ale lidi to baví. Protože volební účast v prvním kole prezidentských voleb letos byla nebývale vysoká. Od voleb do sněmovny v roce 1998 to byla nejvyšší účast vůbec. Oproti komunálním volbám, volbám do Senátu, je prostě přímá volba prezidenta hit.
Ano, dá se to tak říct. Zatím to vypadá, že tato přímá volba, kterou jsme zažili před nedávnem, a ještě nás čeká jedno kolo, se zatím trošičku vymyká. Je pravda, že máme za sebou teprve dvě přímé volby a z toho se nedá úplně jasně usuzovat o nějakých kauzálních vztazích. Ale zatím to vypadalo tak, že předchozí volby se zase až tolik ve volební účastí nelišily od třeba sněmovních voleb, což jsou typicky ty nejdůležitější volby. 

To znamená, že to spíš naznačuje, že tyto volby jsou opravdu vnímány svým způsobem nějak výjimečně. My víme z politologie, že volební účast se obecně zvyšuje, když je v té společnosti vysoký pocit nebo intenzivní pocit toho, že jde o hodně. Že jsou ty volby nějak důležité.

Podle mě to zatím vypadá tak, že se spíš prostě povedlo v kampani opravdu vyvolat dojem, že ty volby jsou důležité. Ono se to totiž tak trochu říká před každými volbami, že jsou to ty nejdůležitější volby v historii. Ale vypadá to, že tentokrát to nějakým způsobem zafungovalo, že to opravdu v těch voličích vzbudilo dojem, že jde v těchto volbách o hodně a výrazně to tedy mobilizovalo volební účast.

A samozřejmě to asi do nějaké míry souvisí s emocionálním vyzněním toho základního konfliktu mezi, řekněme, dvěma pomyslnými tábory, které se tady nějak vygenerovaly.

Ačkoli ty tábory samozřejmě, řekla bych, nebudou úplně homogenní. Bude tam celá řada různých skupin a také určitě nezahrnují úplně celou populaci. Ale jsou nějakým způsobem dominantní v politickém prostoru. Takže to vypadá, že možná opravdu ten pocit ohrožení nebo potenciálního ohrožení z vítězství druhého kandidáta by mohl být takto mobilizační.

Dva miliony hlasů pro Andreje Babiše, dva miliony hlasů pro Petra Pavla. Není to až příliš velká polarizace společnosti zapříčiněná tou přímou volbou?
Každé volby vlastně polarizují veřejnost. To je jeden takový průvodní jev voleb. Víme to z různých výzkumů, že prostě během kampaní kolem voleb stoupá polarizace ve společnosti. I třeba u parlamentních voleb víme, že dochází k ideologické polarizaci nebo nějaké ideové polarizaci.

To znamená, že před volbami opravdu ve společnosti více, řekněme, krystalizují postoje kolem nějakých významných pólů v daném politickém prostoru. Ale zároveň vidíme, že i ta povaha polarizace související s politikou se mění, že tato ideová polarizace, o které jsem mluvila, už není vlastně tak významná a naopak se ta společnost více polarizuje na bázi toho, koho máte a koho nemáte rádi v té politice. To je celosvětový trend.

My jsme shodou okolností teď nedávno získali data, která jsme pro institut SYRI sbírali ve spolupráci s Centrem pro výzkum veřejného mínění. A ještě bych chtěla podotknout, že jsme je sbírali už docela nějakou dobu před tím prvním kolem. Takže dá se předpokládat, že pokud v té společnosti nějaká polarizace probíhá, tak ona před tím prvním kolem byla určitě nižší, než bude teď před tím druhým, kdy půjde opravdu o hodně. 

A my jsme v těch datech už někdy třeba z listopadu identifikovali to, že voliči opravdu rozlišují mezi ostatními voliči, kteří volí kandidáty, které mají rádi, a ty, které nemají rádi. A ukazuje se nám například, že se mnohem méně chtějí bavit o politice s lidmi, kteří volí kandidáty, které nemají rádi, nebo že by jim vadilo mít takového voliče ve své rodině. Nebo že by jim vadilo více, kdyby se jejich potomek oženil nebo provdal za podporovatele kandidáta, kterého nemají rádi.

Takže se ukazuje, že i tento typ voleb dokáže prostě v té společnosti vytvořit nějaký způsob dělení se do takových politicky motivovaných skupin. 

A kromě té polarizace, kterou předpokládám neberete jako úplnou výhodu přímé volby, vidíte i nějaké další nevýhody? Mě napadá třeba zda ta přímá volba nepoškozuje kandidáty se stejnými názory? Že si prostě berou hlasy a tím pádem se rozmělní ta voličská podpora a oni nemůžou dosáhnout na takový výsledek, aby se dostali do druhého kola.
To je určitě pravda, že přílišná blízkost profilu jednotlivých kandidátů určitě znamená, že někdo z nich logicky bude tratit. A zase tam potom asi vstupují další faktory. Vy si nakonec vyberete toho kandidáta, který víc nějakým způsobem reprezentuje váš způsob života, nebo vám více konvenuje jeho minulost, dosavadní zkušenosti atd.

Zároveň ale co se týče ideových profilací, tak dvoukolový většinový systém vlastně tak trochu inklinuje k tomu, že v prvním kole spíše uspějí ti kandidáti, kteří jsou tak nějak více přijatelní pro více lidí, že jsou tak nějak více v mainstreamu, v tom středu. 

Ukázalo se to třeba i na posledních francouzských prezidentských volbách. Typicky tam do druhého kola postupuje reprezentantka krajně pravicové strany Marin Le Penová a v posledních volbách se objevil na této straně politického spektra ještě jeden mnohem radikálnější aktér. 

Což byla vlastně velká výhoda pro Marin Le Penovou, která najednou vypadala mnohem přijatelněji pro více lidí a v podstatě ji to, až se dá říct, i trošičku posunulo ve vnímání do toho politického mainstreamu.

Vy jste mluvila o tom, že přímá volba je apolitická. Takže spousta lidí ví, že Petr Pavel má kočku a Andrej Babiš psy, než aby věděli, jaké názory mají na důchodovou reformu?
Je to tak, že témata jdou v našem specifickém kontextu prezidentského úřadu a přímé volby mírně stranou. A ono to dává smysl, protože Petr Pavel prostě by neměl potom žádný nástroj, jak by mohl efektivně tu důchodovou reformu prosazovat. A my jsme i viděli, třeba v některých debatách, kde se více řešila konkrétní témata, tak to potom jako působilo trochu neadekvátně.

A oni i ti voliči samozřejmě ví zhruba jo, jako co všechno ten prezident může a co nemůže. Takže si myslím, že od něj, od těch kandidátů se ani zas až tak nečeká úplně propracovaný ideový "policy" program. Ale na druhou stranu bych nechtěla, aby to vyznělo, že ta témata vlastně v té kampani nejsou nebo že nejsou důležitá.

Ona tam jsou. Vždyť spousta debat připomíná AZ kvíz.

Je to tak. Ale zároveň si myslím, že pokud už se potom bavíme o tom, že někteří kandidáti nebo kandidátky, třeba Danuše Nerudová, se tedy snažili nějaká témata ve své kampani akcentovat. Tak ta témata v kontextu prezidentských voleb tedy působí trošičku jinak než u jiných volbách, na které jsme zvyklí, kde dochází prostě k nějakému ideovému střetu.

Kdežto tady nám vlastně postoje těch kandidátů spíš dávaly nějaký signál o tom, co je to za člověka ten kandidát. Aby nám to zase pomohlo si na něj utvořit nějaký názor, nějaké hodnocení.

Ono to také ale určitě souvisí s tím, že prezident v našem systému nemá tolik pravomocí. To znamená, že možná je důležitější vidět, co to je za člověka, než jaká témata by chtěl prosazovat? Protože on, slovy Danuše Nerudové, je může otevírat, ale vlastně velký vliv na to, zda budou prosazeny, nemá.
Je to tak, dává to smysl. A na druhou stranu ona i ta kampaň, myslím teď ta viditelná část kampaně, je také dlouhá. Pokud se bavíme o nějakém období, když třeba začínají ti kandidáti sbírat podpisy až do volby, tak to může být třeba tři čtvrtě roku, půl roku určitě.

A teď když to tak řeknu, co vlastně chcete celý ten tři čtvrtě rok říkat a dělat? I ze strany těch médií, kdy se nemůže pořád ptát na to stejné. A tím, jaký to budí zájem a je to opravdu vlastně výjimečná událost v tom politickém procesu, tak ono to prostě tak nějak přirozeně generuje, že se opravdu soustředíme na to, kdo má jakou kočku a jestli dává do cukroví máslo a...

...jak plete vánočku.
A různé mikrokauzy atd. A to potom už může být trošičku unavující.

Ale ano, Češi to mají rádi. Tři čtvrtiny obyvatelstva jsou s přímou volbou spokojené. Už vlastně před tím, než jsme vůbec zavedli tu přímou volbu, tak jsme jí chtěli. Ta negativa, která jsme tady probrali, neřešil by je jiný volební systém, jednokolový nebo, já nevím, preferenční volební systém?
Tady bych chtěla říct, že systém, který máme - ten dvoukolový většinový systém je vůbec nejčastější způsob toho, jak se volí prezidenti a hlavy států. A v podstatě celkově je to jeden z nejrozšířenějších volebních systémů na světě.

Určitě kdybychom to třeba chtěli porovnat se systémem jednokolovým, tak ten dvoukolový má svoje výhody, že opravdu pokud se bavíme o nějaké legitimitě volby, což byl vlastně konec konců argument, proč k té ústavní změně došlo, tak jednokolová volba by toto zrovna moc neřešila.

Protože si vezměte, že v jednom kole, pokud bych stačila prostá většina voličů, tak můžete mít najednou prezidenta, kterého si přeje mít na tom našem českém Hradě třeba 27 % voličů a to prostě není mnoho. A k té vnímané legitimitě by to nemuselo úplně přispět.

Potom jsou samozřejmě různé jiné alternativy, které nejsou moc časté. Třeba preferenční hlasování nebo nějaké evaluativní hlasování. Příkladem je Irsko, kde s tímto typem systému mají velkou zkušenost, protože ho používají i ve volbách do parlamentu, ale i ve volbách prezidentských.

Tam to probíhá tak, že si voliči nevybírají jenom jednoho kandidáta. Vy můžete vlastně udělit hlas více kandidátům a seřadíte je podle preference. To znamená, že si jako první preferenci stanovíte kandidáta A, jako druhou preferenci kandidáta B a třetí preferenci kandidáta C. A v procesu počítání hlasů když přijde na to, že váš kandidát A, kterého byste chtěli mít za prezidenta, vypadne z té volby, tak váš hlas vlastně nepropadá a vezme se vaše druhá preference a připíše se kandidátovi B.

Je tam tedy mnohem menší tlak na voliče rozhodovat se nějak strategicky a taktizovat v obavách z toho, že jim propadne hlas. Takže to může být taková, řekněme, trošku pohodovější volba, že tam nemusí být ani ten tlak na to, že by voliči neměli hlasovat pro své oblíbené kandidáty, ale radši už taktizovat. Tento typ hlasování vede k tomu, že se zvolí kandidát, který je nějak přijatelný pro opravdu velkou část elektorátu spíše než kandidát, který by vzbuzoval opravdu silné pocity.

Takové známkování, to se zase vlastně ve výsledku okruhem můžeme vrátit k tomu, že to může být trochu show, ale spravedlivější.
Ano, ale já si myslím, že prvek té show prostě k volbám patří. Je to taková přehlídka. I stran třeba v parlamentních volbách, i osobností, které mají nějakou ambici, chtějí nějaký úřad. Takže ta show od toho nejde úplně oddělit.

A zároveň ono to zvyšuje zájem o politiku. Je to logické, protože vám v této volbě odpadají právě ty hrozně komplikované debaty o reformě důchodového systému a zdravotnictví a taková ta úmorná témata, která ne všichni voliči jsou schopní sledovat a je mnohem zábavnější samozřejmě sledovat právě kdo jakou peče vánočku atd.

Takže když jsme se bavili o slabých stránkách toho systému, tak ten argument pro přímé volby je to, že vlastně celkově předpokládáme, že posilují pozitivní vztah občanů k demokracii.

V podcastu byly dále využity zvuky ze CNN Prima News a youtubového kanálu LCI.